|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Psalo se 8. října, odbila šestá hodina, a v koupelně stála dívčina a s ospalým výrazem se snažila vytvořit ze svého rozcuchu něco, čemu by se při troše dobré vůle dalo říkat účes. Dalo jí to dobrých deset minut a i potom nebyla s výsledkem zrovna nadšená, nicméně rezignovala nad Matkou Přírodou a raději si vyčistila svůj chrup, který rozhodně nevoněl po fialkách, a teprve s pocitem čistoty a svěžesti se jala vzít útokem ledničku, aby si svůj chrup zase zaneřádila, ale hlavně, aby umlčela stále více ozývající se útroby břišní. Ty obdarovala kouskem vánočky, a už nervózně přežvykovala při zjištění, že ji do odjezdu zbývá jen pět minut. To zas pojedu s větrem o závod, pomyslela si. Na čaj jí samozřejmě už nezbyl čas, ale uklidňovalo ji přesvědčení, že si ho v klidu vypije v práci. Ještě si trochu přibarvila řasy, tváře a rtěnkou obtáhla obrys rtů, prý aby tváři dodala trochu barvy, ale kdo ví, co v tom doopravdy bylo... Po všech ranních útrapách nakonec seděla na svém kole, které při každém šlápnutí hlasitě vrzlo, což ji maximálně znervózňovalo. Celou cestu, za doprovodu vrzavého chóru, přemítala o celém dni, těšila se na kolegyně v práci, ale zároveň se jí zas do práce až tak moc nechtělo, nicméně šlápla do pedálů a vyšlapala kopec, který má 8 stupňů stoupání a po ránu, vlastně kdykoliv, je to pro tělo pěkná zabíračka.
Teď už je na čase objasnit, kdo je ta neznámá dívčina, která má neposlušné vlasy, nepije čaj k snídani, trochu se maluje a nerada šlape do kopců...Jmenuje se Jana, přezdívaná Janďa, Janďulík, Janďa Janďulíková či Janďa Pinguíková. Čiliže já.
Jen je třeba poznamenat, že jsem ranní směnu plnila se svoji nejlepší kamarádkou Danou, přezdívanou Klukajda, Klukajdík, Klukík, dokonce i Klukíček. Směna rychle utekla a je myslím úplně jasné, že se stále točila kolem jednoho tématu, a to, jak nejlépe naplánovat cestu do sousedního města, aby vše bylo naprosto perfektní. Jelikož jsme obě dvě chytré hlavičky, naplánovat odpolední výlet nebyl vůbec žádný problém. Kromě nás dvou se akce zúčastní i Zuzka, další super kolegyně a Verča, která je nejen bezva holka, ale i naše osobní šoférka, která nás na ono místo dopraví. Jelikož jsme si sraz daly přímo v mém pokojíčku nad kafíčkem a větrníkem z nedaleké cukrárny, musela jsem hned po příjezdu z práce vygruntovat, vysmejčit pavučiny a svému chlupatému mazlíčkovi králíčkovi Matýskovi uklidit klícku. Všechno jsem dělala velmi poctivě a jen se modlila, abych na nic nezapomněla.
První do mého skromného příbytku dorazily Dana se Zuzkou a jen jsem postavila vodu na kafe, přifrčela s Felícií naše šoférka Verča. Nyní jsme byly v kompletní sestavě a nad sladkými talířky a kávovými hrníčky jsme ztrávily příjemnou hodinku. Tuto sváteční chvíli jsme si zvěčnily a budoucí fotografie bude důkazem naší velké recepční akce. Nebyly bychom to ale my, kdybychom si z někoho neudělaly legraci. Obětí se stala Dana. Cestou ke mně koupila sýr, který měla úhledně zabalený do papíru. Měla za úkol od své babičky, aby sýr, než odjede, dopravila domů. Jenže. Když se na chvíli vzdálila, prozíravě jsem vzala onen sýr a schovala si ho za výstřih, tak aby ho nebylo vidět. Když se vrátila, nic nezpozorovala a začala organizovat rychlý odjezd. My všechny jsme se nenápadně uchechtávaly a čekaly, kdy si vzpomene na sýr, který u mně položila na postel. Ale ona nic. Všechny jsme nasedly do auta a jely k jejímu domovu, kde měla odevzdat nejen onen sýr, ale také vyzvednout manželova kamaráda, který měl stejný program na odpoledne jako my. Nicméně kamarád, se kterým si svou akci plánoval, mu slíbený doprovod na poslední chvíli odřekl a naše osobní šoférka už nebyla jen naše, nýbrž i pro tohoto opuštěného mladíka jménem Jarda. Zanedlouho jsme dorazili k domovu a jelikož Jarda už stepoval před vrátky, chtěla Dana urychlit seznamování a následný odjezd, tak z auta rychle vyskočila a už už by Jarda nasedl, když jí povídám: „Nechybí ti něco?