Znojmo, otevřené město.

Spojitost názvu této úvahy s klasickým dílem světového filmu není náhodná. Apeninský poloostrov, potažmo celá Evropa se tehdy otřepávala s těch běsů uplynulých roků.

Je červen 2006 a ve Znojmě probíhá válka. Je jiná, proti sobě nestojí italští partyzáni a jiní italští fašisti, proti sobě stojí normální občan města a na druhé straně fronty - kanály. Tedy to, co se kolem nich děje. Není toho málo, však nás tahle šou bude ve finále stát miliardu. A za to už musí být srandy kopec. Říká se sice, že 600 miliónů, plus mínus, ale nevzpomínám si na akci organizovanou státem nebo obcí nebo městem, při které platila malá násobilka nebo to, že, co se na začátku řekne, na konci platí. Nesmí dojít k omylu, řeč je stále o státních, čili našich penězích.

Válka neříkám zbůhdarma, mám pádné důkazy.

Ale popořádku.

Bojiště.

Bojištěm je naprosto rozbombardované město o třiceti tisících obyvatelích, dále jen rukojmích, kteří nemají potuchy, zda ránodopolednevečer bude jejich ulice průchozí, nemluvím o tom jestli nebudou mít tu smůlu a třeba neodjedou svým zaparkovaným autem do práce, jelikož nebude kudy. Teď vidím svoji výhodu dlouhodobě nezaměstnaného. Rostou jako houby po dešti nejrůznější stavby ryze vojenského charakteru: mostky přes rokliny, pontony přes řečiště, pavézy z dob Jana z Trocnova i vozové hradby jsou nám dnes a denně na očích.

Zbraně.

Jsem na rozpacích, zda mám mezi zbraně zařadit tu supermoderní techniku jednadvacátého století, která je používaná všemi těmi firmami, nebo zda tam dát zbraně, co používá náš milý, dobře známý úředník, na kterémkoliv postu. Zmíním se o obou.

Pod mostem do Šatova a blízkém okolí pracuje mašinka z dob Lenina, geologická vrtná souprava. Moc bych za to nedal, že se zúčastnila budování transsibiřské magistrály. Jenže tenkrát zajisté jezdila, teď jen kolem sebe zoufale máchá zraněnou rukou - její techničák bych chtěl vidět.

Teď ten úředníček. Policajty si rukojmí vymyslelo, všichni víme na co. Aby nás chránili, aby byl pořádek a jiné veledůležité aby. V době války na to zapomeňte, vytlučte si to z hlavy. Nevím, na čí straně jsou, ale tohle se událo na ulici Dukelská v těchto dnech:

Brácha tam bydlí dobrých dvacet let. Platí daně, vychoval řádně dvě šikovné dcery, provozuje zájmovou činnost, je muzikant, nikomu nikdy neškodil, neškodí a pravděpodobně ani v budoucnu škodit nebude (po této historce si ovšem tím posledním nejsem tak docela jistý). Zažil tam totalitu, povodně, evakuaci a podobné přírodní katastrofy. Jenže na tu nejhorší si musel počkat až do dnešních dnů.

Cesta kolem domu totálně rozkopaná, po dešti bahno až do domu, zaparkovat není kde, projít není kde, bagry buší do zblbnutí, po noční na spánek ani pomyslet. Večer zaparkoval vedle buldozéru, risk, že se pootočí nějak nešetrně nebo cukne při startování, ale parkovací místa prořídla. Nemělo by to vadit, ráno brzo vypadne na zahradu, tak šel s klidem spát. Ovšem chybka se vloudila. V tom bordelu na ulici si nevšiml, a ani by ho to ve snu nenapadlo, cedulí blokové čištění. Zaváhal a nechal vyniknout těm příjemným lidem, co ho mají chránit a bránit, co si pořídili živnost na lidským neštěstí. Botičku mu sundali za tři sta a věřte nebo ne, ani se nezarděli.

Je to jedna historka z mnohých. Ještě jsem si vzpomněl na malíře, co zúžují ty úzké cesty kužely a vytyčují trasy tlustou bílou čarou na silnicích rozkopaných nebo v nejbližší době rozkopaných. Opravené jsou zatím bez označení, viz Smetanova.

Takže jsem popsal i bojovníky a nezbývá než věřit, že každá válka jednou skončí. Rukojmí a město však určitě nevyhraje. ...to se podařilo jen jednou, kdy na rozkopaných cestách projížděl Zikmund, liška ryšavá a našel zde smrt.