Žádost
Vážený a můj zcela oblíbený řediteli,
dovolte, abych poděkoval Vám za přízeň, a osudu, za existenci jeho šťastných kroků, které zapříčinily Váš blahodárný příchod do našeho, pardon, Vašeho divadla. Dodnes se z toho všichni nemůžeme pořádně vzpamatovat - snad mohu mluvit za celý soubor- , a dá se předpokládat naše brzké odejití na nejlepší cestu uvědomění si vlastních nedostatků v plné šíři, tak jak se nám snažíte otcovsky po celou dobu svého působení naznačit.
Tolik se stydím. Vždyť kdo z nás, rozmařilých umělců, dokázal v bankovním sektoru tolik co vy? Naše účty i vliv na tok peněz jsou tak nepatrné, a ani nedoufáme, že se to v nejbližším
čase, za dohledu Vaší šetrnosti, změní. Snad je nám snílkům, jak nás trefně a na potkání častujete, takto lépe. Nemaje aut a přepychu nemusí nikdo zatěžovat svoji bohémskou duši přílišným malichernem parkovacích míst či jinými materiálními nadbytečnostmi. Konečně hrajeme shakespearovské divadlo tak, jakoby bylo životem samým a ne pouze předstíranou tragédií. Ó, jak se nyní dokonaleji oblékám do šatstva svého krále Leara, o kolik přesvědčivěji se rodí zlo v mé – Macbethově duši. Již nechci být nositelem učesanosti plytkých dramat. Dejte mi pokoj z tradičním pojetím divadelnictví. Odvrátím se navždy od klidu a spokojenosti, a setrvám radostně na pozicích bídy a zmaru, které mne konečně umělecky pozvednou k výšinám, a za které mohu vděčit komukoli méně, nežli Vám.
O to více bychom se ale mohli trápit v čase divadelních prázdnin. Tragédie, kumšt vrostlý pod kůži, pak najednou chybí, až by mohl člověk dojít cestou uměleckých pomlk k nebezpečné melancholii či násilnému činu. Ale naštěstí nás nenecháte příliš zahálet; a tak místo dovolených stavíme Thalii zdi, mícháme maltu, opečováváme antikorozním nátěrem duši i zábradlí. A zde se dostávám k důvodu sepsaní mého dopisu.
V loňském měsíci červenci jsem byl na vrcholu umělecké nirvány. Po dokonalých dramatech odehrávajících se pernamentně po celý rok nejen na jevišti i v životě, konečně přišel hlahol uznání a sukces netušených rozměrů. Vzpomínky na hodnocení, skoro až nekritickou chválu, pana ing.Drába ze správy budov, mi ještě dnes spolehlivě vyvolávají slzy dojetí.
„ Dnes jste vskutku podal výkon hodný tragedie, mistře,“ takto neobyčejně končil neobyčejný pracovní den, neobyčejný ing. Dráp Šveholil.
A neřeknu snad žádné tajemství, že i role natěrače zábradlí byla pro mne asi tou nejméně přehlédnutelnou životní rolí. Příležitostí netušené realizace, která člověku nedá až spát. Skoro jakoby se bál, že zklame. Ale nedejme se mýlit. Překážky tohoto druhu činoherce vždy lákaly. Některé k podlézání, jiné jedince umění syntetických barev neznalé, k nalézání.
I pro mne se stalo nutností nové syntetické pojetí natěračského kumštu:co vrstva, to jedno dějství dramatu. A i když inspirován prkny, která znamenají svět, nacházel jsem v technice nové profese častokrát až překvapivé podobnosti. Velkoryse rozmáchlá gesta štětkou, časem přibývající koření shakespearovského divadla – rmutných monologů, či kdysi typické líčení tváří. A ta délka! Těžko bychom při takovém představení udrželi frekventanty abonentních cyklů na sedadlech, natož v bdělém stavu. Jaká je to škoda, že mne v nové úloze nemohli spatřit děti základních škol a honorace města. Tak alespoň uvaděčky - důchodkyně byly mým občasným obecenstvem , venčíce v přilehlém parku své čtyřnohé miláčky.
U konce toho všeho pak zákonitě přišlo plno nefalšovaného smutku, a vplížila se myšlenka, zda si to vůbec zasloužím. Vždyť co je to prchavost večerního představení proti několikaroční zářící barvě klandru. Zkazila se mi i povaha, přišla namyšlenost a závist kolegů.
Ale nejen kvůli ní, snažně Vás prosím, nejoblíbenější můj dobrodinče o potrestání. Nezasloužím si klid duše a tolik slávy. Chci zůstat rozervaný, nedoceněný a raději letošní prázdniny strávím méně zaslouženě u rybníka Zahálka, smuten bez divadla a daleko od Vaší nedozírné a vynalézavé dobroty. Prosím Vás abyste mi odebral natěračskou roli, které nejsem hoden. I když se mi určitě bude po boku manželky stýskat po ing.Drábovi, přežiji to. A snažně Vás prosím, abyste ani o jiné podobné roli neuvažoval. A pokud se Vám bude zdát, že trest pro mne je příliš velkým, vzpomeňte si kolik je se mnou, lehkovážným snílkem, trápení. Anebo se pokuste na mne zapomenout.
Nebo si představte, že nejsem a pak si to zatracené zábradlí natřete sám! |