|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Ploutev mi podává uvolněnost. S chrabrostí ducha a blahodárností básníka mířím z Nerudovy ulice dolů do kapitálního marasmu. Sleduji napnuté evangelisty, jak se pokoušejí vyndat šneka z láhve a po francousku si ho uvařit k obědu. Nevěřím svým krásným modrým očím. Málem bych zakopl o prasátko podobající se motýlu, hýkající na všechny pamětihodné strany a pleskající svým elektronickým ocáskem o zeď pražských poutníků. Dedukuji, že žádná sláva to dnes nebude. Jako že nikdy- jsme přece jen nebozí slepenci idejí a záměrů, tvářící se ve společnosti tak, aby nám nikdy nebylo ukřivděno. Pokračuji s úsměvem obrýleného vlasatce a co nevidím- krása je stále na denním pořádku. Chvíli pozoruji, chvíli se snažím pochopit vibrující okamžik, nakonec docházím k závěru, že všechno je jen velký podvod. Třesk přes velehory. Báječná sviňárna. Metafyzická otylost. Blesk z existencionálního nebe. Jak rád bych se přiblížil k těm dveřím, ve kterých je ukrytá určitá spása, hebkost a dotyková věčnost, cosi tajemného, ale zároveň přitažlivého. Chtě velice se k nim přiblížit objevuji na rohu ulice rozbité zrdcadlo. Sedm let neštěstí pro toho, kdo tento objekt zdestruoval, říkám si v duchu, zatímco mé Ego louská ořechy kdesi v duševních bažinách. Vezmu si ho s sebou a využiju jeho významu ve prospěch lidstva, ubezpečuji se o smyslu svého činění. Vbíhám mezi dopravu, automobily se navzájem vybourávají, lidé intenzivně krákají. A já se již těším na fragmentální rockdechovku. Dnes v noci, v Malostranské besedě.
|
|
|