Paní Gansová si přehodila kabelku na rameno, a svědomitě za sebou zamkla venkovní dveře. Pak seběhla se schodů a na chodníku se rozhlédla. Měla strach, aby jí neviděl její manžel, nebo některý z jeho přátel, kteří by ji prozradili. Chystala se totiž navštívit jednu cikánskou kartářku, aby si nechala věštit budoucnost.

Manžel paní Gansové byl žid, a přísně jí zakazoval provádět podobné věci. „Radu hledej v Bohu a ne u nějaké podivné cikánky!“ Kázal jí vždy přísně, když se dozvěděl o jejích vycházkách k té cikánce. Držel jí proto zkrátka, a přísně na ní dohlížel. Zakázal jí dokonce, aby vycházela na celý měsíc z domu. Paní Gansová tedy se strachem, a s třesoucíma se nohama vždy, když se naskytla příležitost a manžel nebyl doma, zaběhla k té ženě, která jí vždy dobře poradila.

Pádila po chodníku, stále se rozhlížeje po nebezpečí. Žaludek měla sevřený strachy, ale byla pevně odhodlána. Vždy jí bylo porazeno dobře, a paní Gansová byla ochotna všechny nepříjemnosti s manželem riskovat. Zanedlouho se před ní objevila oprýskaná maringotka, které se kouřilo z malého komínku. Okna byla zavřená a kola byla zabořená do země od dlouhého stání na jednom a tom samém místě. U zadní části maringotky pobíhaly slepice, a bylo vidět, že se zde stará cikánka spolu se svou rodinou nadobro usadila, a spokojeně tu žije několik let . Paní Gansová vystoupala po malých schůdcích, a zabušila na dveře. Nic se nedělo. Ze vnitř se neozval žádný zvuk. Paní Gansová byla nervózní, a spěchala. Sevřela ruku v pěst a  zabušila znovu. Když se připravovala, že zabuší potřetí tak se dveře rozletěli,  a v nich stála mladá, tlustá cikánská dívka, ověšená různými lesknoucími se cetkami jako cirkusový stan. Paní Gansová poznala, že je to dcera té staré kartářky.

„Ách! Dobrý den paní Gansová.“ Vítala dívka mladou paní.

„Dobrý, dobrý.“ Zahuhlala rozpačitě paní Gansová.

„Tak pojďte dál, už vás čekám.“

Paní Gansová vešla do oné známé, sladce zatuchlé „místnosti“. Plné různých mystických předmětů. Nikdy ji nepřestávala uchvacovat ona energie tohoto místa.

            „Víte paní Gansová,“ přerušila mladá cikánka rozhlížení paní Gansové po onom místě. „má matka před třemi dny zemřela.“

            „Propána, to je mi líto,“ litovala „nač zemřela?“

            „Černý kašel.“

            „Ach tak, pokoj její duši“ křižovala se. „A smím se zeptat, kdo tedy povede její živnost?“

            „Ovšem, to můžete… já“ pousmála se cikánka. I když s rozpaky, paní Gansková tuto odpověď přijala.

            „Dobrá, a mohly bysme si již sednout? Trochu spěchám, nechci být neuctivá, ale mám opravdu na čas.“ Paní Gansová vypadala opravdu nervózně.

            „V pořádku posaďte se“ pokynula mladá cikánka, a paní Gansová jí vděčně poslechla.           „A smím se zeptat,“ zeptala se ostýchavě paní Gansová „zda umíte vše tak dobře jako vaše drahá matka? Jako vykládat karty, věštit z koule a tak.“

            „Ale jistě, co vás nemá.“ zazubila se na ní věštkyně. „naopak,“ začala „myslím, že to umím mnohem lépe.“

            „Opravdu?“ Zeptala se udiveně její zákaznice.

            „Ano vážně. Víte, moje matka – buď jí země lehká – spíš lidem říkala, co chtěli slyšet, ne že by na tom bylo něco spatného, ale myslím že by spíše měla lidem odhalovat pravdu v celé své šířce, a nemilosrdné nahotě, jestli mi rozumíte.“

            „Ano jistě.“ Paní Gansová byla poněkud zaskočená. Jí se totiž líbilo, co jí stará cikánka říkala, a navíc se to vždy splnilo. Byla poněkud nervózní z toho, že teď jí bude vykládat karty někdo, kdo jí nemilosrdně řekne přímou pravdu.

            „Tak začněme.“ Pokynula cikánka. Obě ženy se tedy daly do díla.  Paní Gansová snímala, vybírala karty, otáčela je, a cikánka dávala pozor jestli je vše v pořádku. Pak přišlo na samotné věštění. Cikánka začala otáčet jednu kartu po druhé, a s přibývajícím počtem otočených karet si víc a víc mračila. V jejích očích byl vidět dokonce i strach.

