Ten člověk se jmenoval Peter Van Hayen. Nebyl to zrovna nápadný muž, vlasy mu šedivěly prožitou beznadějí a vousy měl neupravené. Nikdy se nedostal dál než na okraj svého města. Vstával pravidelně každé ráno už před pátou hodinou ranní. V tu dobu ještě celé Antverpy spaly spánkem všech spravedlivých. Van Hayen sešel každý den po sešlapaných starých schodech svého domku do přízemí. Celý spodek jeho bydliště tvořila jedna jediná místnost, která mu sloužila jako kuchyň a jako dílna. V rohu té velké neútulné místnosti stálo oprýskané umyvadlo usazené v trojnožce, tam si opláchl obličej, který se odrážel v poloslepém zrcadle, jenž bylo připevněné na stěně. S pocitem beznaděje si úplně zbytečně prohrábl již trochu delší vlasy. Jestli bylo na tomto úplně obyčejném a nenápadném muži něco zajímavé, tak to byly oči. Vypadaly, jako by do téhle unavené, nevzhledné tváře ani nepatřily. Byly neuvěřitelně mladé, s jiskrou očekávání a dychtivosti. Van Hayen žil sám. Občas si vzal k sobě na noc Henriettu, což byla šlapka z antverpských doků. Za ta dlouhá léta, co Van Hayena znala, ho měla i ráda. Každou noc jí, po milování, vyprávěl Van Hayen o svém velikém snu. O snu, ve kterém dostal možnost brousit ten nejkrásnější diamant na světě. Znala ten příběh nazpaměť, ale vždy ho trpělivě vyslechla, s jeho hlavou položenou na svém, stále ještě pevném břiše. A když někde uprostřed svého vyprávění usnul, jemně mu dala ztěžklou hlavu na polštář, tiše se zvedla a během krátké chvíle mu poklidila celý ten neútulný dům. Dávno si nebrala za svoje služby od něho peníze, které byly s železnou pravidelností položeny na zjizveném starém stole. Dával jí mnohem víc, dával jí pocit jistoty, toho, že i ona, odvržená celou svojí rodinou, má tak trochu něco jako domov. Mnohokrát, když v náručí námořníků z různých zemí předstírala vášeň, myslela na svého brusiče diamantů.. Ten den, kdy se Van Hayenovi změnil od základů život, vypadal zcela obyčejně. On taky, pro většinu obyvatel divoce žijících Antverp, obyčejný byl. I když, zřejmě každý den by měl být neobyčejný.... Byl horký srpnový den a město hříchu pomalu střízlivělo z minulé noci. Seděl ve své dílně, vedle jemné brusky, kterou poháněl nohou a která byla jeho jediný majetek, měl položenou meltu a v ní nadrobený chléb. Každý den měl stejnou snídani a ani si nedokázal představit, že by ráno začínal jinak. Brousil malý briliant, který mu dal jako zakázku významný bruselský klenotník. Měl z toho být zásnubní prsten pro mladou snoubenku syna obchodníka s vínem a součástí jeho honoráře bylo i několik lahví kvalitního vína dovezeného z Francie. Ten muž vstoupil do jeho dílny úplně nečekaně. Byl vysoký a oblečený do kvalitního obleku, jenom jeho pleť nevypadala jako tvář unavených antverpských obchodníků. Ta pleť byla osmahlá horkým sluncem z tropických krajů a byly v ní vyryty všechny útrapy lidí bez řádného domova. ,,Jmenuji se Ivan de Meer", představil se vysoký muž a sundal si široký klobouk,který halil tu jeho tvář. ,,Jmenuji se Ivan de Meer a bydlím v Kapském Městě", pokračoval v představování. Užaslý Van Hayen se zvedl od své brusky. Nepamatoval si, kdy jeho dům navštívil někdo tak vznešený, jako tento muž. Klenotníci většinou posílali své pomocníky a tenhle člověk rozhodně jako pomocník nevypadal. ,,Čím Vám mohu posloužit?", řekl a málem se při tom zlomil v pase... Vysoký muž se se samozřejmostí posadil na židli, která stála u toho oprýskaného stolu. ,,Nevím, jestli Vám moje jméno něco říká, ale jsem, mimo jiné, majitelem diamantového dolu, který se jmenuje Hvězda Jihu a moji lidé mi vyrvali z jeho útrob tohle....", řekl de Meer a položil před brusiče kámen velikosti husího vejce. Ve Van Hayenovi se zastavil dech. Ten zdánlivě nevzhledný šutr, byl naplněním jeho snů. Citem pochopil, že pod rozpraskanou vrstvou na povrchu, je to, na co čekal celý život. Zcela kolem něho zněla de Meerovo slova o tom, že si přeje vybrousit ten kámen do takové podoby, aby ho mohl položit k nohám anglické královny