Být jako Daniel
Hledat práci samo o sobě žádná zábava není. To vám potvrdí každý,
kdo se nenarodil do rodiny milionářů a nemá známosti s těmi
správnými lidmi. Zatímco kamarádce strýček zařídil stáž v bance ve
Španělsku, mně můj strýček Fedor
nabídl, že můžu jejich partě dělníků nosit svačiny.
Když mi bylo patnáct, byla to nabídka, která se neodmítá. To jsem „chalanum“ nejenom připravovala svačiny, ale
ještě i otvírala pivo a připadala si jako Gina
Lollobrigida pokaždé, když na mne někdo
z nich zamrkal. Dnes, s vysokoškolským diplomem v kapse, mne
brigáda na čerstvém vzduchu příliš neláká. I když strýko Fedor by o mne stál a chalani prý
vzkazují, že pivo od inženýrky by jim chutnalo mnohem víc, než od uhrovitého
bratrance Huga, který funkci provianťáka momentálně
zastává. Já se však rozhodla jinak.
Každé ráno jsem začínala tak, že jsem zkontrolovala všechny portály
nabízející práci, odpověděla na několik inzerátů a navíc
poslala svůj životopis do všech firem, které na svých stránkách tuto
možnost nabízely. To by bylo, aby se někdo nechytl a já se
konečně uchytila.
Zrovna jsem zasílala svůj strukturovaný životopis do jedné
z dynamicky se rozvíjejících se společností s významným
postavením na trhu, které hledají mladé a dynamické kolegy do svých týmů,
když mi zazvonil telefon.
V něm mi sekretářka jedné z takovýchto firem, oznámila,
že: „máte-li o práci v naší společnosti zájem, přijďte dnes
v šest hodin na pohovor.“ „V šest?“ zalapala jsem po dechu a v duchu
se proklínala, co jsem to byla za blázna, že jsem se nabízela někam, kde i
personalisti pracují ještě v šest večer. Sakra! Sakra! Sakra! Na
to mne slečna chlácholivým hlasem ujistila, že je to opravdu v šest
večer a ne v šest ráno a řekla mi adresu kam se mám dostavit.
Večer jsem, po několikaminutovém pátrání, objevila boční
vchod do budovy na kraji Václavského náměstí a výtahem vyjela do
třetího patra. Ve velké avšak temné místnosti kolem stolků posedávalo
asi deset lidí. Uchazeči o místo byli zváni po jednom do pracovny
mírně otylého muže v obleku. Ti zbývající si mezitím krátili čas
čtením časopisů. Podle nabídky – nejrůznější plátky
s polonahou slečnou na obálce, spoustou fotografií drahé kosmetiky a
textů používajících notně omezenou slovní zásobu, mi došlo, že
nějak vysoká intelektuální úroveň se u zájemců o práci
neočekává. A nebo si mají nosit časopisy vlastní. To bohužel nebyl
můj případ.
V kanceláři se vystřídalo asi šest lidí, než na mne
konečně došla řada. Ten muž, co vedl pohovory stál ve
dveřích, potřásli jsme si rukama a on řekl: „Ahoj Mariko, já
jsem Daniel, nevadí když si budem tykat,“ a než jsem
stihla cokoli říci, dodal: „tak se tady posaď.“ Tak mi došlo, že se
mne Daniel neptal, ale že mi to oznamoval. No nic, já stejnak nemám moc ráda ty
formální organizace, kde se kolegové ještě po deseti letech oslovují:
„Pane Nováku.“
„Tak mi řekni, jakou práci hledáš,“ bodře mne vybídl a já mu odvykládala povídání o absolventce vysoké školy, která
hledá uplatnění v kreativní pozici s možností kariérního
růstu. „No, máš štěstí, že jsi narazila právě na nás, my se
teď neuvěřitelně rychle rozrůstáme, vlastně každý
den najímáme nové lidi na nejrůznější pozice.“ „No a na které,
například,“ nedalo mi to, protože jednak jsem nevěděla, na o kterou
z těch nabízených pozic jsem projevila zájem, a jednak proto, že se
Daniel o žádné konkrétní práci nezmínil a já rozhodně nechtěla být
nějaká podržtaška pana asistenta.
