Naše noc
Když tma si lehá, padá stín,
já si zlehka sedám na tvůj klín.
Ve vlasech tě něžně hladím,
tvůj polibek ti záhy splatím.
Hluboce tvé oči praví,
nic ten pohled nenahradí.
Jsou bránou duše tvé,
k ní mám klíče zlatavé.
Jemně obejmeš mě kol pasu,
nemálo zachvěje se tón mého hlasu.
Jen lehce skousnu dolní ret,
na co myslím, to víš hned.
Přitáhneš mě k sobě blíž,
já skloním hlavu ještě níž.
Tvé rty se vpíjí v moje,
těla blíže jsou si obě.
Cítím všude dotek tvůj,
jsem teď tvá, tak buď jen můj!
Jako měsíc jasně září,
tak hladím tě po tvé tváři.
Jak ležím tu, v rouše Evině,
jak tu ležím a tvářím se nevinně…
to máš na mě tak rád,
vím to a musím se smát.
Zelené stonky trávy,
ležím na nich, jsem k nim zády.
Ty však záda k nebi máš,
ten měsíc, úplněk, je jen náš.
Naše těla jedním jsou,
naše, a jen nás dvou.
Lásko šeptám nakonec,
úžasný jsi milenec.
|