Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 6.11.
Liběna
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Joan Smithová: Případ čínského kanárka.
Autor: petrkurka (Občasný) - publikováno 10.1.2002 (01:10:35)
Joan Smithová:Případ čínského kanárka.

Jakožto známá soukromá vyšetřovatelka Pinkertonovy detektivní kanceláře jsem dostala pozvání od jistého čínského notáře. Měla jsem přiletět do San Franciska, vyzvednout si klíč od notářova bytu, vejít dovnitř, najít jednu poslední vůli a splnit ji. V pozvání bylo uvedeno, proč si ten notář vybral mě. Pověřil ho tím jeho klient. Dal mu totiž za úkol vybrat osobu, jejíž čest je známá nade vší možnou pochybnost.
Notář byl čínského původu. Podle jména to bylo nakonec evidentní - Ši-Fung. I notářův klient byl čínského původu. Neuměl anglicky. Byl negramotný a navíc nevěřil tlumočníkům. Musím se spolehnout na slovník čínštiny.
Naštěstí měl notář speciální slovník. Fonetický. Čínská slova v něm byla řazena abecedně podle své fonetické transkripce do angličtiny. Slovník byl samozřejmě obousměrný. Měl čínsko-anglickou a anglicko-čínskou část. Při používání slovníku nebylo vůbec nutné znát čínské znakové písmo.

Předmět sporu byl uložen v notářově mrazničce. Byla to mrtvola kanárka. Mnoho Číňanů chovalo kanárky, papoušky a jiné drobné ptáčky. Tento hezký zvyk si přinesli ze své rodné země. Z Říše středu. Z Číny.
Majitelka kanárka byla také Číňanka. Letuška. Byla pořád na cestách. Proto příkaz uložila notáři. Měl příkaz přímo vykonat. Bylo to zdánlivě jednoduché, jenže příkaz bylo třeba vykonat zcela určitým způsobem. Přijde klient, letuščin přítel, a řekne mně to. Přitom se klient ohlásí heslem.
Za klienta se vydávalo několik lidí, ale žádný z nich neznal správné heslo. Až jeden nesmělý čínský mladík to heslo řekl správně. Jmenoval se Su-Wang. A řekl mně, KDE je třeba polední vůli vykonat. Celý hovor se odehrával čínsky. Notářův slovník pomohl znamenitě. Přesto byla domluva velice pomalá. Ale podmínky poslední vůle byly splněny. Dala jsem mladíkovi poslední vůli podepsat. Neuměl psát. Udělal tři křížky, uklonil se a odešel. Nyní bylo třeba splnit poslední vůli na místě, které mně určil Su-Wang. Pohřbít mrtvolku kanárka. Tak jsem to udělala. Po odhrabání hlíny jsem na tom místě našla samé kostry drobných ptačích mrtvolek. Další čínská specialita. Ptačí hřbitov !

Za týden přišel "můj mladík" Su-Wang znovu. Poděkoval mi, že jsem mrtvého ptáčka pohřbila do hrobu kanárků. Ověřil si, že jsem splnila poslední vůli správně a nabízel mi 50 dolarů. Bylo nutno ty peníze přijmout. Patřilo to mezi podmínky letuščiny poslední vůle. Odměna notáři. Proto jsem peníze přijala.
Su-Wang již chtěl odejít, ale zadržela jsem ho. Ptala jsem se, jaké má povolání. Byl kuchař. Celá jeho početná rodina byli čínští kuchaři. Chtěli si v San Franciscu založit pověstnou čínskou restauraci. Neměli však potřebné peníze. Chyběl jim takzvaný základní kapitál. O nedostatku peněz věděl i notář. Nemohl jim však ani zajistit půjčku. Nesehnal pro nemajetnou Su-Wangovu rodinu žádného ručitele.
Su-Wang mně postupně vyjmenoval, co všechno k zahájení provozu potřebují. Věděl dobře, kolik co kde stojí. A kde se to sežene nejlevněji. Pokud se totiž některé věci kupují u Číňana, musí se bezpodmínečně vždycky smlouvat. Su-Wang uvedl maximální ceny, na které mám během nezbytného smlouvání přistoupit. Řekla jsem Su-Wangovi, aby přišel za dva dny.

V udanou dobu jsem měla v notářově kanceláři připravený magnetofon a několik pásků. Pomocí notářova slovníku jsem Su-Wangovi s námahou vysvětlila, co po něm chci. Su-Wang to pochopil. Mluvil skoro hodinu do mikrofonu. Všechno čínsky. Pak mně velice mizernou angličtinou řekl: „Pro-sím, to-to ne-ne-chat pře-klá-dat.“
Nasadila jsem nový pásek a řekla jsem mu zvolna anglicky: „Su-Wangu, ty budeš mluvit znovu. Budeš mluvit jiná jména. Úmyslně jiná jména. Teprve pak já toto budu nechat překládat.“
Su-Wang tedy namluvil další pásek. Mluvil pomalu a opatrně. Usilovně přemýšlel, co a kde je třeba v původním textu změnit. Když skončil, tak se svým čínským zdvořilým způsobem rozloučil a odešel.

Samozřejmě, že jsem od toho druhého pásku pořídila kopii. Teprve tuto kopii jsem donesla čínskému překladateli. Příští den jsem si měla dojít pro překlad. Překlad byl napsán na psacím stroji. Chtěla jsem však zpět i svůj původní magnetofonový pásek.
„Ten pásek, on už nebýt, vážená paní.“ odpověděl Číňan svým hrdelním hlasem. Ale překlad byl napsán perfektní angličtinou na psacím stroji.

Vzala jsem původní, čínsky namluvený pásek se správnými jmény, slovník a přeložený text. Tu a tam byl v překladu podraz. Ale jelikož základ překladu byl správný, tak jsem všechno odhalila. Do kopie přeloženého textu jsem zapsala skutečná jména čínských obchodníků. Pokud se jednalo o smlouvání, tak i konečné ceny, na které jsem při smlouvání měla přistoupit. Přesně podle instrukcí svého klienta, Su-Wanga.
Nejprve jsem jela koupit budovu k čínskému právníkovi, protože notář se ještě ze svých cest nevrátil. Také u právníka jsem musela smlouvat. Smlouvat se muselo úplně všude. Skoro vše potřebné se totiž nakupovalo u obchodníků. U bohatých Číňanů. Všichni věděli, že někdo přijde. Všichni se mě snažili nějak ošidit. Nedařilo se jim. Některým stačilo ukázat papírek s maximální přijatelnou cenou. Jinde naopak bylo vhodné uvést jméno obchodníka, kde lze tutéž věc koupit levněji. Takže u toho obchodníka, kde jsem právě nakupovala, mě tentýž nákup náhle přišel ještě levněji.
Já sama jsem pochopitelně žádného čínského obchodníka neznala, ale Su-Wangovy instrukce byly až neuvěřitelně přesné. S každým obchodníkem se totiž muselo jednat trochu jinak. Su-Wang zahrnul způsob jednání s obchodníky do svých instrukcí. Naštěstí...

