|
| |
 |
|  |
Čmelák si hned na začátku svého dlouhého článku „Sračky“ klade otázku po existenci světa. V tomto příspěvku se pokusím tuto otázku poněkud zproblematizovat, ukázat, že a proč si myslím, že na ni nejspíš neexistuje smysluplná odpověď, neboť již sama otázka je špatně položená. Znalcům věci se omlouvám za zjednodušení a zkreslení, která tu (kvůli srozumitelnosti, samozřejmě ;-) spáchám.
Ontologií rozumím tu „část“ filosofie, která se ptá po „jsoucím jakožto jsoucím“, zabývá se bytím jsoucího. Význam těchto poněkud odtažitých formulací snad lze pochopit, když se zamyslíme nad významem výpovědi „něco je“. Je zcela zřejmé, že něco jiného znamená bytí člověka, potoku, rybníku, bačkory, atomu, pravdy, spravedlnosti, matematického, přírodního či lidského zákona, Boha a také světa. O všech těchto záležitostech lze říci, že jsou, a přesto každá jinak. (A již při trošičku zevrubnějším pohledu je zřejmé, že tu naprosto nevystačíme s nějakým triviálním rozlišením jako např. konkrétní / abstraktní.)
Jaké je tedy bytí světa? To je dosti zepeklitá otázka, proto se raději pokusím napsat, jaké není. Na pomoc si vezmu výklad jednoho z filosofů, o nichž se Čmelák ve svém článku zmiňuje, a sice Martina Heideggera a jeho knihu „Bytí a čas“.
V ní si autor klade právě otázku po smyslu bytí, a to nikoliv po smyslu ve významu „telos“, tedy velmi hrubě řečeno „cíle“, nýbrž ptá se, co máme na mysli, když mluvíme o „bytí“. Své tázání začíná u člověka a hned na počátku ho ontologicky vymezuje jako „bytí ve světě“, což neznamená něco jako „jedna věc je v druhé“, nýbrž to, že člověk, pokud má být ontologicky přiměřeně uchopen, musí být chápán ve vztahu ke světu, kterému vždy nějak rozumí, v němž žije a jedná, potkává druhé atd. Heidegger tím napadá klasické rozdělení na subjekt a objekt, které vede k problému, jak je zase zpátky spojit, a potažmo i k problematizaci samotné existence objektu.
Člověk a svět jsou dva konce jedné hole, být člověkem znamená být ve světě a o světě nemá smysl hovořit bez člověka. V abstrakci je sice můžeme oddělit a hovořit o nich jako o samostatných entitách, ale to je vždy jen abstrakce a často navíc zavádějící, zejména tehdy, ptáme-li se po jejich bytí. Je to myslím podobné, jako kdybychom chtěli příjít na to, co je to láska, aniž bychom mluvili o lidech kteří milují, co je to ploutev, aniž bychom se dotkli plavání atp. „Bytnost“ každé z těchto záležitostí spočívá ve vztahu a pokud ji z něj vytrhneme, nikam se nedostame. Svět prostě není nějaká věc, u níž bychom se mohli ptát zda skutečně je či není. Mimochodem, s Bohem je to velmi podobné, otázka „Existuje Bůh?“, pokud ji míníme stejně, jako když se ptáme např. po existenci čarodějnic, je špatně položená, nesmyslná.
Možná vás (třeba 3022 ;-) teď napadá, k čemu vlastně jsou takovéhle úvahy (tedy „filosofické“ či ontologické úvahy obecně, ne tato konkrétní) dobré a jestli to náhodou nejsou jen další učeně vypadající kecy. Na to lze odpovědět, že přinejmenším zjednávají o něco jasněji v některých problémech, pomáhají vyloučit otázky, které nemají smysl a naopak směřují pozornost k těm, které si ji zaslouží. A tím v posledku pomáhají orientovat se ve světě, což je něco, co přinejmenším mně stojí za námahu.
Nabral jsem si dost široké téma, takže mi nezbývá než vyzvat k diskusi, dotazům, kritice etc., jež snad napomohou vyjasnění a upřesnění.
|
|
|
