Hltavě polykala tekutinu prýštící z jeho krční tepny. Měděná příchuť jí dělala dobře. Nechávala ji volně stékat po bradě a plných ňadrech. Prozatím si ponechávala alespoň částečné zdání lidské bytosti, jen štíhlé prsty nechala přeměnit ve spáry. Na té hebké bílé kůži teplá kapalina vytvářela stružky, které časem splývaly v souvislý celek. Jak postupně chladla, vytvářela rudou rosolovitou druhou kůži.

Už nedokázala krotit hlad. Uvolnila se. Z dívčí postavy vystupovaly na povrch silné provazce svalů, z roztomilé pusinky vyrůstaly řady ostrých, dýky připomínajících zubů, skrz které kmital rozeklaný jazyk. Modré podmanivé oči ztratily bělmo a zaplnily se zlověstnou černí, ze které žlutě zářily svislé plazí štěrbiny.

Zasyčela a zarazila drápy do hrudního koše. Nahmatala srdce. Trhla. Tepny, žíly i vazivo povolilo a na otevřené dlani už klidně, bez jediného pohybu, ležel ten vzácný kus svaloviny, po kterém její přirozenost tak dychtila.

Nezdravě žluté štěrbiny jejích očí mimoděk zabloudily na jeho tvář, s do stropu upřeným zakaleným pohledem. V podobné situaci byla zvyklá vídat ve výrazu svých obětí strach, zlost, nenávist, či surovou tresť bolesti smíšenou s překvapením. Ale u něho ne. Byl jiný. Z jeho očí křičela jediná nevyřčená otázka: „Proč?“

Najednou ji přešla veškerá chuť a potrhané srdce znechuceně zahodila do kouta. Vždyť on ji miloval. Opravdu miloval. I takovou, jaká ve skutečnosti byla. I sukubu, démona z dávných dob. Postupně jí to docházelo. Věděl, co přijde, když zahlédl spáry a špičky zubů mezi smyslně pootevřenými rty. Nebránil se. Naopak ji objal a zašeptal: „Miluju tě.“ A ona mu na oplátku zabořila špičáky do hrdla a vychutnávala rudý proud pulsující ve slábnoucím rytmu jeho srdce.

Zařvala ke karmínovou tekutinou potřísněnému stropu. Skleničky na stolku, vedle krví nasáklé postele, se rozdrnčely. Poprvé ve svém staletí dlouhém životě něčeho litovala. Proměnila se zpět do podoby, kterou pro Petra vybrala. Lidské tělo bylo pro žal daleko vhodnější než její pravá démonická podstata. Znovu modré oči se zaplnily slzami nezměrné bolesti. Bolesti nad ztrátou něčeho tak vzácného, co už nikdy nemůže získat. Proklínala sebe i peklo. Nyní zjemnělýma rukama zajela do záplavy blond vlasů slepených sraženou krví. V mysli pořád viděla obraz jeho tváře. Sakra, miloval ji, každou buňkou jeho křehkého těla. A teď tady ležel. Bez života, s roztrženým krkem a rozsápaným hrudníkem a… úsměvem na rtech, všimla si.

Zatřásla hlavou: „Co se to se mnou děje?“ Neměla ve zvyku, nechat se unášet těmi zpropadenými člověčími city. Vždyť byla sukuba. V jejích žilách kolovala magie a touha po lidském mase. Ne láska, soucit, nebo podobné nesmysly. Tak proč se najednou cítí tak mizerně? Proč si připadá, jako kdyby právě ztratila tu jedinou věc, která dává jejímu prázdnému životu smysl? Pravda, chodila s ním o dost déle než s ostatními, přičítala to však jeho plachosti a trpělivosti. Nechtěl ji jen kvůli dokonalé postavě a ještě dokonalejším zkušenostem v postelové oblasti. Ale zamilovat se?! Ona?

Strhla ze sebe zbytky krajkového prádla, kterým ho dovedla k hříchu a následně vybrala tradiční krvavou daň. Připadalo jí nevhodné, nosit na svém těle něco, čím ho vlastně zabila. Navíc chtěla být jen tou obyčejnou holkou, kterou před ním hrála. Bez příkras a ničeho dalšího. Prostě Verčou – usměvavou, upřímnou a energickou dívkou, občas trochu upovídanou, ale to patřilo k roli. K roli perfektní partnerky právě pro něho. Takovou přítelkyni si vysnil a takovou také byla, alespoň doteď. Do okamžiku odhalení, do okamžiku pravdy, zrady!

Sevřela malé pěstičky, klouby zbělely, nehty se zaryly až do masa. Její vlastní krev se smísila s tou jeho. Hořké slzy v hojném počtu omývaly tváře. Objala pažemi jeho mrtvé, stydnoucí tělo. Hledala útěchu, kde nebyla. Přisála se rty na jeho ústa. Žádná odpověď, žádná ruka ji k němu pevně nepřivinula, žádné prsty se jí vášnivě nevpletly do vlasů na temeni hlavy.

Přitiskla se k němu ještě těsněji. Necítila vzrušený tlukot jeho srdce. „Péťo, taky tě miluju,“ zašeptala mu do neslyšícího ucha. Dnes poprvé to myslela zcela vážně.

Štíhlá asiatka nepresovaná v latexovém sexy oblečku právě orálně uspokojovala staršího muže rozvaleného na ošuntělé pohovce. V pozadí hrála televize, zjevně hlavní zprávy na třetím kanálu. Lucčin hlas uváděl další reportáž: „Případ otřesné vraždy vyšetřují kriminalisté na Pardubicku.“ Nikdo v místnosti tomu nevěnoval, byť i sebemenší, kousek pozornosti.

„Třídenní pátrání přineslo šokující výsledky. V bytě na okraji města byla nalezena mrtvola pohřešovaného mladíka a neznámé dívky. Mladík byl podle předběžného ohledání brutálně zavražděn. Příčinu smrti dívky odhalí až pitva.“

Další informace přehlušil zoufalý mužský křik a následné chroptění. Na reportérčinu tvář skrytou za sklem obrazovky dopadla krvavá sprška. Hluk utichl a zvuk z reproduktorů opět nerušeně podkresloval dění v potemnělé místnosti: „Pro televizi Nova, Gabriela Lefenda.“