|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
S I E S T A
Scházeli jsme se tam jako švábi na pivo a to doslova. Na fotbalové hřiště totiž; bylo kousek za vesnicí, za posledními domy; takový malý plácek s velikými drny plevelu místo trávníku, jo, plno plevelu a prachu, tak vypadalo to hřiště. A ještě brány; byly tam dvě brány, menší, alespoň o polovinu menší než obvykle ( musely svou velikostí odpovídat hřišti ), s potrhanými sítěmi, kterými bez problémů míč proklouzl, a tak každého, kdo to viděl, napadlo, že jsou tam vlastně na nic.
Bylo k šesté hodině, slunce pořád pálilo a obloha svítila vodovou modří. Nějak jsme se do hraní nehrnuli. Posedávali jsme na betonové zídce kousek od plácku a popíjeli pivo, které nám nosila ochotná servírka z nedaleké hospody; to vrchní, ten to všechno posílal, protože byl veliký fanda do sportu a taky místní sponzor, ale sám moc nehrál.
Seděli jsme tam, v tom podvečerním pařáku, míč se válel v trávě daleko od nás, vypadal opuštěně a osaměle, zapadlý ve vysokých stéblech a nikdo se k němu nehlásil. To k pivu, to ano, ale míče si nikdo nevšímal, jako by to byl nějaký vetřelec.
Bylo nás tam asi pět. Na fotbal to žádný ohromující počet nebyl, ale na ten malý plácek to stačilo. Čekali jsme na sudého hráče. Zatím nikdo nešel, ale věřili jsme, že se někdo jistě objeví. To čekání nám ostatně nevadilo. Klábosili jsme, popíjeli a vyhřívali se na podvečerním sluníčku.
" To jsem teda zvědavej, kdy dnes začneme hrát," řekl Sítil, čtyřicetiletý traktorista z místního družstva, když jsme se na chvíli odmlčeli.
" Nestarej se, až začnem, tak začnem," zívl Mašák, simulant užívající si již několik let invalidního důchodu. Jako jediný měl vymíněné právo, že vždycky bude v bráně. Trpěl prý na kolena, ale nikdo jsme mu to nevěřil.
" Moje řeč. Času je dost," spokojeně si přisadil Břicháček, pohybující se od dob absolvování odborného učiliště ve stavu nezaměstnaných.
" Jo, jo," já na to.
" Hlavně, že je dost pivečka."
" Já," řekl Mašák, " kdybych neměl jistotu, že se tu pořádně nenapiju, tak sem ani nepáchnu."
" Koho vlastně nějakej fotbal zajímá?" řekl Břicháček.
A tím to bylo uzavřený. Chvíli jsme mlčeli...
" No nic, chlapi, budeme muset začít hrát," ozval se hnidopich Sítil.
" Ale dej kurva pokoj."
" Nemůžeme začít, dokud nás tu nebude sudej počet."
" To se ví."
" Jasně, vy chytráci, a ve výčepu zjistěj, že se tu flákáme, a hov- nám už pošlou."
" Kdo by se to dozvěděl? Pivo bude furt, to se neboj."
" Jen pijme."
" Jo, pijme."
A tak jsme pili.
" To mi řekněte, " povídá po chvíli Sítil, " co je sakra s tím Drahošem?"
" Co by s ním mělo bejt?"
" Jestli teda dneska přijde hrát, nebo ne?"
" Ale, asi ne."
" Jak to? To je teda sportovec na prd. Línej jak veš."
" Já jsem ho včera viděl v hospodě ... byl tam s nějakejma dvěma ženskejma, " řekl Břicháček, " ta první ... ta nestála za řeč ... ale ta druhá ... to byl kus."
" Jo, tu jsem viděl," já na to.
" A co na ní říkáš?"
" Dobrá, vypadala dobře."
" To jste měli bejt v hospodě v pondělí," povídá Sítil.