„No na všechny. I do marketingu.“
„Ano, to bych já chtěla…“ „jo, to budeš mít u nás možnost se uplatnit, my
děláme spoustu marketingu,“ „a mohl byste mi říci něco
konkrétního, na jakých projektech jste pracovali, na vašich stránkách jsem si
přečetla, že mezi vaše klienty patří Eurotel...“ skočila
jsem mu do řeči tentokrát já a zároveň „nenápadně“
projevila zájem o činnost firmy – podle pouček je to velmi žádoucí,
ale podle Daniela to bylo spíš nežádoucí. „No na spoustě, my děláme
pro různé klienty,“ odbyl mne a volně přešel na jiné téma, „no
víš co, Mariko, líbíš se mi, já tě pošlu do druhého kola. Tak přijď
zítra v osm ráno sem a strávíš den s našim manažerem. My si
ověříme, jestli by si se k nám hodila, a když nám budeš
vyhovovat, tak tě přijmeme,“ a už mne vedl ke dveřím.
Ještě, když jsme si potřásali rukou na rozloučenou povídá:
„jo a přijď k obleku, je možný, že manažer bude mít nějaký
jednání.“ A bylo to. Po hodině cesty do města, čtvrt hodině
pátrání po bočním vchodu a dvaceti minutách čekání jsem za pět
minut postoupila do druhého kola a tykala si s ředitelem, aniž bych
téměř cokoli řekla či udělala. Asi za to mohla ta
otázka: „a mohl byste mi říci
něco konkrétního?“. Díky příručky.
Druhý den, za pět minut osm, jsme já a čtyři další
vyvolení vyjeli výtahem do třetího patra a zazvonili na zvonek. Objevila
se sekretářka, a poprosila nás, jestli můžeme zůstat venku, že mají
poradu. K nám se otevřenými dveřmi doneslo jakési rozjuchané
skandování: „Já na to mám! Já na to mám!“ Ona se pousmála a zmizela v kanceláři.
My zůstali na chodbě.
Nakonec mi to nedalo a zeptala jsem se: „Hele, ví někdo z vás,
co tahle firma vlastně dělá?“ „Prodávají zájezdy a slevové kupony do hotelů,“ poučila mne vedle
stojící blondýna v černém obleku, „a taky zajišťují distribuci
lístků do Státní opery,“ doplnil kluk se zlatým řetězem na krku
a levnými botaskami na nohou. „Já myslela, že dělají něco v direct marketingu…“ špitla drobná dívka stojící naproti
mně, ale přehlušil ji křik z kanceláří.
Na poradě, či co to vlastně bylo, právě vyvolávali
jména: „Čus Marku! Ať máš zdar!“ kdosi
zařval a nejméně dvacetihlavé stádo to po něm zopakovalo: „čus Marku! Ať máš zdar!“ Hlavní vyvolávač
zakřičel: „Čus Karle! Ať máš zdar!“
a znovu přišla odpověď: „Čus
Karle! Ať máš zdar!“ A stejně tak tomu bylo i u Heleny, Martiny,
Zdenka, Viktora, Romana, Krystýny, Jany… a dalších.
Náhle k nám začaly linout latinskoamerické rytmy. Účastníci
porady pravděpodobně tančili sambu, nebo to alespoň tak
znělo. Pak se konečně otevřely dveře a z nich
vyšlo asi deset mladých, krásných a ambiciózních manažerů a manažerek
v kostýmcích, s kufříky pod paží a úsměvem na rtech.
Sekretářka nám věnovala jeden podobný škleb, který říkal: „když
se budeš snažit, budeš moci patřit mezi nás,“ a vpustila nás dovnitř.
A znovu jsme asi deset minut čekali.
