„Haló, haló,“ ozýval se dutý hlas z pokoje nahoře.

„Buď zticha a neřvi pořád. Kdo to má furt poslouchat,“ křikla Marie na svého manžela. Hlas nahoře utichl. Alespoň na chvíli, možná na hodinu.

Dušan řekl: „Ale mami...“

Marie něco zabručela a vrátila se ke sledování večerních zpráv. Její muž, který po čtvrtém infarktu bezmocně ležel ve svém pokoji, se dožadoval pomoci. Nebylo mu ještě ani šedesát. Právě se probudil, nevěděl kde je a měl strach.

„Haló, kde jste kdo?“ ozvalo se znovu.

Marie energicky vstala z křesla. „To neni možný, co zase chce? Jestli to zase nic nebude...“ vystoupala namáhavě po schodech a vpadla do pokoje. „Tak co je? Co zase chceš?“

Manžel Milan se v posteli sotva neznatelně pohnul: „Potřebuju vyměnit...“ A jenom ukázal na svoje tělo.

Marie přistoupila k lůžku a odhrnula přikrývku. Pod ní ležel téměř nahý chlap s vystouplými žebry a se zahnědlou scvrklou kůží. Tenké nožky sebou škubly, když se jich dotkla.

Sundala mu starou plenu, vyměnila za novou a tělo opět přikryla. Zapáchající balíček vstrčila do igelitového pytlíku a vyšla s ním rychle z pokoje.

Milan nemohl usnout. Očima těkal po stěnách a každý stín se mu zhmotňoval v cosi neznámého. Byl jako omámený, nechápal kde je a jeho tělo ho neposlouchalo. Cítil bezmoc. Špatně se mu dýchalo a zdálo se mu, že přikrývka je nepřirozeně těžká.

„Haló, haló. Kde jste kdo?“

O týden později seděl Dušan v křesle před televizí. Už několikrát zaslechl otcovo volání, ale bojoval sám se sebou, aby hned nevyskočil a nespěchal mu nahoru pomoci. Ještě chvíli, ještě aspoň čtvrt hodiny. Nebo deset minut. Pak půjde.

Film, na který se díval, ale vnímat nedokázal. Vzpomněl si, jak předevčírem zcela vážně s matkou probírali možnost otce otrávit. Aby už skončili jeho trápení. Trvá to příliš dlouho. Kdyby věděli jak ho uspat, aby už se neprobudil a kdyby...

Dokázali by to opravdu udělat? Má tátův život ještě nějaký smysl? Je mu pětapadesát. To je dvakrát tolik co mě. Už si něco odžil. Vždyť už nás někdy ani nepoznává. Co vlastně vůbec vnímá? Je úplně mimo. Jenomže potom zase udělá něco normálního. Pronese nějakou chytrou, logickou myšlenku, která člověka přesvědčí, že na tom není zas tak špatně. Co když jenom zhoršení předstírá, aby se o něj někdo staral? Po třetím infarktu ještě normálně chodil.

„Haló, haló.“

Jdu tam, jdu se tam podívat, řekl si Dušan, vstal z křesla a vyšel nahoru.

„Co potřebuješ, tati?“

„Éé, to jsi ty?“

„To jsem já, Dušan.“

„Kdy... kdy jsi přišel?“

„Teď, před chvílí. Měl jsem nějakou práci.“

„A máma, kde je?“

„Spí. Jsou dvě v noci, tati.“

„Opravdu? Nemůžu spát.“

„Protože spíš celej den. Měl bys něco dělat a spát v noci.“

„Nemůžu nic dělat.“

„Víš, co ti říkal doktor, měl by sis číst, luštit křížovky, nebo se dívat na televizi.“

„Vůbec těm moderním filmům nerozumim.“

„Nedávaj jenom moderní filmy, přeci. Máš tam spoustu pořadů. Třeba staňte se milionářem, to se ti vždycky líbilo.“

„To neznám."

"Nebo se můžeš dívat na ty vědomostní soutěže."

"Nechci."

