ASTU – který už je
Jsem druhý Faust – tak, že první
vytvořil předchozího.
Jsem totiž příčina všech svých předchozích minulostí.
Jsem ve skutečnosti poslední narozený z mého rodu první příchozí
Jsem linie nejvyššího svahu ve volném pádu
Jsem bytost která už je.
Astu jako sokol na zaťaté pěsti Fausta
spícího.
Nicota je na konci rodícího se Ničeho
Myslím tedy jsem myšlení které už je.
Jsem třetí obou dvou druhých.
(Jestliže jeden je nic
Žádný je popřít)
Dialektická syntéza vnímaná od jednoho ke hvězdě:
Je jiné já
Astu mluví o tom co máš
Lásku
Popřít. Co zabilo lásku není nic.
Co zabilo lásku je.
V mé představě je můj cíl.
Jsem tento provaz jenž vede od zvířete k nadčlověku.
Na nitce mé krve jako vibruje šipka na hraně
oblouku ďáblova mostu nataženého k nemožnému
rodícímu se z ničeho. Za svitu nicoty, popřít – to je
vlk kráčející po ďáblově mostu za úsvitu.
Vlk který pokouší nemožné tím že odmítá
Boha i bohy ďábla.
Je to vlk který vyje.
Můj hlas hoří s vlky.
Vyje k smrti, Hoří o závod.
Máš lásku.
Stanislas Rodanski (1927–1981), opuštěný básník. Pokoušel se připojit k surrealistům, ale brzy se s nimi rozešel. Vědomě se vydělil ze společnosti, vědomě se propadal do hlubin šílenství. V pouhých 22 letech se nechal zavřít do blázince, kde žil až do své smrti. Popíral život, protože to pro něj byl jediný slušný způsob, jak nezemřít. |