Čínští kuliové sváželi zakoupené zboží do zakoupené budovy. Celá Su-Wangova rodina tam už byla shromážděna. Samozřejmě, že i "můj" mladík a klient jménem Su-Wang. Já jsem totiž znala jenom jeho. A také naopak, Su-Wangova přítomnost byla důkazem, že se mně obchody podařily. Přidala jsem Su-Wangovi ještě nějaké peníze do základu podnikání a mohli začít. Za dva týdny novou restauraci otevřeli. Prvním hostem jsem byla já. Druhým hostem byl čínský notář, který se mezitím vrátil. On to byl jejich příbuzný. Skoro všichni Číňané v té čtvrti byli navzájem příbuzní. Pak za mnou přišel ten nenápadný mladík, jménem Su-Wang, a hluboce se uklonil:
„Paní Jo-an, moc chytré od vás, že vymyslet falešná jména. Oni chtít vydírat. Oni nemít koho. Oni se moc tomu divit. Nyní už nemoci vydírat. My už máme vlastní restauraci. Nyní my budeme moci vydírat je.“
„Nevydírejte. Není to hezké. Je to neslušné a navíc protizákonné.“ snažila jsem se Su-Wanga odradit.
„Vy tomu, paní, dobře nerozumět. Tohle být čínský obchod. My tomu rozumět dobře. Ale vy být moc chytrá, paní. Škoda, že vy odjíždět. I ten ptáček je mrtvý.“ řekl smutně Su-Wang.
„Vy koupit nového ptáčka. Ptáček zpívat. A já zase někdy přijet. Podívat se na své přátele.“
„Proč vy nám pomoci ? Vy nás neznat. Notář říkat, že někdo chytrý být. On však neříkat, že do toho někdo dá vlastní peníze.“
„Kdo chtít pohřbít mrtvého ptáčka, ten být dobrý člověk. Já chtít pomoci dobrému člověku.“ odpověděla jsem.
„Já rozumět. Notář poradit, abych nechal pohřbil ptáčka. Potom se tvářil, že muset odejet.“ řekl Su-Wang
„Ty mě zkoušíš. Sám bys pohřbil ptáčka. Byl ses tam podívat. Hrob ptáčka jsi vykopal. Já jsem tam viděla mnoho mrtvých ptáčků. Sám bys tam ptáčka pohřbil, kdyby já tu nebyla.“
„My už máme nového ptáčka. Pojď si ho poslechnout.“ pozval mě Su-Wang. Já jsem poslouchala kanárka. Su-Wang "v soukromí" najednou uměl anglicky poměrně slušně. Proto vybrali jeho, aby se mnou za celou čínskou rodinu vyjednával. Tvářil se zpočátku, že anglicky skoro neumí. Jenže mě tím jenom zkoušel, zda jsem poctivá. Opravdu potřeboval pouze peníze. Jeden a půl milionu dolarů. Psát skutečně neuměl. Nebylo to zapotřebí. Psát přece umí notář. Oni naopak umějí vařit čínská jídla. Velmi dobře umějí vařit. A smlouvat snad ještě lépe. Pak jsem mu řekla, že mám kopii od toho původního pásku. S nesprávnými jmény.
„Dej pásek notáři, milá Jo-an. My se budeme soudit.“ prosil mě Su-Wang.
„Pásek pro soud nestačí. Soudce ho neuzná. Mohl ho přece namluvit kdokoliv.“ poučovala jsem ho
„Jenže oni podle toho pásku vydírali. My na to máme svědky. Vím, jaká jména jsem tam na druhý pásek namluvil. Ti lidé skutečně existují.“ řekl Su-Wang
„Vy jste přece nevydírali, takže vám to není nic platné.“ namítala jsem
„Ti, co vydírali, se vydávali za nás. Jenže my máme, jak se u vás říká, dobré alibi. Zařizovali jsme přece restauraci. Kuliové nám vozili, co jsi nakoupila. Kuliové jsou dobrými svědky. Každého znají. A zejména si pamatují, kdo a jak umí smlouvat. Kuliové, oni nám chtěli prodat zboží dráž, než za jakou cenu jsi ho nakoupila. Tak jsem jim pohrozil, že budou muset jít k soudu jako svědkové. Svědkové přece u soudu nesmějí lhát.“ vysvětloval Su-Wang.
„Jenže svědky je možné podplatit. Pak třeba budou lhát i před soudem.“ varovala jsem ho.
„To nestihnou. Notář už podal žalobu. A vy jste moc chytrá, paní Jo-an. Proto někde musí být kopie původního pásku. Jo-an, dejte pásek notáři a počkejte, jak rozhodne soud.“ vyrazil mně dech Su-Wang. Tak jsem notářovi dala oba pásky a řekla jsem mu, kde všude překladatel zkreslil text. A jak ho zkreslil. Pak jsem mu dala i samotný text překladu. Já jsem pásek přece už nepotřebovala. Jenže jsem měla myslet víc hlavou než srdcem a citem.

Soud se vlastně skoro nekonal. Žalovaná strana brzy pochopila, že žalobce má nějaké pádné důkazy. Žalovaná strana podala rovnou návrh na smír. Nabídla Su-Wangovi odškodné celých pět milionů dolarů. Poradila jsem Su-Wangovi, aby smír a tím také i nabízené odškodné přijal. Soud tím skončil. Celé "soudní přelíčení" trvalo jenom 20 minut.
Žalovaný Šin-Sung však chtěl vrátit pásky. Ale vždyť přece žádné pásky neexistují. Pan Šin-Sung se určitě musel zmýlit ! Šin-Sung nakonec uznal, že se asi zmýlil. Měl jenom pásek, podle kterého vydíral. Přece ho nepřizná. Už takhle proces prohrál !