"Tak na něco jinýho."

"Dávaj samý blbosti a vůbec, s televizí mi dej pokoj."

„To je jedno,“ mávl rukou Dušan, „co jsi potřeboval?“

„Jak to myslíš?“

„No, proč jsi mě volal?“

„Já tě volal? Já tě nevolal.“

„Dobře, tak já jdu.“

„Ahoj. Zase se ukaž.“

Za Dušanem zaklaply dveře a za deset minut už Milan o jeho návštěvě neměl ani potuchy.

„Hele, mladej, neklimbej tady,“ smál se pan Karlík, „co jsi dělal v noci?“

Dušan sebou trhl a narovnal se na židli. „Já? Co? No, moc jsem toho nenaspal.“

„Chodíš ještě s tamtou?“

„Ále ne, hlídal jsem tátu.“

„A jó, jak na tom je?“

„Nevim, asi se to zhoršuje,“ odpověděl Dušan a šel k promítačce, protože právě dojížděl kotouč a bylo nutné kontrolovat synchronizaci promítaček. Často přestávaly fungovat a nejčastěji ve vypjatých scénách. A teď to byly vypjaté scény. Samé exploze a kvanta krve se rozlévala po plátně.

„To můj děda,“ rozhovořil se pan Karlík, „můj děda, když umíral, zrovna jsem se vrátil z vojny, zavolal si mě do pokoje a chtěl se mnou mluvit o samotě. Ležel tam nahej na posteli, bůhvíproč nebyl přikrytej, v pinďovi měl trubičku a ta vedla do flašky. Umíral na rakovinu prostaty. Přišel jsem teda do pokoje a on se na mě kouk a povídá jestli bych mu nesehnal pistoli. Chápeš to? Jestli bych mu nesehnal pistoli.“

„A co jste mu na to řek?“ zajímalo Dušana.

„Co jsem mu na to měl říct? Ty by jsi pomoh zabít svýho dědu, i kdyby si o to sám řek? Řek jsem mu, že to nejde. Že se pistole prodávaj jenom na zbrojní pas a ten že nemám.“

„To je zajímavý,“ řekl zamyšleně Dušan a šel si sednout zpátky na židli, protože synchronizace proběhla bez problémů.

„Jo, je to zajímavý,“ mlaskl si pan Karlík, „měsíc na to se pokusil otrávit práškama, který si střádal pod polštář. Bába ho naštěstí objevila včas a tak ho stačili zachránit. Ale odvezli ho do blázince.“

„Proč?“

„Protože se pokusil spáchat sebevraždu. Ale on tam stejně umřel. Přestal jíst.“

„To ho nechali? Nedali mu žádnou infůzi?“

„Nevim. Nechali ho, nebo to nevěděli, nevim. Třeba to jídlo za něj jed někdo jinej.“

Dušan přemýšlel. „Takže mu možná někdo pomoh.“

„Tak to víš, tam byly samý takovýhle existence,“ pokrčil rameny pan Karlík a šel přetočit kotouč filmu. Nahlédl přitom letmo do sálu. Na takovýhle filmy choděj, pomyslel si, na todle jo.

„Čet jsem,“ řekl Dušan, „že starý indiáni odcházeli do pralesa a tam si umřeli.“

„Něco na tom je. Člověk se kolikrát zbytečně trápí. Zvlášť, když už si odžil, co měl.“

„Ale je těžký to rozhodnout za někoho jinýho,“ povzdychl si Dušan.

„To máš pravdu, hochu, to máš pravdu. Zvlášť na takovim maloměstě jako tady. Nikdy nevíš, jestli tě lidi nevodsouděj. To bys pak měl peklo. Ale tenhle film je peklo. Už si to viděl?“

"Ne."

"Člověče, tam odlítávaj hlavy jak knoflíky."

Dušan nahlédl průzorem do sálu. "To je lidí. Tolik jsme tu ještě neměli, co pane Karlík?"