“ Ona se na mě chvíli nechápavě dívala, očividně přemýšlela, ale asi si myslela, že jí nic nechybí, a tak odvětila: „Ne“. Tak jsem jí šalamounsky odvětila, jestli náhodou nemá něco donést babičce. No výraz, který se objevil na její tváři, by se dal popsat jako směsice zděšení a povídá: „ Sejra, já jsem ho nechala u vás. Na posteli!“ Všechny jsme se začaly smát, jak se nám ji podařilo napálit a když jsem vytáhla onen sýr zpoza výstřihu, již se dívala sice s překvapením ale s úlevou na onen zapomenutý výrobek z mléka, dala nohy na ramena a za chvíli už ležel u babičky v ledničce. Poté jsme zase rychle naskákali do auta a jeli za naplánovaných snem. Cesta uběhla rychle, a když jsme vjeli do města, ani jsme nemuseli znát cestu, davy lidí nás dovedly přímo až k místu dění. Prvotní ale bylo zaparkovat auto. Hledání volného místa bylo dost obtížné, všude bylo plno aut. Nejen zaparkovaných, ale kolona před námi, kolona za námi a žádné volné místo, místečko pro naše autíčko. Po čtvrt hodině ježdění sem a tam jsem si všimla prázdna vedle popelnice. Mnozí by určitě namítli, že vedle popelnice parkovat je nechutné ba přímo odpuzující. Nicméně široko daleko kam oko dohlédlo nebyla šance na možné zaparkování, tudíž jsme překonaly svůj odpor a šoférka začala nacouvávat. Nakonec se ukázalo, že lepší místo jsme si nemohly vybrat. Stadion, kde se koncert konal, byl přímo za nosem a ani ne pět minut cesty.
Když jsme, již bez Jardy, který už asi někde prodával druhou vstupenku, stanuly před stadionem, všechny jsme němě zíraly na dav lidí, který alespoň mně připomínal velké mraveniště a lidi byli mravenci, kteří nic nenosili, jen se mačkali, tlačili, křičeli a sténali. Byl to zvláštní pohled. Mnohem horší ale bylo, když jsme v onom davu stanuly i my a mravenci na nás začali konat svoji práci. Nekonečných patnáct minut jsme se hrnuly směrem ke vchodu a už ani nedoufaly, že stihneme začátek koncertu. V posledních minutách už jsem vůbec nestála na nohách, dav se mnou houpal sem a tam, byla jsem spíš jak na vodě s velmi těsnou plovací vestou. Už jsem cítila, jak mně budou praskat kosti, jestli se z mraveniště nedostanu. Nějakým zázrakem jsem najednou spočinula u pořadatele, který mně odtrhl vstupenku a já byla volná ! Stála jsem na svých nohách a svobodně dýchala. Jediné nepříjemné, co jsem cítila, bylo dalších tisíce mravenců, kteří mně proudili po celém těle...Chvíli jsem jen tak stála ochromená mravenci a mravenčími lidmi, kteří se stále mačkali a bolestí se překřikovali. Znechucená jsem se otočila a dala se do hledání svých přítelkyň, které mně dav odnesl bůh ví kam. Naštěstí to nebylo zas až tak těžké, hezké tvářičky se jen těžko přehlédnou. Jen jsem u nich ale stanula, všimla jsem si, že jsou jejich tváře zahaleny do smutku. Nejdřív jsem to přikládala oné tlačenici, ale všechno bylo jinak. Zuzka ztratila mobil. S největší pravděpodobností jí vypadl před vchodem, buď sám anebo jí ho někdo ukradl. Nemělo smysl ho hledat. Přesto jsme se o to pokusily a Dana se dokonce prodírala mezi lidmi proti proudu toku davu. My jsme mezitím šly obhlídnout situaci, jak to vypadá s místy a s občerstvením. Všechna místa byla obsazená a když bylo nějaké volné, musely bychom sedět rozptýleně a to jsme samozřejmě nechtěly. Proto jsme se přemístily přímo k pódiu. Asi za půl hodiny dorazily Dana se Zuzkou trochu v náladě, protože byly zapít ztracený a nenalezený mobil. Když přišly, hrála již předkapela No Name, která nás naladila