Okresní město
Sjel jsem z hlavní silnice, ujel asi dva kilometry a najednou mi bylo jasné, že jsem zabloudil. Určitě za to mohlo špatné značení, správci ukazatelů se tedy moc nevyznamenali, a také moje domněnka, že tyto končiny dost dobře znám. Zastavil jsem na kraji cesty, vystoupil z vozu a rozhlížel se po okolí. Nic. Jako bych tu nikdy nebyl. Ale co, pohodil jsem hlavou. Pojedu za nosem a někam dojedu. Zařadil jsem jedničku a pomalu se rozjel. Ujel jsem několik kilometrů, cestu lemovaly vysoké stromy, které se zanedlouho spojily v docela hustý les.Ten náhle prořídl a cesta začala strmě stoupat. Probudily se ve mně pocity cestovatele, který je na stopě něčeho velkého. Rychlostní stupeň tři už dávno přestal stačit a i dvojka měla s tím kopcem co dělat. Když už jsem myslel, že budu muset znovu přeřadit na jedničku, úhel stoupání se zmírnil a těsně za pravotočivou zatáčkou jsem zahlédl ceduli, označující obec. Bohužel byla dost zašlá a trochu pootočená, takže jsem nestačil přečíst jméno na ní napsané. Chvíli jsem váhal, jestli nemám couvnout a podívat se, ale pak jsem si to rozmyslel. Zjistím to, až budu vyjíždět. První domky u silnice byly malé, skromné, ale docela pěkné. Za chvíli se začaly zvětšovat, aspoň o jedno patro a čím dál jsem zajížděl dovnitř vesnice nebo města, či co to bylo, jejich počet houstl. A pak přišly boční ulice a když jsem se díval při dání přednosti doprava ,rýsovaly se na jejich koncích další a byly rovné, bez zatáček, takové, jaké jsou u nás málokdy k vidění. A pak jsem si uvědomil něco divného. Vždyť já nemusel dávat nikomu přednost. Do této chvíle byl provoz nulový. Zřejmě radnice vyhlásila den bez aut. Ta sice u okrajů ulic stála, opuštěná a popravdě řečeno, nevypadala moc dobře. Dost jich bylo odřených, s promáčklými střechami. Je pravda, že jsem se na svých cestách setkával i s horšími exempláři, ale v takovém množství ne. Už mně bylo jasné, že jsem se octnul ve městě a to poměrně dost velkém. Rozhodl jsem se, že se někoho zeptám na cestu. Našel jsem místo na zaparkování, vystoupil z vozu a hledal, kdo by mi poradil. První myšlenka, která mě napadla, byla taková, že všichni snad odjeli, nebo mají nějaký sraz na náměstí. V ulici, kde jsem stál, totiž nebyl nikdo. Popošel jsem asi deset metrů a oddechl jsem si. Z jednoho vchodu vyšel muž, asi v mém věku, do něj byla zavěšená zřejmě jeho manželka a živě o něčem diskutovali. Byli dost daleko, takže jsem nic neslyšel. Mířili ale ke mně. Nasadil jsem přátelský úsměv a vykročil proti nim. „Dobrý den“, pozdravil jsem co nejsrdečněji. „Víte, asi se mi povedlo trochu zabloudit a potřeboval bych poradit“, udělal jsem ze sebe tak trochu ňoumu, který neví, kudy kam. To vždycky zabere. Ale muž se ženou mě minuli, jako bych byl vzduch, zabráni do svého rozhovoru. Trošku mě to naštvalo, nebyl jsem přece jen zvyklý na takové jednání. No, všude se najdou hulváti, napadlo mě a dál jsem se tím nezabýval. Stejně mě to ale rozladilo. Vrátil jsem se k vozu a pokračoval dál. Domů bylo stále víc, už i činžáky se objevily. A pak jsem si všiml ukazatele, snad prvního za celou dobu, na kterém bylo napsáno „k náměstí“. Zajásal jsem a vydal se naznačeným směrem. Tam se určitě doptám. Lidí na ulicích začalo přibývat. Chodili většinou ve dvojicích, někdy jsem zahlédl i rodiny a všichni o něčem mluvili. Jednu věc jsem však nepochopil. Nikdo se na mě ani nepodíval, jako bych neexistoval. Začínal se mě zmocňovat nepříjemný pocit. To přece není normální, jediné pohybující se auto ve městě a nikdo si ho nevšimne. A pak mně do jízdní dráhy vstoupila mladá žena ve světlém plášti a v ruce držela terčík. A za ní šly ve dvojstupu seřazeny malé děti. Mateřská školka. Dupnul jsem na brzdy, vyskočil z auta a zamířil k zástupu. „Dobrý den slečno učitelko, dobrý den děti“, zahlaholil jsem a očekával sborovou odpověď. Vůbec nikdo nezaregistroval, že tam jsem. Děti brebentily jedno přes druhé, ale žádné neotočilo svou hlavičku směrem ke mně. Nejistě jsem pohlédl kolem sebe a úplně zmatený se vrátil do vozu. Automaticky jsem se rozjel a za chvíli, aniž bych věděl, jak jsem se tam dostal, zjistil jsem, že stojím na náměstí před radnicí. Zaťukání na okénko mně málem přivodilo zástavu srdce. Zděšeně jsem sebou trhl. K mému automobilu se skláněl starší muž, oblečený do dobře padnoucího obleku a něco říkal. Stáhnul jsem okénko a uslyšel ho. „Dobrý den, vítám vás v našem městě. Dovolte,abych se představil. Jsem zdejší starosta. Možná vás překvapí, že jsem první, kdo s vámi mluví, ale my tady máme takový zvyk“, dodal skoro omluvně. Začala se mi vracet dobrá nálada. Vystoupil jsem, řekl své jméno a potřásl si s ním rukou. „Nechcete se podívat, jak to vypadá na radnici?