Kapitola 1
Byl horký letní den, a slunce neúprosně pálilo. V jednom parku se začal odvíjet tento příběh. Na první pohled se tam nic moc nedělo, jen pár starých lidí krmilo ptáky (kteří tam vůbec nebili)a kolem dokola běhal chlapec s atletickou postavou. Byl si vědom že je pozorován, a sem tam se ohlédl po dívce která se opírala o strom. Na tváři měla utrápený výraz, a jak to tak chodí jen kolem ní proběh a myslel si že je divná.
Elva však divná nebyla oslavovala právě své osmnácté narozeniny, a její máma, zasloužilá alkoholička jí dala nádherný dar. Vyhodila ji z bytu. Teď neměla vůbec nic, jen své modré oči, a přívěšek draka který jí dal děda ještě než zemřel. Teď ho tiskla svou rukou a přemýšlela co bude dělat. Jelikož jí nic nenapadlo přisedla si k jedné staré paní která krmila imaginární ptáčky.
„Dobrý den vám přeji.“ Řekla s úsměvem Elva,stará dáma si toho ale vůbec nevšimla. A když se na ni Elva podívala vůbec vlastně stará nebyla, byla jen oblečená ve starém babičkovském kabáte a na hlavě měla šátek, v obličeji však vypadala mladě tak na 30, víc určitě ne. Hm věci jsou úplně jiné než se zdají, myslela si Elva a neuvědomila si že mluví nahlas.
„Tak tak.“ Přitakala paní.
„A věci také nejsou tak zoufalé jak se zdají.“ Řekla a odhalila své bílé zuby.
„Měla bys zkusit zajít někam na uklidňující místo třeba do lesa, tam přijdeš na jiné myšlenky.“ Řekla ale ani se na ni nepodívala.
Blázen pomyslela si Elva, jasně nechám si radit od člověka který krmí neexistující ptáky, tak to se povedlo. Nebyla však v situaci kdy by si mohla vybírat, tak si řekla že tu pani poslechne. Zvedla se a odcházela když zrovna přilétalo hejno ptáků a začalo se krmit drobečky. Elva se pro sebe usmála a řekla si: věci vážně nemusí být tak zoufalé
Y˙
Než došla k místu kam měla namířeno, byla celá propocená. jelikož bylo tak 28 stupňů, a měla kalhoty a triko. Chtěla se ukrýt do stínu velkého kaštanu, a trochu si odpočinout. Jen co si ale sedla, spadla do říše snů. Zdál se ji sen který se jí vrací už od ledna letošního roku. Nejdříve zelená záře a pak záplavy krve, řinčení mečů a pak zase zelené světlo. Když se se škubnutím probudila, byla upocená ještě více, ale nemohlo ji uniknout že vedle ní sedí starý děda. Otevřela pusu a chtěla se ho zeptat co tu dělá, ale předběhl ji.
„Jsem Erik a viděl sem tě tu jak sebou házíš ze strany na stranu, tak sem rači počkal než se probudíš, aby sis náhodou něco neudělala.“
„Aha“ Hlesla a překvapením Elva.
„Hezké jméno. Takové netradiční.
„Však tvoje je také netradiční, Elva se nejmenuje jen tak každý.“ Řekl Erik a usmál se.
„Jak víte že se jmenuji Elva?“
„Mno to je intuice, a jelikož máš hodně smutné oči, asi máš nějaký problém, že? Předpokládám že nemáš kam jít, ale jestli chceš můžeš chvíli být u mě, už dlouho sem neměl návštěvu, a myslím že kdybys chtěla mohl bych tě něco naučit.“ Elva nejdříve Erikovi nedůvěřovala, ale když jí nabídl azyl rychle přikývla.
Když došli k Erikově chalupě, Elva se nestačila divit. Byla celá ze dřeva, topilo se krbem, svítilo svíčkami a voda se musela nosit ze studny. Prostě takovej středověk, ale to jí vůbec nevadilo. Nabídla Erikovi že by mu pomáhala, ten však zavrtěl hlavou a řekl že bude dělat něco jiného. Teď ať si sedne a poslouchá.
