|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
tAK DNES SNAD LEPSI NEZ ZA 3 Autor: offinka (Občasný) - publikováno 19.1.2002 (00:28:20)
|
| |
Seděli jsme v tichém uzavřeném kruhu. My a naše neviditelné stíny. Tohle voňavé prostředí nás inspiruje, uklidňuje, a při tom nás na čajových obláčcích odváží z reality.Hovoříme o podrobnostech, někteří jen tiše přihlížejí a poddávají se svým neurčitým pocitům. Anna mluví o svých stromech, které ji nyní trápí. Má ráda jejich vůni, když kvetou, když jsou v rozpuku. V současnosti, v době podzimních dní její „přátelé“ usínají, odhazují své takzvané oblečky, které jsou potom všude na zemi. My se jimi procházíme, boříme do nich nohy a kocháme se pestrostí, která ovšem brzy s padajícím sněhem zmizí v nenávratnu. Anna se začíná rozčilovat a tím ruší náš klid. Na chvíli všichni odvrátí zrak od svých čajových hrníčků, z kterých se pomalu vykrádají poslední zbytky varu. Jan zdvihá obočí, čímž naznačuje, že se má Anna uklidnit. Zabírá to.
„Ale zima je taky krásná,“ pokračuje Anna tichým hlasem. „Stromy v zimě vypadají jako poprášené kostry v dávno zapomenutém kabinetu biologie. Mají své kouzlo, patří do rodiny spících zimních tvarů. Už nemá, co by řekla. Snad by chtěla ještě dodat něco o tom, že na jaře je to stejně lepší, ale přeruší jí Teo.
Teo by zase rád oprášil svou starou historii o Marianě, které před lety odevzdal své srdce a ona jej rozbila o koberec doma v kuchyni a střepy odhodila spolu se svým tělem na koleje. Říkávali jsme jí Porcelánová. Měla andělskou tvář, ale slabou povahu.Ze zadní kapsy u kalhot vytáhl její fotku. Byla značně poškozená, to jak ji nosil stále při sobě, všude kudy chodil. Po nocích v posteli líbal její plochý obraz zdeformovaný časem. Žmoulal ji mezi prsty a potají tvořil hologram její osoby vedle sebe, tiše s ní rozmlouval. Plakal. Slaná voda po čase smývala skutečné barvy, čímž Porcelánová ztrácela ten umělý hollywoodský úsměv, ke kterému ji donutil nejspíš nějaký začínající fotograf. Pamatuji si, že když jsem ten obrázek viděla naposledy, vypadala Mariana jako ze starého obrazu, jako z pradávného snu. Kolem její tváře se „podivně tetelil vzduch“. Stydím se za to, že jsem se mu tenkrát dívala přes rameno, když měl jednu ze svých „chvilek“.
Je nám ho však líto. Děláme, že nepozorujeme jeho smutek, ale ve svých myslích vnímáme slabé záchvěvy soustrasti. Už jsme si na to po těch letech zvykli, a tak zaujímáme polohu lotosového květu a posloucháme jeho nesrozumitelné žvatlání, nechtěně spatřujeme odlesky jeho slz, díváme se nikam a usrkáváme první doušky horkého čaje…Mrzí nás její odchod do míst, kde není návratu.
Jan konečně promluvil, nikdo z nás nečekal, že zrovna zaslechne jeho něžný silný charismatický bas. Většinou totiž nemluví, je jedním z těch, co raději pozorují a naslouchají ostatním. Mluvil pomalu a velmi dlouho.Přistihla jsem se, že jej chvílemi nevnímám. Každopádně bylo jeho povídání zpočátku poutavé, jelikož osazenstvo se přestalo zabývat svými „vnitřky“ a pokusilo se stejně jako já poslouchat Jana. Naše oči se nalepily na jeho tvář polozahalenou v šeru. Naše uši se shromáždily v tmavé dutině Janových úst. Zvláštní na tom všem bylo, že Jan nemluvil k nám, ale k sobě.
Byla to taková nesepsaná úvaha o životě. Rozsáhlý Hamletův monolog. Bez začátku, úvodu, osnovy a konce. Pokládal si otázky, odpovídal si zřídka.
Vodní dýmka monotónně, pravidelně pobublávala.
Jako by se Jan probral za stoletého spánku, jeho hlas byl zastřený a několikrát si musel odkašlat. První věty byly nesmělé, prosekával se hustou džunglí slov a čekal na hada v podobě přebreptů.