“, zeptal se a připadalo mi, že v jeho hlase byl nádech dychtivosti. Určitě zpozoroval, že jsem si toho všiml a znovu, ještě více omluvněji, řekl. „My zase tolik návštěv nemáme“. A podíval se na mě přátelským pohledem. „Budu moc rád, když mě po radnici provedete“, odpověděl jsem. Starosta se otočil a otevřel zdobená vrata. Stoupali jsme po širokém, dvojramenném schodišti do prvního poschodí. Tam jsme kráčeli po dlouhé chodbě, na jejímž konci byly mahagonové dveře s nápisem „Primátor“. Vstoupili jsme do kanceláře, která byla prostorná a vkusně zařízená. „Víte“, řekl první radní a vybídl mě, abych se posadil. „Naše město je nejmladší v celé republice. Skoro nikdo to neví, ale je to tak. Dáte si kávu?“ S radostí jsem souhlasil. Dobrá káva byla přesně to, co jsem potřeboval. Hostitel zmáčkl knoflík a vešla mladá, krásná sekretářka. „Dvě kávy Haničko, prosím.“ Za chvíli byla zpátky. Na masivním podnosu nesla dva šálky. Postavila je na stůl a vůbec se na mě přitom nepodívala. Divný pocit s malou příměsí, dalo by se říct strachu ,se začal vracet. „Vznikli jsme vlastně před patnácti lety“, přerušil napětí té chvíle starosta. „Začátky byly dost těžké, bylo nás pár, ale časem jsme se rozrůstali a letos“, dodal se zjevnou pýchou v hlase, „jsme dosáhli počtu patnácti tisíc, což nás řadí mezi okresní města. A doufám, že za čas se dostaneme na úroveň kraje.“ Nedalo mě to, abych se ho nezeptal, proč se lidi v jeho městě tak divně chovají. Vyprávěl jsem mu o manželské dvojici, mateřské školce a poukázal na poněkud nezdvořilé chování jeho sekretářky. „Ó ne, nemyslete si, oni nejsou nezdvořilí, máme prostě u nás ve městě trochu jiné zvyky a to je vše. S novým obyvatelem vždy musí první mluvit starosta.“ „Obyvatelem?“, podivil jsem se, ale v tom zazvonil na stole primátora telefon. Zvedl ho, chvíli poslouchal, přikyvoval hlavou a pak řekl. „Promiňte prosím, musím na chvíli odejít. Zatím si můžete prohlédnout kroniku. Určitě se dozvíte o našem městě víc.“ A byl pryč. Přitáhl jsem si velkou a objemnou knihu k sobě. Pohladil jsem sametové desky, byly velmi příjemné na dotyk, a otevřel ji. První stránka mně vyrazila dech. A jak jsem otáčel další, cítil jsem, jak mě ledová hrůza svírá srdce a poznání naplňuje děsem ,jenž nejde ovládnout. Strašlivost toho okamžiku mě zcela paralyzovala a znemožnila mi rozumně jednat. Každá stránka kroniky byla polepena novinovými výstřižky. Nic jiného, než novinové výstřižky. A na poslední stránce byl, jak jinak, než novinový výstřižek, slavnostně orámovaný, a v něm stálo. „Od roku 1990 do letošního roku zahynulo na našich silnicích 15.000 lidí, což představuje jedno středně velké, okresní město“. Vyskočil jsem od stolu, srazil hrneček s nedopitou kávou a vyběhl na chodbu. Starosta se opíral o stěnu a posmutněle se usmíval. „Oni jsou, oni jsou…“,vyrážel jsem ze sebe zajíkavě, neschopen říci to slovo. „Ano, jsou“,zněla odpověď. „A všichni při dopravních nehodách. A já byl první- už před patnácti lety. A nejsou nezdvořilí“, dodal jakoby mimoděk. „Oni vás jenom nevidí, protože jste teprve na cestě. To jenom já mám takové privilegium.“ „Na cestě?“, sípal jsem hrůzou staženým hrdlem a uvědomil si, že mě před malou chvílí nazval obyvatelem svého města. „To ale znamená“, zablikala v mém ochromeném mozku naděje, „že ještě nejsem…“, a znovu jsem nenašel odvahu to vyslovit. „Ne, nejste“,řekl starosta laskavě. „Ale brzy budete.Věřte mi, dělám to už patnáct let a poznám, kdy to přijde.“ Ovládla mě jediná myšlenka. Pryč. Pryč odsud. Rychleji než vítr jsem seběhl po schodech a otevřel vrata radnice. A pak jsem si vzpomněl. Na ten okamžik těsně předtím, než jsem sjel na cestu vedoucí sem, na ten okamžik, kdy se na mě ze zatáčky vyřítil náklaďák. Ale tu vzpomínku jsem rychle odvrhl a běžel ke svému autu. Dřív, než jsem stačil nastoupit, se zpoza rohu vynořila mateřská školka. Děti se vracely z vycházky. A když přišly asi na deset metrů, všimly si mě a sborově pozdravily. „Dóóbrýý déén.“
|