„I když osud si z tebou pohrál, je z tebe cítit odvaha a cit. Budu tě učit, né matiku ani něco takového ,ale šerm, lukostřelbu a možná i něco jiného. Teď jelikož je už tma pudem spát a já ti budu vyprávět příběh. Elva jen kývla, ale v duchu si říkala že Erik asi není normální. Když začal Erik vyprávět, skoro ho nevnímala.
„Víš něco o dracích??“
„Ne.“
„Ale to bys měla, jseš narozena roku 1988 a to je v čínském zvěrokruhu drak. Víš je spousty draků ale každý žije v jiné dimenzi, ale jeden druh právě vymřel, obnovit ho můžeš ty.“ Nechápavě, a ospale se na něj podívala.
„To pochopíš časem, ale důležité je že musíš v zemi zvané liar nastolit pořádek, není tam už nikdo kdy by ochránil neviné lidi. Je tam drak z jiné dimenze a ten vyhubil všechny draky i dračí jezdce, a jeho pán teď pustoší svojí armádou celou zemi. Myslím že máš na to, dát těm lidem novou naději, a teď spi.
Ale Elva usnout nemohla, přemýšlela nad tím dlouhé hodiny, a když konečně usla, zdál se jí zase ten sen. Světlo, krev, meče, světlo. V tom jí probudil proud studené vody. A nad ní stojící Erik.
„Je ráno tak vztávej děvče, a hurá do tréninku.“
„Nejdřív budeme trénovat šerm, tady máš klacek.
„Ehm to mám bojovat proti tobě?“ Udivila se Elva.
„Dyť ti něco zlomím!“
„Ale ne sem bytelnej, takže nekecat a bojovat.“ Když se střetli jejich klacky asi po třetí, Erik se shýbl a praštil Elvu do kolene, ta se svalila a vdechla mimořádné množství prachu.
„Vidíš nekryješ si nohy tak vztávej, pokračujme“….takhle to šlo asi čtyři hodiny, Elva byla celá pomlácená a Erik neměl ani jednu modřinku.
„Myslím že si mě moc podcenila, takže teď budeme trénovat lukostřelbu, tak hybaj.“
Elva se sotva držela na nohou ale musela ještě 3 hodiny trénovat lukostřelbu, to jí nešlo vůbec, ani netrefila terč. Když šli konečně spát usla jako mimino, ale zase jí pronásledoval ten sen Světlo, krev, meče, světlo a studená voda. takhle to šlo asi 3 týdny, v šermu už byla lepší, dokonce měla míň modřin a Erik jich měl víc, ale střelba jí vůbec nešla. Trefila už sice terč ale nikdy netrefila střed. Erik řekl že dokud ho netrefí nebude si moct odpočinout, on že se jde projít. Elvou náhle projela vlna vzteku, snažila se co to šlo ale on se jde jen tak projít!
Nashromáždila všechnu svojí víru, natáhla tětivu a vystřelila. Šíp letěl a střelil střed. Elva se usmála, a jelikož tu Erik nebyl dala se na průzkum chalupy. Když se začala přehrabovat věcmi, narazila na sošku draka. Byl celí ze stříbra jen oči měl zelené, stejně jako její přívěšek, dotkla se ho a pak přejela drakovi to čumáku. Projela jí neskutečná bolest, a její mysl zaplavilo zelené světlo, pak ztratila vědomí. Když ho znovu nabrala, vedle ní nebyla soška, ale živí tvor .Měl nádherné stříbrné šupiny a jeho oči zářily snad nejzelenější zelenou, jakou Elva kdy viděla. Do místnosti náhle vstoupil Erik, usmál se, a řekl:
„Jak se tvůj drak bude jmenovat?
Pokračování příště
|