Za půl roku přišel telegram od čínského notáře. Zval mě, abych ihned přijela do San Francisca. Tak jsem nejela. Letěla jsem. Taxík mě dovezl do čínské čtvrti. K notáři mě zavezla čínská rikša.
„Paní Joa-an, vy čekat zde na Su-Wanga, prosím.“ požádal mě notář svou mizernou angličtinou. Tak jsem čekala, dokud Su-Wang nepřijel:
„Paní Jo-an, je zle. Ten soudce byl podplacen.“ stěžoval si Su-Wang
„Ale vždyť soudce rozhodl spor jako smír na návrh žalovaného. Ten návrh byl výhodný pro vás. Jinak byste smír mohli odmítnout. Kdyby byl smír pro vás nevýhodný, sama bych ti to u soudu poradila.“ trvala jsem na svém.
„Jenže soudce se přiznal, že byl podplacen. Výrok soudu prý v takovém případě neplatí.“ odporoval Su-Wang.
„Jak se vlastně ten soudce přiznal ?“ zajímala jsem se.
„Písemně. Jenže já neumím číst. On mi však všechno řekl, co na tom papíru je napsáno.“ stěžoval si Su-Wang.
„Máš ten papír, na němž se soudce přiznává k podplacení ?“ ptala jsem se ho.
„Samozřejmě, že ho mám. Doma zamčený.“ přisvědčil Su-Wang
„Jak se ti ten papír dostal do ruky ?“ ptala jsem se ho
„Soudce ke mně přišel a přinesl mi ho. Držel ho v ruce a pak mi ho podal.“ řekl Su-Wang.
„Neměl přitom soudce na rukou rukavice ?“ ptala jsem se.
„Měl. Bylo mi to divné. Jak to víte, paní Jo-an ?“ divil se Su-Wang
„Pane notáři, máte kopii písemného výroku toho soudu ?“ zajímala jsem se o podrobnosti.
„Mám ji ve spisech, paní Jo-an. Zde je.“ přisvědčil notář. Su-Wang mně výrok soudu přeložil. Výrok čínského soudu se však zdál být věcně zcela v pořádku. Dohoda o smíru by nejspíš obstála i před americkým soudem. Vlastně neexistoval žádný pádný důvod, proč k soudu chodit. Věčně uspěchaní Američané by určitě dali přednost mimosoudní dohodě.

„Nedá se nic dělat. Musíme zavolat americkou policii. Zařídím to.“ řekla jsem rozhodně a vydala jsem se na policii do bělošské čtvrti. Přijela se mnou dvě auta policistů. Nejdříve notář přečetl policistům rozsudek soudu, který měl v trezoru. Podle textu se zdál být rozsudek pravý. Vždyť jsem u toho soudu se Su-Wangem přece byla a pár slov čínsky jsem se zatím stačila naučit od Su-Wanga.
Su-Wang policistům rozsudek soudu opět přeložil. Policisté pak z něho sejmuli otisky prstů. Pro porovnání sejmuli policisté otisky notáři i Su-Wangovi. Dvoje otisky na papíru s rozsudkem zůstaly zatím neidentifikovány.

Pak jeli policisté do Su-Wangovy restaurace pro originál soudcova doznání. Notář doznání přečetl čínsky, aniž by se papíru dotkl. Su-Wang nám text doznání opět přeložil. Soudce přiznal, že byl podplacen. Policisté sejmuli z papíru otisky. Byly na něm však pouze Su-Wangovy otisky, když papír s přiznáním od "podplaceného" soudce převzal. Soudcovo doznání bylo napsáno sice čínsky, ale v anglické transkripci na americkém psacím stroji.

Jeli jsme s policisty za soudcem. Soudce nám řekl, že byl podplacen, ale že už se přece přiznal. Ukázal nám psací stroj, na němž své přiznání napsal. Psací stroj byl úplně nový. Bylo na něm napsáno pouze zmíněné doznání. Dalo se to poznat na nové barvicí pásce.
„Kde jste ten psací stroj koupil ?“ ptala jsem se
„Daroval mi ho ten pán, který mě podplatil. Ten, který nabízel u soudu panu Su-Wangovi pět milionů dolarů. Pan Šin-Sung.“ řekl soudce
Požádala jsem policisty, aby soudci sejmuli otisky prstů. Nebránil se. Sejmuli mu je. Pak jsem požádala policisty, aby sejmuli otisky i z kláves psacího stroje. Policisté poslechli. Porovnali otisky. Nakonec prohlásili, že soudce své přiznání úplatku na předloženém psacím stroji nenapsal. Su-Wang to soudci přeložil. Soudce začal prosit o milost. Pak se přiznal, že se svého psacího stroje ani nedotkl. Všechno udělal ten pán, který u soudu nabídl Su-Wangovi částku pět milionů jako smír. Pan Šin-Sung.

