|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Pohádka o začátku a konci Autor: asics (Občasný) - publikováno 17.1.2002 (14:37:26)
|
| |
V jedné malé vesničce uprostřed lesů, kterou tamější lidé nazývají Stextn, žil v poměrně velkém domku milý, chytrý a obětavý hoch jménem Poundr. Toto jméno v jejich "rokutském" jazyce znamená "bláznivě tajemný". Poundr takovým opravdu byl. Od svého dětství si hrál vždy jen v laboratořích s výrobou léků, které pomáhali lidem zbavit je jejich utrpení, s budoucností a také s láskou, které ale v té době bohužel nerozuměl. Lidé si za ním chodili popovídat a svěřovat se mu se svými starostmi. Nikdo však netušil, co se uvnitř mladého hošíka děje. Byl totiž navždy odsouzen k tomu, aby nesměl milovat. V dobách, kdy Poundrovi konečně začínalo být jasné, co to vlastně ta láska je, a kdy Zemi ještě vládli bohové, se stal i tento příběh.
Poundr se dnes vydal na sběr bylinek, potřebných k výrobě léků, do dalekých lesů Hauf. Aby získali potřebnou léčivou moc, musel však pro ně vždy něco obětovat. Dnes to byl smích. Bylinky ho opět zbavili jedné z možností, aby byl normálním člověkem. Byl jen rád, že mu vždy vystačí dostatečně dlouho, aby mu alespoň část jeho Já zůstala. Když tu byl poprvé, s otcem, otec na výměnu bylinek s lesem použil jeho lásku. Od té doby tam byl jen dvakrát a vždy ztratil něco cenného, co jiným lidem nechybí. Ztratil lásku, pak potěšení a nyní smích. Co bude následovat příště? Proč jen nemůže s lesem vyměnit raději pýchu nebo nějakou jinou ze svých špatných vlastností?! Přišlo mu to tak líto, že když se nad tím někdy zamyslel, pokaždé plakal. Plakal z lítosti nad sebou samým. Tentokrát to ale bylo naposled, řekl si. Netušil však, že za 3 dny klidně obětuje vše, co mu ještě zbývá, jen aby pomohl jedné neznámé cizince, která k němu přijde pro radu a pomoc.
Na druhý den byl Poundr smutný, tak moc smutný, že se o něj všichni ve Stextnu začali strachovat. Nikdo totiž nevěděl, čeho všeho se pro záchranu ostatních on sám vzdává. Od toho dne už se pouze usmíval. Jeho úsměv ale nebyl takový, jak jej všichni znali. Byl smutný. Nikdo netušil, jak mu pomoci. Jediné, co je napadlo, že by ve svých letech, v té době mu bylo dobrých 20 let, potřeboval poznat, co je to láska. Potřeboval by poznat nějakou dívku, která by v něm probudila to, co se tam celá ta léta střádá. Nenapadlo je, že to není možné. Pro něj ne.
Lidé ze Stextnu tedy svolali ještě ten večer poradu, na které měli přijít na to, jak Poundrovi pomoci. Nikoho nenapadlo, že se o tom dozvěděl i jeden z Bohů. Byl jím Axel, bůh, který na Poundra dohlížel už od časů, kdy se náš milý "bláznivě tajemný" narodil. Jedině on věděl, co musel Poundr podstoupit, čeho všeho se vzdát. Chtěl mu také nějak pomoci, sestoupil na zemi a přišel přestrojený za vandráka do Stextnu. Jakoby náhodou přišel zrovna v dobu, kdy se měla konat porada. Nemeškal a vydal se s ostatními do místního hostince, kde se mělo vše odehrát. Lidé byli zamyšlení, nevěděli, co dělat, jak pomoci, ale byli ochotni pro jakýkoli dobrý nápad udělat cokoli! Byli ochotni jakkoli pomoci, bude-li jejich pomoci zapotřebí.
Tak se tedy stalo, že jediný nápad měl Axel. Neváhal a seznámil s jeho obsahem celou vesnici. Nikdo neváhal ani minutu a začali vše organizovat a plánovat. Bohužel však toho k organizování a plánování nebylo moc, ale všichni byli rádi, že se můžou alespoň zčásti podílet na záchranu Poundra. Nikdo z nich však nevěděl vše. Nevěděli, co si Axel vymyslel, tedy ano, věděli, ale pouze část, jelikož Axel jim něco zatajil. Domluvili se tedy na velké Vánoční akci, kterou uspořádají a pozvou na ni samozřejmě i Poundra. Od té doby měli všichni najednou napilno. Připravovali jídlo, výzdobu, chtěli vymyslet i nějaké dárečky pro radost, které darují svým známým. Bylo toho hodně, tak si nikdo ani nevšiml, že Axel zničehonic zmizel. Ten totiž musel zařídit to nejdůležitější – naučit Poundra bojovat proti zlu, které na něj nastražil Hauf.
Na třetí den, kdy byly přípravy na Vánoční akci, která se měla konat následující den, vrcholili, se do Stextnu dostala Dália. Byla to mladičká dívka, které nemohlo být více než 18 let. Byla štíhlá, ne moc vysoká, s tmavě červenými vlasy, které ve Stextnu nikdo neměl. Už tím se pro všechny stala zajímavou. Lidé kolem ní chodili se sklopenou hlavou a s úžasem ve tváři. Nikdo neměl zdání, kdo ona neznámá je. Dália měla jednu zvláštní vlastnost, a to dokázat rozesmát a potěšit každého, s kým se setkala. Bohužel neuměla mluvit. Dorozumívala se však vždy gesty a mimikou obličeje. Nikomu ani nepřišlo na mysl, že ji vlastně nikdy neslyšeli promluvit. Nikomu z vesnice to nebylo divné, nikomu, jen jednomu člověku, kterému se doneslo, že do Stextnu zavítala mladá dívka, která neumí mluvit, ale s každým si povídá a rozesměje a potěší ho. Tím oním člověkem byl Poundr.