" Jo?"
" Co se dělo?"
" No, bylo to odpoledne, chvilku po obědě, lokál prázdnej, jenom všade samý mouchy, a pak najednou ... najednou tam přišel takovej týpek v zeleným, trochu jako voják, ale voják to nebyl -"
" Jak to víš?" zeptal se ho Mašák.
" Co?"
" Že to nebyl voják."
" To je jasný ... prostě tak nevypadal, vojáci vypadaj úplně jinak ... no a ten zelenáč si s sebou přitáhl tři mladý ženský ... docela hezký ... a ta jedna, ta seděla u stolu přímo naproti mně ... měla takový světlý šaty ... hodně krátký šaty... "
Zachechtali jsme se.
" ... no a já na ni furt čuměl ... nemohl jsem si pomoct ... prostě jsem furt vejral ... pak přišli chlapi ... a povídaj mi ... kam furt čumíš ... a já jim řekl ... nikam ... ale voni ... to nejsou žádný blbci ... hned mě prokoukli ... a začali na ni zírat taky ... tak jsme tam čuměli všichni."
" A co vona na to?" zeptal jsem se.
" Nic."
" To si toho jako nevšimla, že na ni vejráte?"
" Nevím ... ale je možný, že o tom věděla a prostě nás provokovala, mrška..."
" Fakt vás provokovala?"
" No asi jo ... protože jak jsme tam takhle seděli a zírali ... tak ... jak měla přehozenou nohu přes nohu ... tak tu jednu sundala a trochu je roztáhla ... jenom maličko je dala od sebe..."
" A co vy na to?" zeptal se Břicháček.
" My se začali nenápadně naklánět ... abychom viděli víc ... dělali jsme, že nám něco spadlo na zem ... jako jsme sbírali ... a čuměli ... "
" A co vona?"
" Ta mrcha si nohy zase přehodila ... a my měli po divadle ... "
" Tak to vás určitě provokovala."
" To teda jo... "
Trochu rozmrzele jsme se zasmáli a dopili svý půllitry. A dlouho, předlouho mlčeli.
" Ten Drahoš už asi nepřijde," řekl jsem nakonec.
" Asi ne."
" Možná bude nejlepší, když to necháme až na zítra."
" Určitě, v pěti, to nemá cenu hrát."
" Tak to balíme?"
" Jo."
Vzali jsme prázdné sklenice, seskočili ze zídky a poslali nejmladšího kluka, co tam seděl a s námi a dobrou půlhodinu si leštil kopačky, ať je vrátí do hostince. My, staří sportovci, jsme se unaveně courali domů.
" Ten Drahoš ať mi radši nechodí na oči. Kvůli němu jsme tu zabili celý odpoledne," promluvil rozmrzele Sítil.
" To teda jo, úplně ztracenej den," přidal se Mašák.
" Problém je totiž v tom, že Drahoš není sportovec," řekl Břicháček.
Chlapi rozmrzele zamumlali, že to vědí taky. Já jsem však pochopil, co tím myslel.
" To je fakt," povidám, " my bychom hráli, ale nemůžem. Drahoš může, ale nechce. V tom je zakopanej pes. Drahoš prostě není sportovec. Ostatně nevím, proč jsme ho brali do party."
Chlapi na mě uznale zírali. Objevil jsem záhadu vesmíru.
" To máš teda recht," přikyvovali.
" Jo, takle to přesně je."
Chvíli jsem ten obdiv vychutnával.
" Co s tím ale uděláme?" řekl jsem po chvíli. To už se na mě ale dívali jako na rejpala.
" No, teď už těžko něco vymyslíme," řekl Sítil.
Pomalu jsme se dostávali k rozcestí, kde se obvykle rozcházíme.
" To je fakt," souhlasil Břicháček, " zejtra se sejdem jako obvykle a uvidí se. Třeba Drahoš přijde…"
|
|
|