Policisté tedy jeli za Šin-Sungem. Su-Wang nám opět dělal překladatele. Policisté sejmuli Šin-Sungovi otisky prstů. Shodovaly se s otisky na klávesách psacího stroje. Policisté obvinili Šin-Sunga z podvodu a zatkli ho. Su-Wang mu to přeložil. Šin-Sung se pak přiznal, že takzvané "soudcovo doznání" napsal on sám.
Bez ohledu na to, zda čínský soudce podplacen byl nebo nebyl, bylo jeho písemné přiznání úplatku neplatné, protože je soudce nenapsal sám.
Soudce se pak přiznal, že o podvodu s falešným přiznáním věděl. Byl také zatčen. Policisté oba podvodníky odvedli. Musí je soudit americký soud podle amerických zákonů.
Su-Wang chtěl k americkému soudu jít - jen si sednout do publika. Má na to prý právo. Navrhla jsem mu, aby na to právo zapomněl a raději se věnoval své restauraci. Podvodný soudce ani Šin-Sung se již nikdy v čínské čtvrti neobjevili. Dalo se očekávat, že je americký soud odsoudí na několik let vězení za podvod. Jenže Šin-Sung byl majitelem vyhlášené restaurace. Su-Wang mu dělal velikou konkurenci. Po odsouzení Šin-Sunga restaurace zbankrotovala a byla nabídnuta k prodeji v dražbě. Su-Wang měl ještě skoro celých pět milionů, které získal soudním smírem od Šin-Sunga. Seděla jsem vedle Su-Wanga při dražbě a radila jsem mu. Su-Wang držel stále ruku zvednutou. Když se vyvolávací cena Šin-Sungovy restaurace vyšplhala na dva miliony dolarů, držel už ruku nahoře jenom Su-Wang. Koupil tedy Šin-Sungovu restauraci za dva miliony dolarů. Byla to výhodná koupě. Šin-Sungův personál si Su-Wang ponechal.
Navrhla jsem Su-Wangovi dát si inzerát do amerických novin. Zval návštěvníky do svých obou restaurací. Na můj návrh v inzerátu slíbil, že první dva dny nebudou hosté v žádné z jeho restaurací muset vůbec nic platit. Bylo to taktické. Přišlo mnoho Američanů. Náramně si pochutnávali. Su-Wanga ty dva dny stály skoro půl milionu dolarů. Jenže Američanům u Su-Wangů chutnalo, takže chodili stále, i když platit museli. Vůbec jsem se tomu nedivila: čínský způsob přípravy jídel je sice velmi pracný, nicméně čínská kuchyně je proslavená po celém světě. Su-Wang svých "propagačních" půl milionu dolarů za dva měsíce vydělal zpět. Navíc byl zvolen starostou čínské čtvrti. Do jeho restaurací chodilo mnoho Američanů. Su-Wangovi to dělalo starosti. Řekla jsem mu, aby na to zapomněl. Jednou je v Americe, tak si musí na Američany zvyknout. Vždyť už mluví stejně dobře, jako oni. Má talent na jazyky. A měl by vzít na vědomí, že já jsem také Američanka.
„Ty nejsi Američanka. Ty jsi víc než Pán Bůh řekl Su-Wang.“
Rozplakala jsem se a řekla jsem mu, odkud jsem. Su-Wang nevěděl, že země jménem Československo vůbec existuje. Věděl jen zhruba, kde je Evropa.
„Ale jsou tam velice chytří lidé.“ dodal Su-Wang.

Neuplynul ani půlrok a byla jsem v San Franciscu znovu. Šla jsem rovnou za Su-Wangem:
„Musíš jít do pojišťovny a nechat si své dvě restaurace pojistit.“ řekla jsem mu důrazně.
„Proč pojistit ?“ divil se Su-Wang
„Protože obě tvé restaurace jsou dřevěné. Dřevo velice dobře hoří.“ přesvědčovala jsem ho.
„A kolik to bude stát ?“ ptal se Su-Wang
„Asi hodně. Pojišťovna přece ví, že dřevo dobře hoří. Přesto musíš své restaurace pojistit.“
„Kdo by mně měl ty restaurace zapalovat ?“ divil se Su-Wang
„Třeba ti bílí lidé, co tak rádi kouří doutníky. Američané. Host odhodí nedokouřený doutník na zem a nikdo si toho nevšimne. Od doutníku pak chytne dřevěná stavba snadno. A potom, ty jsi nyní úspěšný a bohatý. Lidé v čínské čtvrti ti určitě závidí, že ty jsi bohatý a oni nejsou. Někdo by ti mohl obě restaurace zapálit ze msty a závisti.“ poučovala jsem ho.
„Vidíš, Jo-an, tohle je pravda. Hodně mně naši lidé závidí. A vyhrožují mně. Pojďme tedy ty restaurace pojistit. Ale kdy ?“ ptal se nerozhodně Su-Wang
„Teď hned.“ řekla jsem přesvědčivě. Tak jsme jeli do pojišťovny. V první pojišťovně nechtěli Číňanovi pojistit nic. Ve druhé však neměli žádné námitky. Číňan, nečíňan, jednou je to platící zákazník, čili klient.
„Půjdeme se na ty restaurace podívat.“ navrhl pojišťovák.
„Zatím se ptejte.“ odpověděla jsem mu a ukázala jsem mu Pinkertonovu legitimaci soukromého detektiva. Pojišťovák se vyptával a já jsem řekla, že obě stavby jsou dřevěné. Pak se pojišťovák vyptával Su-Wanga a ten potvrdil, že jsem mluvila pravdu. Obě stavby jsou tradiční dřevěné čínské restaurace. Pojišťovák vytáhl nějaké obrázky a já se Su-Wangem jsme ukázali, které vyobrazené stavby jsou Su-Wangovým restauracím nejpodobnější.
„Je zbytečné, abych tam jezdil. Ale na rovinu vám řeknu, že to bude stát hodně.“ prohlásil pojišťovák. Já jsem řekla za Su-Wanga, že souhlasíme. Jenže majitelem obou pojištěných budov byl Su-Wang a musel proto musel pojistnou smlouvu podepsat. Přiznal, že neumí psát.
„Zavolám ředitele.“ rozhodl pojišťovák. Nakonec se dohodli, že Su-Wangův podpis není zase až natolik nutný. Dohoda o pojištění byla přece napsána před svědkem (tedy přede mnou). Navíc, obě pojištěné stavby byly v dohodě o pojištění určeny jednoznačně: jak způsobem provedení, tak číslem domu a jménem majitele. Pojistná částka byla uvedena pro každou stavbu zvlášť. Uvedli jsme vyšší ceny, než Su-Wang zaplatil. Pojišťovna nic nenamítala, ale pojistné částky byly vypočteny z námi udané ceny staveb. Takže jsme zaplatili první splátku a pojistné smlouvy jsme uložili do bankovního sejfu, aby v případě požáru neshořely také. Pojištění mělo začít platit v poledne téhož dne, v němž byla pojistná smlouva podepsána. Pak jsme jeli zpět.
„Jo-an, proč jsi na to tak pospíchala ?“ ptal se Su-Wang
„Přece protože ti vyhrožovali. Mohli by svoji hrozbu splnit a zase bys neměl nic.“ odpověděla jsem po pravdě.
„Tak proč jsi to neřekla v pojišťovně ?“ divil se Su-Wang
„Protože by pojištění bylo ještě dražší. Kdyby se na to ptali, tak bychom jim museli říci pravdu. Při sjednávání pojistky se také nesmí lhát. Jenže oni se nás na žádné výhrůžky neptali. Jsou hloupí. Nakonec, je to jejich chyba.“ zdůvodnila jsem své jednání.

