|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Už tomu je dlouho, co jsem si rty namazal jelením lojem. Od té doby jsem taky nenechal žádný mastný otisk. Jen ségra křičela, že s nikým nechce pít z jedné sklenice. A já se tiše smál, když rozbila poslední… Byl jsem už daleko.
Slunce zalezlo a přece bylo vidět půlku stromu světla, půlku tmy. To když včera sněžilo a foukal boční vítr. Z větve se odrazila vyplašená vrána. Zhasla, já šel spát.
Zdálo se mi o chtíči. Chtění, aby se mi nic nezdálo. Taky jsem se neprobudil, o ničem nevěda. Takže aspoň tak… Ale i když bylo světlo, strom byl zhasnut navždy. Jednou poplašenou vránou. Jednou,…včera. Asi už sněžit nebude.
Včera přišla, začala křičet, všechno mi rozmlátila… To kvůli ní se gramofonová přenoska chvěla strachem na černém Paganinově vinylu. Jediném, který mi zbyl. Z ostatních náhoda vykreslila černé HAvrány. Už i stíny se bojí.
Kdysi nám skrze žlutý chrup sdělovala o rozkladu vitamínu A. Fobie zapracovala, takže když jím mrkev, zapíjím ji olejem, zanechávaje mastné otisky zubů.
Červená. Zubatá.
|
|
|