„No jo, na todle choděj, Dušane, na todle jo.“

Asi za měsíc zavedl kamarád Dušana na přednášku duchovního mistra z Indie. Za normálních okolností by Dušan na žádnou takovou přednášku nešel, ale jmenovala se „Smrt je to nejkrásnější“.

Mistr seděl v křesle v tělocvičně pod basketbalovým košem, byl holohlavý, zahalený v šafránovém rouše a přes kolena měl kostkovanou deku. Vedle seděla překladatelka a tlumočila mistrova slova.

„Určitě si už každý z vás položil tuto otázku: „K čemu je vlastně život?“ usmíval se mistr. „Připusťme, že naše forma života není jediná, že existují i jiné formy života, i jiné obydlené planety, na které se můžeme narodit, dospějeme k tomu, že jsme byli zplozeni do této formy života, abychom ji poznali, abychom se rozpomenuli, kdo opravdu jsme a to je tedy to nejdůležitější.

Žádná práce na světě nemůže být důležitější a hodnotnější, než práce na poznání sama sebe. Není důležité, který aspekt lidského života právě poznáváme, ale že ho poznáváme, že si ho uvědomujeme, že ho prožíváme celou svou bytostí.

K poznávání života jsme také různě vybaveni. Jeden je více obdařen rozumem, jiný svaly, jiný například hmotnými statky. Nikomu nic nebrání naplňovat smysl života, totiž chtít poznávat život.“

Dušan poslouchal, stále více se zaujetím, proslov duchovního mistra. Podíval se letmo na svého kamaráda a ten byl také plně ponořen do úvah o smyslu života.

„Když jsme tedy společně dospěli k tomu, jaký smysl má život, můžeme se ptát, jaký smysl má smrt. Jaká je? A proč vůbec existuje něco jako je smrt? Jelikož všechno, co v životě děláme je poznávání života, nemůže existovat žádná činnost, žádná věc, žádný aspekt života, který by byl špatný a nesmyslný. A tak je to i se smrtí. Smrt je to nejkrásnější, co nás může v životě potkat...“

Dušanovi se zatmělo před očima.

„Smrt znamená, že se vracíme naplněni poznáním...“

Zbytek přednášky už neslyšel, nebo si nebyl schopen zapamatovat. Dokonce ani nevěděl, jak se dostal zpět domů. Asi ho odvezl kamarád autem. Přišel k sobě až v kuchyni, když si uvědomil, že se dívá do šálku s černou kávou.

Tmavé a silné kafe. Ideální nápoj. Je tak aromatické, že se podle chuti nedá nic poznat. Sakra, co to... a navíc, otec kafe nepije. Nesmí. Jdu rači spát. Co blázním, vždyť mám službu, proto tady piju to kafe.

„Haló, haló.“

Jediný způsob, kterým by se to dalo provést, je udusit ho polštářem. Doktor by nic nepoznal. Možná. Určitě. Selhání srdce.

„Haló.“

Dušan šel nahoru a otevřel dveře. „Co potřebuješ, tati?“

„To jsi ty?“

„Myslel jsem... myslel jsem, že jste odjeli.“

„Nikam nejezdíme přece.“ Dušan popošel k posteli. „Potřebuješ něco?“

„Nevím, já...“

„Ukaž, dám ti pod hlavu ještě jeden polštář.“

„Kde je máma?“ nevnímal otec Dušana.

„Spí. Ještě tohle ti zastrčím, a je to. Takhle to budeš mít lepší.“

„Zdálo se mi, že jste všichni odjeli.“

„No, to se ti jenom zdálo. A teď zkus usnout. Dobrou... já budu dole.“

Dušan vyšel z pokoje a sestupoval pomalu po schodech. Ne, nedokázal by to. Nedokázal by to, ani kdyby všichni lidi na světě tvrdili, že smrt je to nejkrásnější, co nás může potkat. A co, vždyť to s tátou není zas tak hrozný. Někdy je to docela legrace. Třeba jak viděl v okně světlo a myslel si, že na zahradě přistáli mimozemšťani. A on to byl odraz lampičky.