…to, co žijeme jsou kruhy.

Jsou to jen slova, co slyšíme, čemu dokážeme rozumět, co říkáme.

Ztrácíme se v ozvěnách sami sobě, jeden druhému.

A deset devadesát, jsou tu taky čísla se svými zákony.

Prázdná a zbytečná logika věcí okolo. Matematika k zabíjení.

A to jediné co vede ven je únik…

     …hledám jen místo, kde se zastavit.

*

Ráno vyhodil zvonící rezavý budík zavřeným oknem, sbalil si pár věcí a dal si batoh na ramena. Pak stál na nádraží a čekal na svůj vlak. Snad to není všude stejné!

Nástupiště je plné uniforem, jedou na frontu, snad se ho nikdo nebude ptát kam jede.

Nesnášel loučení. To byl taky ten důvod proč se nikdy neotáčel, proč neměl vzpomínky. Ale poslední dobou dělal samé věci, které dřív nenáviděl, které odsuzoval. Už ztratil o věcech přehled, přestal je hodnotit. A o to víc si začal vážit těch vteřin života co právě byly, které vnímal právě teď. A to byl život, to je cesta.

Zamyšleně stál a zíral do kolejiště, mohlo být už něco po osmé, konec starého roku, začátek konečně něčeho nového.., Ještě foukal lehký teplý vánek a Slunce to bylo, co ozařovalo listí stromů a betonové pražce.

Nekonečnost těch čtyř čar, dvou kolejí, protínala krajinu. A nebe, to bylo to druhé nekonečno.

Kolem proletěl vlak a nesl za sebou vítr a zvířený prach. Byla to ta malá tečka, co se rychle přibližovala. A už byla tu. Proletěla, jako barevná čára, a naráz z ní zbyla v dálce zase jen ta nepatrná tečka. Až zmizela nadobro.

Další vlak už zastavil. Otevřel dveře a nastoupil do něj. Pak se krajina změnila, staly se z ní fleky a čáry. Nepotkával lidi, jen jejich uniformy. A hudba, zpěv vlaku ho uchvacoval. Byla to melodie, na jejímž začátku se vždycky od někudy ozvala píšťalka.

Smích, slova ,a pípání telefonů, nebo tiché zamyšlení některého obličeje zírajícího z okna. Vše a všichni se podřídili té harmonii.

Silueta lesa, mosty a babička na polní cestě, auta, silnice. Nic z toho se ho netýkalo, seděl ve vlaku, sám se sebou, uprostřed všech. Seděl se svou samotou a batohem. A vlak míjel města a továrny, řezal zlatou krajinu a byla to vteřina, krásná vteřina. A byl v ní smutek a vokály a touha. Spousta ticha, která vlastně nebylo, ale mluví o všem. Ticho je změť zvuků, ticho se vznáší nad tím vším. Ticho je vše, to je ta věčnost, jediná na zemi. Plná ptáků a andělů.

Otevřel malíčkem poklop koše a vhodil do něj ohryzek, za oknem projel další vlak a ten jeho se už blížil na konečnou. Slunce taky. Jen hodinám zbylo pořád dost času, dost vteřin, ale to už nebyl jeho život. Když vlak zastavil, zaslechl ještě nějaký hlas…

Jo, vzpomněl si, batoh. Nechal ho na sedadle. Věděl o něm. Sestoupil po schůdkách vagónu a octl se na setmělém nádraží plném lidí. Nenáviděl je, chtěl pryč. A to už ostatně dlouho…

Rozběhl se, aby byl už jinde.

*

Když uviděl katedrálu, tu překrásnou budovu, jakoby letící někam vzhůru. Ve zbytku slunce osvětlené šedivé zdi. Usedl pod ni na schody. Kroužící vrány pomalu usedaly do holých korun stromů a na kamenné náhrobky začal padat sníh a přikrýval hnědou zem a spousty barevného listí. Byla to zvláštní stavba. Stála na kopci, osamocená, obklopena hřbitovem a obehnaná zdí. Uzavřena do sebe. Vedla sem jediná cesta, křížová cesta, s kamennými schody. Kousek od brány stál kříž, Kristus s rezavou svatozáří trpěl a chladný mechem zelený kámen přikrýval pořád bílý sníh.

Byly to ptačí stopy ve sněhu, co končily u zdi. Až z toho místa, když stál ke zdi zády, viděl kruhové okno nad portálem, mělo tvar pentagramu. Ani nevěděl co ho sem přivedlo. Prostě byl tu, tady stál.

*

Tam vzadu, na konci ulice, když proběhl městem, a dostal se z asfaltu nábřeží na polní cestu, co vedla dál podél řeky k železničnímu mostu. Znal ho dlouho, byl jeho přítel. Nechal za sebou matně svítící pouliční lampy a prázdné chodníky.

Jako už tolikrát slyšel tep svého srdce a cesta byla lemována vrbami, na druhé straně, za polem, krajinu uzavíral les. Jako černá hradba se tyčil k Měsíci. Znal ho dlouho, byl jeho přítel.

Cítil nerovnost cesty pod podrážkami bot, každý kámen a cestičku vyježděnou od kol cyklistů. Teď tu nikdo nebyl.

A řeka teče, on běží po proudu, běží kousek nad ní, běží k mostu. A je mu jedno, že nemůže… Je mu to jedno!

*

Stál u dveří vlaku a pozoroval z okýnka spletité a rozsáhlé kolejiště nádraží. Koleje se táhly, spojovaly, nebo se jen míjely. Byla tam spousta výhybek a odstavených vagónů. Za tím vším už jen tráva, pole a modř vzduchu. Vlak začal brzdit.

Teď si vzpomněl, až teď ve skřípění vlaku si uvědomil, že na něj

někdo před chvílí volal:“Váš batoh!“ věděl o něm, nechal ho na sedadle.

*

Postrčil si klobouk trochu z čela, bylo zpocené. Blížil se k pyramidě. Jen trochu se bořil do písku, už několik dní, sám je nikdy nepočítal, překonával písečné duny. A byly to pocity, co zůstaly.

Byl tu rudý písek, rudá, nekonečná poušť. Bílá zářící pyramida. A černé nebe s rudými mraky. Necítil únavu, jen touhu, jít dál. Jít až k těm utajeným dveřím co jsou v pyramidě.

Pak tu bylo slovo, které opakováním ztratilo význam. Vlastně to slovo neznal, přestal mu rozumět. Možná, že je to celá věta, nebo kniha, …ale nerozuměl ji.

Zlatý vrchol bílé pyramidy měl na očích po celou dobu své cesty, teď, když ji viděl celou, všiml si sfingy, která před ní seděla. Vypadala, že čeká. Přistoupil k ní.

“Znáš to slovo, co zde je?“ zeptala se sfinga.

“Ne, ale je se mnou celou cestu, točí se kolem mne, až jsem ztratil jeho konec i začátek.“ Sfinga pak chytila slovo do tlap a sežrala ho. “Nemám žádné PROČ, už nejsou žádná slova, nejsou otázky.“ Řekla sfinga, bezeslov. “Vejdi, je otevřeno.“

*

Setmělo se, sníh odrážel jen chabé světlo, věže katedrály mizely ve tmě a vrány přestávaly krákat.

Otevřel rezavou branku od hřbitova a začal sestupovat dolů po schodech z kopce. Sníh mu křupal pod nohama, byla tma.

*