            Paní Gansová celá bez sebe vyběhla z maringotky, a v hlavě si přemítala to co jí bylo řečeno: Zaviníte smrt miliónů lidí. Ne přímo… ale zaviníte. Paní Gansová měla ještě celý život před sebou, nedávno se vdala, a nedokázal si představit, co by mohla udělat tak strašného, aby se ta věštba naplnila. Byla celá bez sebe, svíral se jí žaludek strachem, a nohy se jí motaly. V hlavě jí vířily myšlenky, pochyby, ale i možnost že to může být pravda. Kartám věřila nadevše, a pokud řekly něco takového… Všechno se v ní mlelo. Pádila domů, ne jen proto, aby se o ničem nedozvěděl její muž, ale aby byla někde jinde, někde pryč. Po krátké, ostré chůzi, se začala trochu uklidňovat, přestala se potit a spíše uvažovala, ne nad tím proč, ale jak by se mohlo něco takového stát. Navíc, ne vždy se to musí vyplnit, karty jí spíš naznačily, co se stane, pokud se v jejím životě něco nezmění. V ten moment se v ní něco zlomilo od té chvíle byla odhodlaná pomáhat lidem za každou cenu, protože jen to byla jediná cesta jak se vyhnout té hrůze. Paní Gansová nebyla zlá žena to ne, a rozhodně by nikdy nechtěla ubližovat druhým, ale tahle věštba ji přiměla nejen, neubližovat, ale i ze všech sil pomáhat. Hnána myšlenkami o svém nově nabytém rozhodnutí, se rozeběhla k domovu.

            O pár dní později, když šla paní Gansová se svým mužem z divadla, byla přítomna ničivému požáru. Plameny šlehaly až k nebesům, kolem byl zmatek, lidé si předávaly džbery s vodou a snažili se uhasit tu ohromnou výheň. Kolem byl cítit strach, pot a žár. Z trosek domů vybíhali poslední lidé, kterých se ihned chopili lékaři. Ale paní Gansové v tom zmatku padly oči na jednu osobu. Byla to mladá paní, schoulená v potrhaných šatech, které si úzkostně přitahovala k tělu. Běhala od jednoho člověka k druhému, a vyptávala se na svého syna. Upínala svůj zoufalý obličej na každého, kdo byl poblíž, ale nedostávalo se jí uspokojivé odpovědi. Zdálo se, že její malý syn byl stále vězněn uprostřed plamenů.

            „Kde je váš syn?“ Vyhrkla paní Gansová na zoufalou ženu.

            „V prvním patře! Hned u schodů!“  Plakala matka. Paní Gansová ničeho nedbala a rozeběhla se do hořícího domu.

            „Sáro! Stůj! Neblázni a vrať se!“ volal na paní Gansovou její muž. Ale nedařilo se mu ji zastavit. Ona to totiž brala jako poslání od boha. Měla příležitost spasit život. Spasit život mladého člověka, který toho může v životě ještě spoustu změnit. Byla rozhodnutá do toho pekla jít, a zachránit to nebohé dítě. Mnozí tehdy mluvily o zázraku, jiní o nesmyslných blábolách, ale pravdou je, že se jí podařilo chlapce zachránit. Vyběhla s chlapcem v náručí, pře hořící dům, kde jej předala plačící matce. Paní Gansové se pak ihned chopil její manžel, a děkoval bohu, že se vrátila živá.

            Po chvíli, když už zmatek přešel, a oheň už byl pod kontrolou,  k mladému páru Gansových přistoupila matka se slzami v očích, a za ruku vedla poněkud zmateného chlapce.

            „Nevím jak vám mám poděkovat paní.“ Štkala matka, utíraje si oči. „jsem vám do smrti zavázána.“

            „Oh… to není třeba… jsem ráda že jsem mohla pomoci.“ Odvětila poněkud nervózně mladá paní.

            „Něco vám musím dát!“ Nedala se dojatá matka. Paní Gansová zavrtěla hlavou a usmála se na chlapce. Matka zachytila její pohled, a podívala se na syna. „No tak, poděkuj té milé paní.“ Řekla. Poněkud zmatený hoch na paní Gansovou upřel své nevinné, uslzené oči a z hloubi svého srdce poděkoval.

            „Rádo se stalo chlapče,“ řekla mladá paní Gansová a pohladila hocha po vlasech „a jakpak se vůbec jmenuješ?“

            „Rudolf paní, Rudolf Schickelgruber.“

O čtyřicet let později byla rodina Gansova utýrána v jednom z mnoha koncentračních táborů. Paní Gansová a její rodina, si stejně jako spousty dalších židů, vytrpěla mnohé. Jak by tohle utrpení paní Gansová asi snášela, kdyby věděla, že Adolf Hitler se původním jménem jmenoval Rudolf Schickelgruber?