Čtrnáct dní se nic nedělo. Už jsem se chystala odjet. A najednou požár ! V noci vyhořela ta lepší restaurace. Původní Šin-Sungova. Lehla popelem, dříve stačili přijet hasiči. Su-Wang se začal bát. Ale jeli jsme do pojišťovny ohlásit požár. Celé tři dny se jak hasiči, tak i specialisté z pojišťovny hrabali ve spáleništi. Pak prohlásili, že požár byl založen.
„Pojistili jste stavbu proti požáru a požár nastal. Tak plaťte.“ řekla jsem jim. Pojišťovna předala případ policii. Policie potvrdila zjištění, že požár byl založen, ale nedá se říci kým a jak. Pojišťovna celou věc předala soudu. Vlastně nám tím ušetřili práci, protože jinak bychom se museli soudit sami. Americký soud rozhodl, že pojistná událost nastala a že pojišťovna musí vyhořelou restauraci zaplatit.
Pojišťovna se proti rozsudku odvolala. V odvolání uvedla, že požadujeme vyšší částku, než jakou měla budova cenu. Tak jsem bez advokáta prohlásila, ať to zkusí dokázat. Zástupce pojišťovny to samozřejmě myslela jinak. Kupní cena vyhořelé budovy byla stanovena dražbou. Jenže, co bylo jednou u soudu řečeno a zapsáno, už nelze odvolat. Původní Šin-Sungovu restauraci jsme přece pojistili na tři miliony dolarů, přestože jsme za ni při dražbě zaplatili jen dva miliony. Odvolací soud tedy rozhodl, že pojišťovna musí zaplatit celé tři miliony, jelikož pojištěná stavba vyhořela úplně. Další odvolání soud nepovolil. Su-Wang vydělal tímto požárem celý milion dolarů. Krátce nato pojišťovna vypověděla pojištění druhé Su-Wangovy restaurace. Jenže pojištění platilo ještě po celé období, pro které jsme již pojistnou částku zaplatili.
„Ihned tu druhou restauraci prodej.“ radila jsem Su-Wangovi. Nechtěl.
„Sám jsi přiznal, že ti záviděli a vyhrožovali. Prodej ji nebo s tebou nebudu mluvit.“ hrozila jsem. Udolala jsem ho. Su-Wang nakonec rozhodl, že restauraci prodá za tolik, za kolik ji koupil. Byl to až nápadně hloupý návrh od jinak velmi chytrého Su-Wanga. Bylo hloupé ode mě, že jsem ho zatím nepodezřívala z podvodu.

„Vypíšeme dražbu.“ rozhodla jsem. Pojistka měla platit ještě tři měsíce. Nebylo třeba spěchat. Při první dražbě se cena vyšplhala "jen" na dva miliony dolarů. Rozhodla jsem, že za dva miliony dolarů restauraci neprodáme. Další dražba měla být za 14 dní. Vyhlásili jsme ji v novinách. Cena překvapivě vyletěla na tři miliony a stále šplhala nahoru. Nevěděla jsem, proč. Ale nebyl důvod tomu bránit. Nakonec Su-Wang dostal přes čtyři miliony. Takže z původního vloženého kapitálu jeden a půl milionu dolarů bylo najednou sedm a půl milionu, když započtu i peníze od Šin-Sunga, získané soudním smírem.
Hned po dražbě jsme s penězi jeli do banky. Když jsme se vrátili, prodaná stavba shořela na popel. Bylo nám to jedno. Ale nebylo to jedno pojišťovně ani policii. My jsme stavbu podpálit nemohli. Byli jsme v bance a tam si jednoznačně pamatovali, že ten pán čínského původu si uložil sedmapůl milionu a přitom neuměl vůbec psát. Mě si pamatovali zejména proto, že jsem tohoto neobvyklého zákazníka doprovázela. Bance nevadilo, že Su-Wang neumí psát. Jakožto americký státní občan měl plné právo si u nich uložit peníze. Udělal to. Pouze mu nedali šekovou knížku. Pokud chtěl Su-Wang nějaké peníze vyzvednout, muselo to být v hotovosti. Nakonec mně vystavil Su-Wang plnou moc, takže šekovou knížku na Su-Wangovy peníze jsem dostala já. Ani to bance nevadilo. Su-Wang byl zákazník. Sám mohl vyzvedávat jen hotovost. Já jsem měla právo používat Su-Wangovy šeky na peníze, které nebyly moje. Jenže jsem vůbec neměla důvod Su-Wanga podvádět. Kdybych potřebovala ten půldruhý milion, kterým jsem ho založila, asi by mně ho vrátil.
O požár se samozřejmě zajímala policie. Tak jsme jim vydali zbylou pojistnou smlouvu. Zněla samozřejmě také na jméno Su-Wang. Takže, logicky, když jsme jeli s penězi za prodanou restauraci do banky, restaurace už Su-Wangovi nepatřila, takže už pojistná smlouva neplatila. Pojišťovna nemusela tudíž nic platit a proto nás nežalovala. Někdo v čínské čtvrti uvažoval, jenže se přitom trochu spletl. Nikdo ho však nevypátral. Ani já jsem nějak zvlášť nestála o to, aby mě někdo šikovně probodl dýkou.
Poradila jsem Su-Wangovi, aby si ponechal personál a zřídil si čínskou restauraci v bělošské čtvrti. Nikdo neměl právo mu v tom bránit. Koupili jsme zděnou stavbu a pojistili jsme ji ihned. U jiné pojišťovny. Pojišťovna vyžadovala, abychom jí dali projekt. Když jsme ho měli, nechala jsem pořídit kopie a dovezla jsem je do pojišťovny.
„Poslyš Jo-an, proč jim to dáváš ?“ zajímal se Su-Wang.
„Kdybych jim to nedala, byla by pojistka dražší.“ vysvětlila jsem mu to. Pojišťovna zřejmě o požáru předchozích Su-Wangových restaurací věděla a proto nám nařídila namontovat na různá místa hlásiče požáru, které zazvoní rovnou u hasičů. Také jsme ji poslechli. Hasiči nic nenamítali. Měli takových hlásičů více. Akorát Su-Wang se stále divil. Bylo mně najednou divné, že tak chytrý chlapík se diví běžným bezpečnostním opatřením pojišťovny, zejména po dvou předchozích požárech.