Viktorie, která vládla světu na pevnině i moři. Celou tu dobu Van Hayen vůbec nevnímal, co po něm jeho tajemný zákazník chce, hladil přitom ten kámen a vrůstal do něho. De Meer si jeho počínání všiml. Lehce se usmál, zvedl se od stolu a řekl: ,,Myslím, že je to v těch správných rukách. Zastavím se za tři měsíce, až se vrátím z Kapského Města". Odešel a ve vzduchu po něm zůstala vůně moře, dálek, drahých doutníků a váček guldenů, který ležel na tom zjizveném stole. Ten den zemřel Van Heyen jako člověk. Broušení diamantu, který sám pro sebe nazval Kooh-i-noor, se stalo smyslem jeho života. Přestal vycházet ven a jediným prostředníkem a spojnicí jeho života byly pravidelné návštěvy Henrietty. Nemilovali se, protože ve Van Hayenově hlavě znělo jenom staccato představ, jak by měl Kooh-i-noor vypadat v celé své kráse... Každý večer usínal a pod hlavou měl sametový váček s diamantem, z něhož odstraňoval nevzhlednou kůru a pod jeho velkýma a přitom tak něžnýma rukama mu vyrůstala krása všech krás. Nemohl se nikdy dočkat rána, až bude moct opět roztočit svojí malou brusku a upne Kooh-i-noor do kleští, ze kterých, jako z lůna matky, se po mnoha hodinách trpělivé práce, zrodí nejkrásnější diamant světa. Ty své živé oči měl Van Hayen zčervenalé, jak se mu do nich dostával jemný diamantový prach. Tvář mu propadla a měla nezdravou barvu pokožky bez slunce. Pokud Kooh-i-noor nebrousil, tak si na útržky papíru črtal jeho budoucí křivky a hrany. Po týdnech vyčerpávající a vševysilující práce bylo všech 128 ploch Kooh-i-nooru vybroušeno do bezchybného tvaru. Ještě mnoho dní a nocí leštil Van Heyen jemným brusným papírem tu neskutečnou krásu a děsil se příchodu de Meera a toho, až mu jeho životní dílo bude odnášeno. A pak ten den nastal. Van Hayen si prohlížel lupou dokonalé tvary diamantu a odstraňoval dávno neexistující nerovnosti, jenom proto, aby se mohl toho kamene dotýkat. De Meer vstoupil stejně nečekaně jako při své první návštěvě. Byl snad ještě více elegantní a vyzařovalo z něho uspokojení se sebou samotným. Van Hayenovi se rozklepaly ruce pod tíhou té chvíle, které se tak bál. Beze slov otevřel ty své mohutné dlaně a podal Kooh-i-noor de Meerovi. Ten lehce nazdvihl obočí údivem nad tím, co dokázal nevýznamný antverpský brusič. Zkoumal pomocí lupy každou hranu a obdiv mu zrychlil dech. Po dlouhé době ticha, kdy Van Hayenovi letělo sklopenou hlavou šílenou rychlostí celý bezvýchodný a beznadějný jeho život, konečně prolomil vysoký cizinec tu hradbu mlčení. ,,Krása, překonává to moje očekávání. Myslím, že si zasloužíte dvojnásobný honorář, jenom je mi teď trochu líto, že jsem změnil plány o tom, jaká bude budoucnost tohoto kamene...!" Van Hayen poprvé zvedl hlavu a oči se mu rozšířily nehraným úžasem. Zaslechl v té větě nevyslovený ortel a skrytou hrozbu. ,,Jaké plány máte s tím ....", málem řekl Kooh-i-noorem, ale to by de Meerovi nic neřeklo. Hrozně se bál odpovědi. ,,Budete ho muset rozpůlit. Potřebuji z jednoho šutru udělat dva. Myslím, že když se vám to podaří rozštípnout po hraně, tak budou dva stejné kameny..." ,, To nemůžete udělat, pane!", vykřikl brusič zoufale. ,,Dal jsem do té práce celý svůj život, nikdy nebudu moct brousit jiný kámen. V tom kameni je celá moje duše, vzpomínky i budoucnost. Není možné, aby to bylo rozpůleno.."
Dal do těch slov celé zoufalství a vzdor,který se v něm střádalo velmi dlouho. De Meer se napřímil a v jeho očích se objevila hrozba. Nebyl to člověk, který by byl zvyklý na odpor. ,,Řekl jsem,že ten kámen rozpůlíte a hned teď přede mnou!", jeho hlas byl najednou ostrý, jak čepel z damascenské oceli. Položil kámen zpět do stále ještě prosebně natažených dlaní Van Hayena. Tím gestem se v brusiči diamantů něco zlomilo. Zestárl o dvacet let a veškerý vzdor se proměnil na prach jemnější, než ten, který zbrousil z Kooh-i-nooru. Upevnil ten kámen, který znamenal jeho život, do kleští, ve kterých se tak bolestně rodil. Na nejdelší hranu položil štípací klín a udeřil. V té chvíli mu puklo srdce...
|