Každý film, natočený podle populární knižní předlohy, provází napjaté očekávání čtenářů. A každý takový film musí příznivce knihy do jisté míry zklamat, protože snímek nikdy nebude tím, čím kniha, postavy nikdy nebudou přesně odpovídat jeho představám…a proto si každý režisér, který na sebe vezme toto riziko, zaslouží obdiv, tak jako v tomto případě Christopher Columbus.
Na snímku, který natočil tento americký režisér s britskými herci, je nejvíce znát, že převedení tak rozsáhlého a komplikovaného média, jakým je kniha, do filmového útvaru s jeho časově omezenou kapacitou má za následek značné „osekání“, zploštění a zpřehlednění předlohy. Je-li kniha J.K.Rowlingové vystavena na rafinovaně budovaném napětí, na střídání tajuplných pasáží s chvílemi oddechu, naplněnými humorem, a na vykreslení svébytných postaviček, zalidňujících svět svérázné kouzelnické školy v Bradavicích, musí film na toto všechno do jisté míry rezignovat, soustředit se především na hlavní postavu a provádět ji přehledně od jednoho bodu k druhému. (V této souvislosti se nabízí myšlenka, zda by Harrymu neprospěl spíše seriálový tvar, který by umožnil zachovat více z předlohy.)
Přijmeme-li tedy toto prokrácení jako nezbytnou nutnost, podívejme se, jakým směrem se při něm režisér ubíral. Z příběhu zmizely některé drobnější retardující epizody, vypadlo z něj opakování věcí - např. uskuteční se tady jen jediný zápas ve famfrpálu, počet úkolů, které musí hrdinové ve finále zdolat, se snížil apod., což můžeme brát jako pochopitelné. Na druhou stranu některé motivy z knihy se tu vyskytnou, ale jen natolik krátce, že si jich divák jen tak tak stačí povšimnout.
Dráček Norbert zmizí, sotva se objeví (a ti, kteří nečetli knihu, by zřejmě měli problém pochopit, proč se vůbec objevil - v předloze hrálo důležitou úlohu jeho dopravování do Rumunska, které tu ovšem mizí, což má za následek také odlišné složení výpravy do Zapovězeného lesa). Obdobně kentaur se v Zapovězeném lese objeví jen na takový momentík a bez souvislostí, že by film býval vůbec nic neztratil, kdyby jej vynechal. Tím nejmarkantnějším, co mělo osekání příběhu za následek, je však oslabení některých postav; viditelné je to zejména na bratrech Weasleyových. Dvojčata Fred a George, neúnavní vtipálci a provokatéři, kteří se převážně starají o humornou rovinu předlohy, se tu objeví velmi krátce a dosti nenápadně; alespoň jednu vtipnou scénku (něco ve stylu: „Ginny, pošleme ti záchodové prkénko!“) jim tvůrci ponechat mohli. Percy Weasley je pak naprosto zbaven své chorobné ctižádostivosti, pro kterou je dvojčaty vysmíván, a v několika málo scénách působí jen jako docela sympatický mládenec.
Bradavičtí duchové, kteří se v knize namnoze starají o povyražení, tu v podstatě mizí (přetřásaná úloha Johna Cleeseho jako Skoro bezhlavého Nicka je téměř zanedbatelná); navíc představa Krvavého barona jako veselého šermujícího chlapíka je opravdu s knihou ve značném rozporu. Představitelé ústředních postav jsou vybráni většinou dosti dobře. Přestavitel Harryho působí přesvědčivě zejména v první části, kdy se dozvídá pravdu o svém původu, zatímco představitel Rona předvádí docela slušnou kreaci ve finálním okamžiku šachové hry, kdy se jde se směsicí hrůzy a nejistoty v Harryho zájmu obětovat. (Byť by hnidopichové mohli namítat, že Harrymu chybí jeho černé, delší a věčně rozcuchané vlasy a Ron že nemá pihy.) Také řediteli Brumbálovi a hajnému Hagridovi nelze nic vytknout, jak pokud jde o stylizaci, tak v hereckém provedení. Mrazivě přesný je profesor Snape (jehož představitel Alan Rickmann má už se ztvárňováním padouchů značné zkušenosti), a stejně tak i koktavý profesor Quirrell. Naprosto mimo je ovšem Harryho úhlavní nepřítel mezi studenty, Draco Malfoy. Místo nesympaticky působícího „bledolícího“ zlomyslného chlapce tu máme skoro roztomilého světlovlasého hošíka, který spíše připomíná urážlivého šprta (ve chvílích, kdy jeho kolej prohrává, pak nepůsobí ani tak zavile, jako upřímně nešťastně). O tom, že by byl Neville Longbottom obtloustlý, se v předloze nikde nehovoří; rovněž přísného školníka Filche si jako dlouhovlasého divouse asi představoval málokdo.
Určitým překvapením asi bude také „multietnicita“ bradavické školy, která učinila z Deana Thomase černocha, z Leeho Jordana míšence s dredy, a z učitelky létání na koštěti madame Hoochové dámu se šikmýma očima. Columbus se nesnaží příběh nějak obohacovat, zdá se, že se soustředí jen na sledování příběhu a jeho krácení. Dotvořeno je jen několik dialogů a detailů, a to dosti vtipně (hopkající čokoládová žabka, vyprávění Olivera Wooda Harrymu o tom, jak dopadl jeho první famfrpálový zápas, očarovaná harfička, která na konci uspí psa Chloupka). Možná by bývalo nebylo špatné, kdyby si tvůrci dovolili podobných nápadů, nejdoucích proti duchu předlohy, více. Důležitým úkolem pro tvůrce filmu z prostředí, jakým jsou Bradavice, je ovšem vytvoření atmosféry - a to se tvůrcům filmového Harryho Pottera daří. Temné chodby s měnícími se schodišti, černé jezero, Zapovězený les, vědomí blízkého, skrytého zla, a zároveň s tím běžný život v učebnách, na hřišti, ve společenských místnostech a v Hagridově boudě (ta je tu trochu atypicky postavena přímo v areálu školy) - to vše je tu vykresleno přesvědčivě, divák je skutečně vtažen do atmosféry.
Po trikové stránce není Harry Potter nijak výjimečný (srovnáme-li jej například se souběžně uvedeným Pánem prstenů). Můžeme ještě přijmout scény z famfrpálového turnaje a lekce v létání na košťatech, ale tříhlavý pes Chloupek je značně nereálný; ve scéně, kdy děti jen tak tak dovírají dveře, do nichž strká jednu ze svých hlav, je až dojemně znát, že zvíře je až někde v druhém plánu a zavření dveří opravdu nebrání. Na druhou stranu přechody mezi maketou obrovského hradu se čtyřmi věžemi a záběry skutečné středověké stavby, v níž byl snímek natáčen jsou téměř nepostřehnutelné. Je třeba se ještě zmínit o hudbě, kterou obstaral proslulý John Williams. Největší sílu má v temné úvodní scéně, kdy nás strhujícím způsobem vtáhne do děje; dále pak výborně dokresluje atmosféru zejména v nočních epizodách a při tajemných setkáních.
Columbusův film můžeme chápat jako jistý příspěvek ke knižním seriálu o Harrym. Není nijak zvlášť originální a předloze se rozhodně nevyrovná (na druhou stranu však nikdy nejde proti ní), skýtá však příjemnou zábavu a další možnost k promýšlení a dotváření souvislostí bradavického světa.
|