No samozřejmě ! Zase jsem naletěla podvodníkovi. Až neskutečně geniálnímu podvodníkovi Su-Wangovi. Ale tak to bývá u podvodů vždycky - pokus strávím s podvodníkem delší dobu, podvodník si přestane dávat "pozor na jazyk" a někde se prořekne. V Su-Wangově případě však bude velký problém, vůbec mu nějaký podvod dokázat. Zatím jsem to jako důvodné podezření přísně držela v tajnosti. Jenže podpálení druhé restaurace byl podvod, jehož účel jsem nechápala. Jinak, samozřejmě, Su-Wang číst a psát uměl. Zvláště musel umět číst americké noviny. Musel důkladně poznat mou povahu, ještě než mě k sobě poprvé pozval. Musel znát některé moje předchozí případy. Jinak než z anglicky psaných novin se o nich dozvědět nemohl...
„Někdo ti nepřeje úspěch. Když nebudeš bojovat, prohraješ.“ strašila jsem Su-Wanga. Ale nic se nestalo. Su-Wang si otevřel největší čínskou restauraci v San Francisku a zaměstnal všechen pesrsonál, který se mu v čínské čtvrti osvědčil. Skutečně se nestalo vůbec nic. Někomu Su-Wang v čínské čtvrti překážel. Proto raději z čínské čtvrti odešel. A hodně na tom vydělal, takže si časem otevřel i druhou restauraci v bělošské čtvrti. Nutil svůj personál učit se anglicky. Jmenoval jednoho šikulu ředitelem. A pak mě pozval do Číny. Myslel tím však Taiwan. Komunistického vůdce Mao-Ce-Tunga neměl rád ani trošku. Takže jsme na tom byli podobně. Ale já jsem stále nevěděla, jak Su-Wanga usvědčit z jeho podvodů.

Najednou jako když uhodí bomba. Pokus o vraždu v Su-Wangově restauraci ! Byl zadržen muž s dýkou. Číňan. Uviděl dráty od požárního hlásiče. Myslel, že je to zabezpečovací zařízení, tak je přeřízl svou dýkou. Jenže právě tím přivolal hasiče. Hasiči ho odrovnali stříkačkou. Pak zavolali policii. Až na kůži promáčený muž se vzdal. Su-Wang ho však poznal. Byl to přece notář z čínské čtvrti.
Nebránila jsem policii v konání povinností. Policisté samozřejmě notáře zatkli. Ale sama jsem se notáře zeptala, zda ovládá natolik angličtinu, aby se mohl v tomto jazyce hájit.
„Ne-u-mím dob-ře an-glic-ky.“ řekl čínský notář.
„Držte ho zatím jako svědka. Zavolejte k americkému soudu, zda mají úředního překladatele z čínštiny. Sežeňte také soudní spisy proti čínskému soudci a proti Šin-Sungovi.“ žádala jsem policisty.

Zatelefonovala jsem řediteli pojišťovny. Do té, která pojistila Su-Wangovy dřevěné restaurace proti požáru.
„Co po mně sakra ještě chcete ? Pořádně jsme na vás prodělali.“ 'uvítal mě' rozzlobený ředitel.
„Byli jsme podvedeni. Já i vy. Podvodníkem je Su-Wang. Jenže mu to musíme dokázat.“
„Ten první požár si určitě založil sám. Vydělal na tom celý milion dolarů, ale nedokážeme mu to.“ zklamaně prohlásil ředitel.
„Proberte si znovu věci, nalezené na spáleništi. Zkuste najít věc, která Su-Wangovi patří. Nedělejte to sám, nýbrž přivolejte odborníky a nařiďte jim to. Až s tím budete hotov, budeme se bavit spolu dál. Nebo přijedu do pojišťovny a pomůžu jim. Jsem přece soukromý detektiv a se Su-Wangem jsem ve styku už hodně dlouho. Znám některé jeho zvyky.“ nabízela jsem se.
„Přijeďte raději do pojišťovny. Vytáhnu z postele všechny odborníky.“ slíbil mně ředitel, tentokrát ve vlastním zájmu - nebo aspoň v zájmu pojišťovny, kterou řídil.
„Jedná se mně o tu druhou pojistku. Zda ještě platí.“ řekla jsem řediteli
„Nemůže už platit. Su-Wang budovu prodal a šel si peníze uložit do banky. Poznali tam jeho i vás. Vím to z policejních protokolů.“ řekl ředitel
„Já jsem v bance po dražbě skutečně byla. Jenže Číňané nám připadají, že si jsou navzájem velice podobní. Takže tu druhou identifikaci bych za stoprocentní nebrala, dokud se řádně neprokáže. Svědecky nebo jakkoliv jinak.“
„Co tedy chcete ?“ ptal se ředitel
„Smlouvu na tu druhou Su-Wangovu restauraci. Celý text pojistné smlouvy. Odborný výklad.“ žádala jsem. Ředitel prohlásil, že odborný výklad zvládne sám. Skutečně se o něj poctivě pokoušel. Zarazila jsem ho však u jména Su-Wang. Pojistná smlouva platila, dokud byl majitelem restaurace Su-Wang. Pak už ne !
„A jak víte, kdy majitelem být přestal ?“ ptala jsem se
„Když budovu prodal v dražbě, přestal být jejím majitelem.“ tvrdil ředitel
„Jejím majitelem by přestal být až po zápisu změny majitele nemovitosti u notáře. Ten zápis jistě nemáte. Ale stačilo by najít člověka, který při dražbě platil a prozatím ho za majitele považovat.“
„Toho nenajdeme. Číňané si jsou navzájem podobní.“ rezignoval ředitel
„V tom případě je pro nás majitelem stále Su-Wang a pojistná smlouva ještě dva týdny platí. Takže jste povinen zaplatit Su-Wangovi náhradu i za tu druhou vyhořelou budovu nebo prohledat spáleniště a zkusit na něm najít nějaké stopy. Zda si budovu také nepodpálil sám.“
„Ráno se do toho dáme. Ale mám tady nálezy ze spáleniště prvního požáru. Můžete si je prohlédnout.“ nabídl mně ředitel. Byl přitom přítomen vyšetřovatel pojišťovny.
„Co je tohle ?“ zeptala jsem se
„Přece to poznáte. Plnicí pero. Ani není úplně ohořelé. Su-Wangovo však být nemůže. Neuměl přece psát.“ vysvětloval ředitel
„Jako geniální podvodník téměř určitě psát uměl. Dá se tím aspoň trochu psát ?“ zeptala jsem se. Dalo se, pokud se pero namočilo do inkoustu. Dalo by se i identifikovat. Neřekla jsem jim to. Já jsem dotyčné pero identifikovala ihned. Bylo totiž kdysi moje vlastní. Korigovala jsem tím perem první překlad do čínštiny. Zřejmě jsem ho dala i s překladem Su-Wangovi. Kdyby neuměl psát, tak by pero odmítl. Nakonec i ten překlad měl odmítnout. Ale plnicí pero bylo jen málo ohořelé. Znamenalo to, že Su-wang se toulal po kouřícím spáleništi, něco tam hledal a přitom pero ztratil. Nebyl to však ještě důkaz, že Su-Wang původní Šin-Sungovu restauraci sám zapálil.