…Trochu mě mrzí, ze když si na to vzpomenu, chce se mi smát…
Jan začal zajímavě: „ Léto u moře je krásné. Miluji vodu. To jak se na břehu mísí s pískem, jak nechává měsíc, aby rozhodoval o jejím směru.Nádherné je, když dovolí větru, aby si pohrával s jejím vzhledem. Úžasné je to, jak ledabyle žije sama pro sebe. Je jí úplně jedno, co si o ní kdo myslí.Pohrává si s našimi životy jako s prázdnou krabičkou od sirek bez výčitek svědomí.Miluji její vůni a hru na schovávanou, kterou denně provozuje se sluncem.Závidím slunci jeho styky…Rád bych byl rackem, a nebo raději malým bezvýznamným mořským živočichem, abych měl k vodě blíž.A klidně bych šel i níž… Třeba žít jako šupina na rybím těle nebo jako potrava v obrovské tlamě plejtváka.A chtěl bych ve vodě i zemřít.Toužím být po smrti zahrabán na pobřeží, či být jen tak pohozen .Poté bych byl vymýván, volně unášen vlnami do temných hlubin duše vody.Klesal bych na dno pomalu.Jako z korku by mé tělo nejdřív plovalo, a pak by do sebe nasáklo božskou slanou tekutinu, jež by dovolila mým ostatkům klesnout na dno, a tam se rozložit do nicoty.
Co je to nicota? Tma? Zima?Nebo je to snad oslepující světlo a žár? V nicotě je ale asi jen jedna věc a tou je jedno velké nic.
Začínám mluvit o věcech, které nedávají smysl, měl bych se asi uklidnit. Nesmím se jen tak lehce poddávat svým citům. Je to nebezpečné pro vnitřní harmonii lidského těla.Podívám se na Tea a jsem rád, že tohle nemusím prožívat. Ničí mě něco cítit, snažím se jakýkoliv záchvěv naivity, či senility ubít mlčenlivostí do ztracena.“
Ta poslední věta moc přesvědčivá nebyla, protože se Janovi nepatrně začala třást brada…
Jan se pojednou odmlčel, zahleděl se dlouze na nás, své potenciální posluchače, a pokračoval. Zase se rozhovořil o vodě. To už nám nepřipadalo důležité, a tak jsme se opět sobecky věnovali svým vlastním myšlenkám. Zpozorněli jsme, až když Jan řekl …
„Je mi líto Porcelánové, Teo.“
Všichni prudce zvedli hlavy a nechápavě se po sobě dívali. Pohoda dnešního odpoledne byla pryč! Rázem jsme pochopili, o co tady celou dobu šlo, proč ta Janova rozsáhlá rozmluva o životě. Celý čas tu jednoduše otvíral stránky nekonečné knihy O Teově trápení a snažil se, ba byl pevně rozhodnut ji dnes dokončit. Tím, že vyslovil Marianinu přezdívku odstartoval situaci s nečekaným koncem.
Teovi oči se topily v slzách. Celá horní polovina jeho těla se kymácela zepředu dozadu. Jan jej jemně uchopil za zápěstí (normálně se sebe nedotýkáme) a vytáhl fotku Porcelánové z jeho křečovitého sevření. Teo kupodivu nekladl velký odpor. Fotografie byla celá mokrá, měkká a pokrčená, to jak ji Teo před tím pevně držel. Vypadala jako kus hadru.Do malého množství čerstvého vzduchu se začalo vkrádat napětí. Všichni jsme čekali na to, co se bude dít. Doposud se totiž nikdo z nás neodvážil téma Porcelánové rozebírat, zabývat se jím, či snad o něm mluvit.
Jan zavřel oči, obrázek schoval v dlaních a zvolil takový úhel posedu, aby mu nebylo vidět do tváře, až se bude dívat na Marianin obraz. Když se vynořil z tmavé ulity, po tváři mu stékaly slzy. Fotku měl stále v dlaních a zíral na ni jako na zjevení. Všichni jsme se předklonili a dívali se na Janovu kamennou tvář, snad jakoby se ten obraz Teovy mrtvé dívky odrážel na jeho čele.Náhle se Janův obličej zkřivil k nepoznání. Bylo to něco mezi hněvem a soucitem. Pak byla ta fotka hozena mezi nás. Přesně doprostřed lidského kruhu. A my jako supi jsme slétli svými pohledy na to, co mělo být tváří Porcelánové. Jaký byl náš údiv, když jsme zjistili, že na kusu toho něčeho je jen čerň. Zvlhlý černý papír, jinak nic. Teo celou tu dobu nosil u sebe fotku nicoty, té nicoty, kterou nemohl Jan definovat.
Nikdo nechápe, co se děje v mozcích bláznů.
Proč ty Janovy slzy?
Imaginární uhlík ve smyšlené dýmce vyhasl, abstraktní čaj je už dávno dopit. Odešla Anna a po ní my všichni ostatní. Zůstal tu sedět jen Teo se svojí černou Porcelánovou tváří. Naposled ji políbil. „Sbohem miláčku,“ řekl, a nicota zmizela spolu se vzpomínkami na Marianu v plamenu dohasínající svíčky.
(Jednoho pozdního podzimního odpoledne ve skladu špinavého prádla v psychiatrické léčebně v jednom nejmenovaném městě)
|
|
|