„Taky jsem kreslil.“

„Vážně? Třeba zase jednou budeš…“

„Ne, to už radši ne. Už dvakrát mě to přivedlo do maléru.“

„Osobně, mě zatím obrázky odnikud neodvedly ani nikam nepřivedly. Přijdu ti jako člověk bez budoucnosti?“

„Ne, proč?“

„Ale nic… Poslouchej, tvoje snaha, co vidíš, kopírovat na papír se rozhodně nestala příčinou tvého neúspěchu. Jde především o to, co následovalo pak. Zda jsi měl dostatečně silnou vůli odolat. Rozumíš, co ti říkám?“

Rozuměl jsem až moc dobře.

„Podle mne jsi si to pěkně zavařil, když ses nechal k něčemu podobnému vůbec přemluvit.“

„Přemluvit?“

Otázka zní, přemlouvala mě Lea, abych ji kreslil, nebo jsem jen popadl skicák a udělal to?

„Asi si myslíš, že když tě sama nepožádala, tak o to ani nestála.“

„Ale…“

„A jak to bylo s tou druhou?“

„S jakou druhou?“

„Povídal si, že tě dvakrát přivedlo kreslení do maléru, tak bych rád věděl, jak tě využila ta druhá mrcha.“

„Tvrdila, že se musím uvolnit, odreagovat, udělat něco bláznivého, co mě dříve dovedlo vynést do nebe, co jsem dlouho nedělal…“

„A tak se svlíkla, tys jí nakreslil a pak jsi jí to udělal, jak to měla ráda. Předpokládám, že podobně jsi se spálil i s tou první.“

Váhavě jsem přikývl.

„A jsi přesvědčený, že tě obě nechaly. Omyl. Daly ti svobodu.“

„Nevážil jsem si jí…“

Hádal jsem.

„Nejdřím bys ji musel přijmout, pochopit důvod jejich počínání a teprve pak se rozhodnout, zda si jejich daru buseš vážit či nikoliv, ale ty jsi zkrátka jako všichni ostatní neuměl svoji svobodu přijmout.
Víš, že někteří vězni se zblázní když je nakonec pustí? A nebo provedou (a to v žádném případě nesvádějme na abstinenci) nějakou hloupost, načež je opět chytí a odsoudí. Snad je to druh podvědomého mechanismu. Řekněme si upřímně, většina lidí dnes neví, co chce.“