|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Polotruchlivý a polonadějný; poflakuju se na okraji města, sám, už zas, v puse převaluju zavírák, co nosím na kalhotách, aby se mi nerozjížděl zip, momentálně je to ale jedno, myslím - - ať se rozejede co chce, nad příkopem se rozepínám a s hlavou zabořenou do rozkvetlý jabloně močím, jsem čím dál prázdnější, - - voní hezky ty květy, otevřel bych hubu dokořán a nabral bych si plnou, čertví proč, krucinál, kousal bych a žral to kvítí, ale bojím se včel, možná kdybych měl vypito, bylo by to snazší, ale je nad ránem a já mám čistou hlavu, je to dost neobvyklý, cejtím, že je v tom něco zlýho, ale to je svým způsobem ve všem, nepochopitelný a samozřejmý zároveň, - na oblohu kreslej čáry mraků letadla, vypadá to jako rakety, kam asi všichni letěj, napadá mě, a za kým - svět se navěky zastavil, copak to neviděj, a copak to necejtěj, do prdele doletěj, ale den teprve začíná, na kraji města se z půlnočního chodce stává pozorovatel východu slunce - místo květů si cpu do huby šťovík, to je holt úděl, a žvejkám a žvejkám a začínám přemejšlet o těch, co nemají takový štěstí jako já, protože nejsou vůbec..
|
|
|