Najednou se z jedné kanceláře vynořil Daniel a povídá:
„Mariko, můžeš jít dovnitř!“ A tak jsem šla. V jeho
kanceláři byl tentokráte nastoupený výkvět společnosti.
„Toto,“povídá Daniel, „toto jsou naši nejlepší manažeři, a ty, pokud dnes
uspěješ, budeš mít možnost být v budoucnu jednou z nich.“ Kolena
se mi málem podlomila radostí. I já jednou budu moci stát
v kanceláři, navlečená do černého kostýmu
s přiblblým výrazem na tváři a tvrdit o sobě, že jsem
nejlepší! What a challenge!
„A tohle,“ vytrhl mne Daniel z mého upřímného zděšení, „to
je Alice. S Alicí strávíš dnešní den, a pokud uspěješ, budeš se moct
stát součástí našeho týmu.“ Docela jsem očekávala, že na konec
věty přidá: „Ouu jééé!“
Potřásly jsme si s Alicí rukou
a opustily kancelář. Bylo jí tak kolem dvaceti, takže mi nepřišlo
natolik zvláštní si s ní tykat. „Tak co budeme dělat?“ „No, nejprve
si zajdeme někam na kafe, popovídáme si o firmě, o tom, co já
dělám, co ty bys chtěla dělat, a když budeš chtít, budeš moct
jít se mnou na nějaké schůzky.“
Ještě než jsme došly do kavárny, zjistila jsem, že Alice pracuje u
firmy teprve měsíc a už se vypracovala do pozice leadera. Než nám
číšník přinesl kávu, už jsem věděla, že je úplně
super, že „u nás ve firmě každý začíná od nuly a každý má možnost se
vypracovat nahoru. Já jsem tak začínala, i Daniel tak začínal…“
Byla jsem právě v polovině hrnečku a měla jsem
jasno. Začnu jako naprosté ucho (v jejich terminologii nováček),
postupně se vypracuji na školitele nováčku, z něj pak na
leadera, který může najímat svoje vlastní nováčky, a když budu
hodně dobrá a hodně se snažit, budu si moci otevřít vlastní
kancelář, jako Daniel.
Práce to bude úžasná, ve skvělém týmu lidí, který se schází vždy
v sedm ráno na motivační sezení a v sedm večer na hodnocení
dne a motivační sezení. Budu v neustálém kontaktu s lidmi. Žádná
rutina. Poznám spoustu nových lidí, naučím se jednat. Budu placena jen za
to, co opravdu udělám. Sama budu pánem svého času! Už nebudu muset
sedět jen osm hodin v kanceláři a plýtvat svým potenciálem! Jsem
dobrá! Jsem skvělá! Jsem talentovaná! A KONEČNĚ toho můžu
využít! Pracovat celý den! A klidně i v noci! Stačí když budu
chtít! Mé sny se mi splní! Stát se milionářem! Otevřít si vlastní
kancelář! Být jako Daniel! HURÁ! SLÁVA! ALELUJA!
A co že to vlastně budu dělat? Jak že to zahájím svojí kariéru
na jejíž konci je vlastní kancelář a dvouměsíční dovolená na
Bahamách?
Budu dělat prodejce ve mně
přiděleném rajonu!
Od tohoto
setkání uplynul téměř rok, avšak pokaždé, když na Zličíně
nebo na Masaryčce míjím dvojici v tmavých
oblecích, kteří ke mně s úsměvem kráčí a říkají: „Dobrý
den slečno,…“ vzpomenu si na Daniela. To oni s ním každé ráno od
sedmi do osmi provolávají „Já na to mám!“ a tančí sambu. Já na to nemám.
Já trávím každý den osm hodin v kanceláři, za měsíc potkám nanejvýš
pět nových lidí, moje kolegyně se neustále mračí, se šéfem si
vykám a dovolenou trávím v Chorvatsku. A přitom, stačilo tak
málo, jen říci Adéle „ano“ a jak jsem se dnes mohla mít… dnes jsem mohla
být jako Daniel.