na tu správnou notu a pomalu začínal náš odvaz. Mladá skupina zahrála asi 7 písní, z toho dvě známé, a já pokud bych je měla zhodnotit, musím říct, že je to kapela, která se jistě neztratí. Hrála a zpívala čistě a i když hráli pro lidi neznámé skladby, dokázali publikum zaujmout a ztrhnout. Ovšem největší lidskou soudržnost, nadšení, prostě nádherný uvítací kravál nastal, když přišla naše očekávaná skupina Elán. A teď se teprve ztrhla spoušť. Recepční děvčata ukázala Hradci Králové, jak se chová správné publikum. Tancovaly jsme, zpívaly, křičely, tleskaly, skandovaly a došlo to tak daleko, že kolem stojící lidi od nás pomaličku odstupovali a tím jsme získávaly větší a větší prostor k našim stále více odvážným radovánkám. Jediné, co nás v onu chvíli sužovalo, bylo hrozné teplo a vydýchaný vzduch, takže nám po čele stékaly kapky potu a oblečení by se na nás dalo ždímat. Mělo to ale i své kouzlo, a to když jsme své dovádění dovedly až ke krajnostem a tancovaly jsme spíš jako ženy s lesbickými sklony. Nejenže lidi odstupovali ještě víc, ale soudě z jejich výrazu, byly z nás celkem v šoku. Teda nyní mluvím o ženách, pánové se naopak sunuli blíže a blíže. To mě přivádí na myšlenku, že jsem opomněla důležitou událost! A to, že se o Verču ucházel jeden mladík. Jako na potvoru to ale musel být Danin známý Jarda. Tím je asi úplně jasné, že se Verče nelíbil a snažila se od něho distancovat. To se jí ale moc nedařilo a při jedné pomalé písničce ji dokonce požádal o tanec. Očividně z toho nebyla nadšená. Zato Jarda jen zářil a stále jí něco „šeptal“ do ouška. Myslím, že si velmi oddychla, když ploužák přestal a Jožo to rozbalil s nějakou peckou. Nicméně se přesto neubránila stálým pohledům a úsměvům. Jeho sympatie k ní se daly přímo krájet. Zbytek koncertu holt byla pod stálým pohledem, ale držela se statečně !
Jožo zpíval a hrál dvě hodiny, ale zahrál mně i Vašo Patejdl „Ak nejsi moja“, mou nejoblíbenější píseň. Po dvou hodinách se s námi chtěli rozloučit, ale my jakožto skvělé obecenstvo jsme jim nedali vůbec šanci a oni museli zazpívat ještě dva přídavky. Svůj koncert zakončili písní „Voda, čo ma drží nad vodou“, a to bylo to pravé, na co jsme celý koncert čekaly. Objaly jsme se a všechny společně se zavřenýma očima jsme velmi procítěně zpívaly s Jožem. Byla to krásná tečka a po ní jsme již unavenou skupinu nechaly odejít...:-)
Když se rozsvítila světla, lidi se zase začali shlukovat ke vchodům, takže jsme počkaly, až se ti největší nedočkavci dostanou ven a potom jsme si jako páni prošly bez nějakých strastí a mačkanicí. Ještě jednou jsme se před stadionu dívaly, jestli někde nebude odkopnutý mobil, ale žel někdo už ho měl s největší pravděpodobností v kapse. Už jsme nad tím ale netruchlily, naopak celou cestu k autu jsme zpívaly všechny možné písničky, které nás napadly a ještě zvaly nějaký kluky, aby jely s námi. Když si to teď vracím zpátky, jsem ráda, že to nebylo v Pardubicích, tady bych už asi studem nemohla vystrčit nos na ulici.
Zpáteční cesta byla už jen v dámském duchu, Jarda si sehnal nějakého kamaráda na odvoz. No, nebudu zapírat, že jsme byly radši. Byly jsme pěkně rozjeté a družný hovor se střídal se smíchem a zpíváním. Čím více jsme se ale vzdalovaly od Hradce a přibližovaly k Pardubicím, rozverná nálada pomalu ustávala, celodenní únava se na nás začala projevovat a my všechny jsme se viděly ve svých teploučkých a měkoučkých postýlkách. Jako první se to splnilo Zuzaně, druhé mně, třetí Daně a chudák Verča ještě musela jet do Chotče.
Když jsem v jedenáct hodin usínala, byla jsem příjemně unavená a konečně po dlouhé době kulturně vyžitá. Usnula jsem tak rychle, že jsem si všechny zážitky ani nestačila promítnout v hlavě......
|
|
|