Museli jsme čekat do druhého dne, abychom mohli důkladně prohledat druhé spáleniště. Našel se bronzový šperk. Mužský šperk. Čínská specialita. Majitel neznám. Ale spáleniště stále nikdo neodklízel. Takže asi pořád ještě patřilo Su-Wangovi.
Zavolala jsem k soudu kvůli čínskému překladateli. Byl k dispozici. Tak jsem zavolala na policii, aby vzali překladatele a jeli do pojišťovny pro doličné předměty. Potom jsme s doličnými předměty jeli do Su-Wangových restaurací. Vyslýchat personál s čínským překladatelem.

Účetnímu jsme předložili plnicí pero. Prohlásil, že jeho není, ale že je mu povědomé. O nalezeném šperku prohlásili zaměstanci, že je zcela určitě Su-Wangův. Tak jsme zavolali Su-Wanga a nechali jsme jeho zaměstnance vypovídat před ním. Takovému výslechu se říká konfrontace. U mě to však byl psychologický útok. Su-Wang viditelně ztrácel jistotu. Přiznal, že šperk je jeho. Nevěděl však, kde jej ztratil. My jsme mu zatím neřekli, kde jsme šperk našli.
Zavolala jsem soudního grafologa a jeli jsme do banky, kde si Su-Wang uložil sedm a půl milionu dolarů. Su-Wang neuměl psát, takže napsal obvyklé tři křížky. Grafolog však po chvíli studia dokumentu prohlásil, že člověk, který ty tři křížky napsal, uměl dobře psát. Ředitel banky si přisadil, že ten chlap mu byl moc podezřelý od začátku. Dal mu také písemné poučení, jaké nebezpečí plyne z toho, že neumí číst. Su-Wang si toto poučení psané v angličtině vzal, takže číst uměl. Ale to prý je jeho starost.
Předložila jsem šekovou knížku. Žádala jsem banku o plnou moc, vystavenou pro mě Su-Wangem. Banka ji předložila. Su-Wang zapomněl předstírat, že jakoby neumí psát, a čitelně plnou moc podepsal. Grafolog však prohlásil, že je to jiný rukopis, než ten, kterým údajný Su-Wang napsal tři křížky. Ředitel banky opět prohlásil, že byl u toho. Tvrdil, že Su-Wang si podrobně četl instrukce, přestože byl údajně negramotný. Navíc pořizoval šekovou knížku pro jinou osobu než pro sebe. Nebylo to protizákonné, takže to ředitel banky povolil.
„Co mně chcete dokázat ?“ ptal se otřesený Su-Wang.
„Ty peníze sis do banky neuložil ty, ale někdo jiný.“ udeřila jsem na něj.
„A kde jsem byl podle tebe já ?“ ptal se Su-Wang.
„Tam, kde jsi ztratil tenhle šperk. Spousta zaměstnanců potvrdila, a to i před tebou, že šperk je tvůj.“ dotírala jsem na něj.
„Je můj, ale nevím, kde jsem ho ztratil.“ tvrdil stále Su-Wang
„Zavolejte ředitele pojišťovny.“ požádala jsem
„Nevolejte ho. Přiznávám se.“ vykřikl Su-Wang.
„Přiznáš se ještě jednou před ním.“ drtila jsem Su-Wanga. Přišel ředitel pojišťovny a prohlásil, že šperk byl nalezen na spáleništi druhé vyhořelé budovy.
„Přiznávám, že jsem obě budovy zapálil já. Ale ta druhá budova už nebyla moje. Prodal jsem ji přece ve dražbě.“ hájil se Su-Wang
„Byla tvoje. Zapomněl jsi zaregistrovat prodej u notáře. Ten kupující se nemohl zaregistrovat. Poslal jsi ho za sebe do banky. Kdo to byl, ten tvůj přítel kupující ?“ dřela jsem Su-Wanga
„Přiznávám se. Byl to čínský notář. Slíbil jsem mu odměnu. Peníze, které na dražbě nabízel, byly také ode mě. Celá dražba byla jeden velký podvod. Notář mně vrátil při dražbě moje vlastní peníze. Nyní chtěl odměnu, kterou jsem mu slíbil. Jak jsi mě dokázala odhalit ?“ ptal se Su-Wang
„Notář šel na tebe s dýkou. Předtím jste byli přátelé. Něco vážného se mezi vámi muselo stát. Tak jsem to začala vyšetřovat.“
„Vždyť jsi mně věřila.“ divil se Su-Wang
„Ale měla jsem pochybnosti. Vždy jsi byl velice chytrý. A najednou jsi začal poslouchat moje příkazy na slovo a měl jsi hloupé otázky. Ale když se chytrý člověk hloupě ptá, tak nemá čisté svědomí. Věnovala jsem ti půldruhého milionu. Už ty peníze asi nikdy neuvidím. Ale odhalila jsem mazaného podvodníka. Škoda lidí, kteří svou chytrost zneužijí.“ řekla jsem smutně.
„Jak víš, že jsem byl chytrý ?“ ptal se Su-Wang
„Ty tvoje otázky a příkazy, které jsi namluvil na pásek, byly nesmírně chytré. Jenže jsi neměl peníze. Jako chytrému člověku jsem ti dala půldruhého milionu. Z toho jsem měla poznat, že mě znáš a že čteš americké noviny. Jenže jsem ti zase naletěla. Ten případ s ptáčkem byl úplně dokonalý. To snad ani překonat nejde. Pak jsi byl chytrý ještě u prvního soudu a potom už ne. Takže bylo jasné, že jsi podvodník. Jeden z nejlepších, jakého jsem poznala. Proč jsi nezůstal poctivý ?“
„Učarovaly mně peníze. Poznal jsem, že kdo má peníze, má skoro všecko. Prohrál jsem. Nemám nic.“ řekl smutně Su-Wang
„Máš pořád chytrou svoji hlavu. Ale půjdeš na několik let do vězení. Je tě škoda. Kdo vymyslel ten chytrý trik s otisky prstů a psacím strojem ?“ zeptala jsem se
„Já jsem to vymyslel. Požádal jsem notáře, aby tě zase zavolal. Moc se mně líbila Šin-Sungova restaurace. Tys nechala zatknout jak soudce, tak Šin-Sunga. Hodně jsi mně tím pomohla. Dražba Šin-Sungovy restaurace byla ještě poctivá. Ale vedla jsi mě ty. Já sám bych to udělal úplně stejně. Teprve potom jsem začal doopravdy podvádět i tebe. Zpočátku se mně to dařilo. Ale podcenil jsem tě, Jo-an. Jsi chytřejší.“ řekl smutně Su-Wang.
„Nejsem chytřejší. Jsem jen pozorná a důsledná. Jsem také dobrá herečka. Už jsem chtěla odletět, když jsem na tebe dostala podezření, že jsi podvodník. Tys mě vodil po svém rodném Taiwanu. Smáli jsme se spolu, ale já jsem již na Taiwanu přemýšlela, jak bych ti mohla aspoň některé podvody dokázat. Proto jsem zůstala v San Franciscu a čekala jsem, jak děláš další a další chyby. Je tě moc velká škoda, Su-Wangu.“