Začalo mu to být divné, nechápal, jak je něco takového možné. Snad jedině že by měla takový dar, jako on, ale také tedy byla prokletá. Že by Hauf? Ne, to není možné, říkal si. Nikdo jiný není takový, jako já. Nemůže! A jestli ano, nedovolím, aby tím trpěla zrovna ona, dívka s tmavě červenými vlasy a jasnýma modrýma očima jako moře za večerního soumraku. Ne, to nedovolí! Chtěl si s ní také popovídat, zjistit, kdo je a proč nemluví, ale umí rozesmát a potěšit???
Vydal se tedy ještě ten den za Dáliou k místnímu pekaři, který ji vzal k sobě pod svou ochranu. Naštěstí s ním vycházel velmi dobře, proto mu umožnil se s ní setkat. Když ji spatřil na vlastní oči, nevěděl, jestli sní či bdí. Dosud lidem nevěřil, že by někdo mohl vypadat tak, jako Ona. Až nyní viděl vše na vlastní oči. Šli se spolu tedy projít kousek za vesničku, někam, kde by je nikdo nerušil. Poundr byl velmi vnímavý a hned si tedy všimnul, že Dália sama není šťastná. Věděl, jaké to je, cítit se tak prázdný. Věděl, jak je těžké to unést. Jediné, co nevěděl, je, jak se toho zbavit. Dália se mu svěřila, že taková není od narození, stalo se jí to před několika lety. Byla se sestřičkou u jezírka, kde si hrávaly, a proto, aby zachránila svou malou sestřičku, kterou uštknul had, slíbila jednomu z bohů, že bude takovou, jakou je teď. „A co tvá sestřička? Viděla jsi ji ještě někdy?“, ptal se Poundr. „Ne, už jsem ji nikdy neviděla, jen vím, že je šťastná a zdravá. Já od té doby chodím po světě a hledám kousek sebe, kousek toho místečka, kousek Mě, které mi ten bůh vzal.“ Poundr byl člověk, který vždy pomůže a u Dálie se rozhodl, že ji zachrání za každou cenu, i kdyby jeho samotného to mělo zabít. To jí ovšem neřekl. Jen jí slíbil, že udělá vše pro to, aby byla opět taková, jako kdysi.
Když po procházce přišel Poundr domů, ihned se rozhodnul, že zajde do Haufu pro radu a pomoc a obětuje zbytek toho, co má. Zjistil, že Dália je jeho inspirací, jeho smyslem života. Nemohl to však cítit, dokonce se ani nemohl smát, když byl s Dáliou. Nešlo to, byť se snažil sebevíc. Ale musel se pro Ni obětovat.
V době, kdy se Poundr chystal do Haufu, přemýšlela Dália nad tím, jak se Poundr choval, jak byl uzavřený a také nešťastný. Viděla to na něm, i když jí to neřekl. Znala to a dokázala to poznat. Jen nevěděla, co si o tom má myslet. Vydala se tedy za ním do jeho domku, ale on zrovna někam odcházel. Nechtěla jej rušit, vlastně ani nemohla. Byl zamyšlen a nevnímal nic kolem sebe. Jediné, co ji napadlo, bylo sledovat ho.
Šla za ním a sledovala ho až k dalekému hlubokému lesu. Tam se zastavili a vyčkávali. Najednou se to stalo. Poundr s někým mluvil, ale Dália nikoho neviděla. Nebylo jí to jasné. Náhle ji však došlo, že promlouvá s lesem. Mluví ale zvláštním jazykem… to nejsou slova, to jsou myšlenky. Četla tedy jeho myšlenky, které se tu vznášely a četla také ty, které vydával les. Za chvíli ji bylo vše jasné. Chce se vzdát veškerého svého cítění a radosti a jakéhokoli potěšení, které mu ještě zbývá, jen proto, aby JI zachránil. Bylo to tak nespravedlivé.
Nemohla to tak nechat. Nechtěla dopustit, aby kvůli ní trpěl někdo jiný. Zkusila se tedy spojit myšlenkami s Haufem. Vysvětlila mu, že ona je tak šťastná, že nemůže dopustit, aby byl nešťastný místo ní někdo jiný. Někdo, na kom jí záleželo, byť si to do té chvíle nechtěla připustit, víc, než by chtěla. Poundr to zaslechl a zprudka se otočil zrovna ve chvíli, kdy Dália sjednala s Haufem jinou dohodu. Hauf vrátí Poundrovi všechno jeho cítění a na oplátku si vezme Ji, Dáliu.
Poundr se podíval na Dálii, Dália se podívala na Poundra, a oběma bylo jasné, že ten les vyhrál. Ne!!! To nemůže být pravda! Zrovna, když jeden našli druhého! Proč? Nemohli to unést. Plakali. Oba plakali jako ještě nikdy. Byly to slzy lásky, kterou ani jeden z nich už nikdy nepozná…
|
|
|