Jednou jedna zaječí maminka bydlela v pelíšku pod trnkou na kraji lesa. Měla odtud pěkný výhled na pole a louku dole u potoka. Moc se jí tam líbilo, protože trnka ji svými hustými a pichlavými větvičkami dobře chránila před březnovou nepohodou.

      Jednoho dne se to  v pelíšku vystlaném jemňounkými zaječími chloupky začalo hýbat a ozývaly se slabounké hlásky. To se mamince zaječici narodilo pět malinkatých zajíčků. Byly to takové malé chlupaté kuličky, které se k sobě tiskly, aby jim bylo teplo, když si maminka musela aspoň na chvilku odskočit na louku napást se zelené travičky a sladkého jetelíčku. O svoje drobounká zaječátka dobře pečovala, a tak děťátka rychle rostla a rozkoukávala se po pelíšku.  Jinam totiž ještě neviděla. Největší a nejčilejší byl zajíček Ušáček. Zatímco se ostatní bratříčci a sestřičky k sobě tiskli, on se vrtěl, natahoval hned jednu hned druhou nožičku, tlapkami si hladil ouška a koukal, jak by se dostal na kraj pelíšku, aby viděl, kam před chvilkou odhopkala maminka.

      Bylo krásné jarní ráno, sluníčko se usmívalo na celý svět, trnka byla obalená bělostnými květy a voněla medem, který pilně sbíraly pracovité včeličky. Dole v pelíšku se malý Ušáček protáhl, tlapičkami si protřel očka po nočním spánku a hup! byl z pelíšku venku.  Páni, to byla všude krása! Rozkvetlé pampelišky proměnily louku ve zlatou mísu, na políčku v ranním vánku ševelilo zelené osení a modrá obloha byla bez  mráčku. Až se mu hlavička zatočila.

    „Ten svět je ale krásný“, pomyslel si, „musím se do něho podívat!“   A šel .

    Ušáček byl už pořádný kus od pelíšku, hopkal v husté trávě, a když voněl ke každé květince, slastně přivíral očka. Proto se vylekal, když z ničeho nic před sebou uviděl podivného zeleného tvora, který na něho mžoural velikýma očima a otvíral širokánskou tlamičku. Vylekali se oba, ani malá žabka ještě nikdy neviděla zajíčka, vždyť teprve nedávno vyskočila z tůňky pod vrbičkami. Vypadali  velice legračně, jak tak na sebe  koukali. Pak se k sobě otočili zády a hop hop, pelášili každý na jinou stranu.

      Ušáčkovi pořádně bouchalo srdíčko, když se konečně zastavil. A…“ouvej ouvej, kampak jsem se zatoulal? Vždyť to tady vůbec neznám, kdepak je náš trnkový keř se včeličkami? Všude kolem jen hustá tráva a nade mnou samá pampeliška, jakpak najdu cestu domů k mamince?“ …

      No vida ho, Ušáčka, stačilo se jen trochu polekat a hned si vzpomněl na maminku. Jeho naříkání slyšela luční kobylka, která seděla nedaleko na lístku jitrocele. Dvakrát třikrát poskočila a byla u zaječího pelíšku, kde maminka zaječice hledala v okolní trávě zatoulaného Ušáčka. Měla o něj velkou starost, vždyť ještě nic neuměl, nevěděl, jaké nebezpečí na něho všude číhá. Byla proto moc ráda, že jí luční kobylka řekla, kde zajíčka viděla, a že ji k němu zavedla.

      Když se pak oba šťastně vrátili do pelíšku a Ušáček se přitiskl ke svým bratříčkům a sestřičkám, vyprávěl jim o svém dobrodružství a tak se chlubil, že se mu až od pusy prášilo.

      Na nejvyšší větvičce trnky všechno poslouchal štěbetavý ptáček Modráček, a tak se stalo, že do večera o Ušáčkově dobrodružství věděla polovina lesa a celá louka.    

     Než z našich malých zajíčků vyrostli velcí kluci a holky, maminka je naučila všechno, co potřebovali znát o zvířátkách v lese, na poli i louce. Naučila je taky, jak kličkovat před liškou, aby je ani náhodou nechytla, jak dávat pozor i na oblohu, na které se objeví třeba káně a v noci tam slídí výr se sovou. Teprve potom je pustila do světa.

     A Ušáček? Vyrostl z něho odvážný a chytrý zajíc, kterého jen tak něco nepolekalo.