To byla poslední slova, která jsem k Su-Wangovi pronesla. Su-Wanga si odvedla policie. Byl zatčen. Na soud jsem nečekala. Odletěla jsem. Výsledek soudu jsem se dočetla v novinách. Čínský podvodník Su-Wang byl Městským soudem v San Franciscu odsouzen za podvody a dvojnásobné žhářství na deset let vězení nepodmíněně. Bylo to tvrdé. A pro mě osobně skoro kruté. Takový chytrý chlapík ! Bylo mně z celého případu do breku. I když se Su-Wang bude chovat ve vězení vzorně, dřív, než za pět let ho nepropustí. A že by ho americké vězení napravilo, o tom jsem si nedělala žádné naivní iluze. Su-Wang bude i po propuštění zase a zase podvádět. Nutně budou následovat další tresty. Byl to velice smutný případ. A jak poeticky začínal. Pohřbem mrtvého ptáčka...

Konec.


Poznámky k tomuto příspěvku
čtenář Joan Smithová alias - 10.1.2002 > Původní příspěvek byl 10.1.02 zcela vymazán a pak znovu celý vložen. Omlouvám se těm, jejichž poznámky se tímto zásahem vymazaly. V novém textu nejsou některé logické chyby, které byly v textu původním - například že notář dražil za Su-Wangovy peníze sám. Někdo přece musel proti němu přihazovat, aby cena stoupala...

Že je čínština tónově nebo melodicky orientovaný jazyk, to mně bylo posledně řečeno. Znám z poslechu, jak zní Vietamština, takže přibližně vím, oč se přispěvateli jednalo. Musím ho však odkázat na WEB-ové stránky např. Microsoftu, kde se nabízejí znakové sady pro (zjednodušenou) čínštinu, japonštinu a korejštinu, tedy pro jazyky, u nichž příslušní národové používají znakové písmo. Takže slovník čínštiny bez použití znakového písma existovat může. Pravděpodobně však nemůže být fonetický.

Spisovatel si musí vymýšlet. Pokud v příslušné zemi nikdy nebyl, může zkusit i trochu riskovat. Cestování po světě je nyní mnohem snadnější... pro zdravé lidi. Nelze však říci, že by bylo levné - a asi nikdy nebude (na naše české poměry).
Tímto se čtenářům omlouvám. Podle mého názoru je příběh po kriminalistické stránce korektní. Podvodník Su-Wang vůbčec nebyl usvědčen snadno. Byl však usvědčen zcela překvapivě a proto nekladl příliš velký odpor. Je tedy mou chybou, že psychologická stránka usvědčení viníka nebyla napsána způsobem, pro čtenáře zajímavějším. J.S.

<reagovat 
MARYLA (Občasný) - 12.1.2002 > Možná to zazní paradoxně ale mám dojem, že by to chtělo buďto zkrátit, nebo naopak rozkecat.
A to že pokud autor nezná poměry v nějaké zemi tak to může riskout a vymýšlet si ? Promiň, ale nemužu souhlasit. No ale jestli na tom trváš, tak v tom případě doporučuji jednu bondovku, teď si nevzpomínám název, ale děje se to částečně v Československu a pokud by se to posuzovalo podle schopnosti scenáristů nahradit neznalos místních poměrů improvizaci tak je to dílo přímo mistrovské.
<reagovat 
Rezi (Občasný) - 17.1.2002 > Mám několik výtek. Text se příliš vleče. Dokonce v některých místech ztrácí logické souvislosti. Detektivka by měla být napínavá a poutavá, tato bohužel není. Asi to způsobila zvolená forma vyprávění, kde se často objevuje nevyjádřený podmět a ve slovesech dominuje - BYL.
Jinak si dovoluji upozornit, že pokud někdo "překládá nahlas mluvené slovo" je to tlumočník, který tím pádem tlumočí a překlad je převedení textu z jazyka do jiného jazyka. V textu se několikrát vyskytuje záměna těchto dvou činností.
Měla bych další konkrétní připomínky, je jich povícero, mám je zaznamenané v tištěné verzi textu, v případě zájmu mohu předat, vypisovat je sem by bylo časově velice náročné...
<reagovat 
petrkurka (Občasný) - 18.1.2002 > Odpověď pro Rezi: Máš pravdu. Autor mnohdy nevidí to, co vidí čtenář - i když se snaží. Máš-li zájem o korespondenci nebo (ještě radeji) o autorskou spolupráci, anpiš e-majl na adresu petrkurka@quick.cz
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter