|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Avdij Smokrew Nikiforojevicz
Avdij Smokrew Nikiforojevicz
Autor: b8-ie (Občasný) - publikováno 14.8.2006 (14:32:06)
|
|  |
Vítr si pohrával s černými větvemi téměř bezlistých stromů, co se táhly v řadách podél nekonečných chodníků, a na šedý sníh tloukly kapky deště, zapichovaly se a dělaly v něm dírky. Když Avdij otevřel oči, padla na něj opět ta známá tíseň dne, dne který se přes noc narodil, dne, který včera zemřel, ale dnes je tu zase znova, a je na vlas stejný jako den předešlý a jako den, který přijde, i minulý.
I když foukal vítr, ucpávala ulice velmi hustá mlha. Nenechala skrze sebe nikoho projít. Lidi pohlcovala stejně snadno jako auta a vůbec všechno, co se do ní, jedno jakým způsobem, dostalo, nechávala v sobě bloudit a zakopávat. Všem tato skutečnost byla známa a tak se tomu mraku, co se plazil v ulicích, snažili všemožně vyhnout. A když už toho měli dost, tak jednoduše zavolali hasiče, kteří ji vcucli do několika cisteren a převezli. Pak škodolibou mlhu vystřikovali do výšky nad chatrné zbytky hnijících skupinek stromů, které asi ze zvyku nazývali les, nebo nad moře. Chvíli trvalo, než se posbírala a dala dohromady. Na pár hodin dala pokoj. Ale stejně se vždycky se zvláštním potěšením vracela do ulic města, kde se bavila pohlcováním chodců a svítících automobilů, a pak jejich zmatenému pobíhání. V tomhle počasí měli hasiči plné ruce práce.
Bylo ráno, starý a velmi vytrvalý budík kovově a hlasitě tikal, asi aby bylo vidět, že ještě jde, že nezrezivěl tak docela, jak by se na první pohled mohlo zdát. Když každým úderem, každou vteřinou z něj rez jen odletovala, jako rudý prach. Teď se právě snažil svými těžkými ručičkami za poškrábaným, poněkud vypouklým sklem, ukázat šest hodin a asi tři minuty. Budík vypadal nehybně, a nebýt toho kraválu, řekl bych, že je dávno po něm. Působil až monumentálně, jak stál sám uprostřed nočního stolku s chatrnými zbytky stříbrné barvy, zdál se obrovský a nadčasový. Žil sám pro sebe, tikal a bylo mu to jedno.
Avdij ležel na posteli a hleděl do stropu na místy opadanou omítku, na odhalenou nahotu šedých betonových panelů. A taky na nebe a černé tečky vran co byly v okně. A věděl, že musí vstát a že dokud leží, tak vlastně má jenom tu jedinou starost-že musí vstát. Teď ale pořád ještě leží a nic z toho kolem se ho netýká, jakoby ještě spal, ale nespí. Slyšel jak dýchá i srdce budíku slyšel, a pak to své krysí, jak slabounce tluče a nadzvedává mírně pokrývku v pravidelných intervalech. Vlastně nevěděl ani co je za den. Úterý, nebo čtvrtek. Nejspíš bude středa.
Jakmile vstane, bude muset někam jít a zastaví se zase až tady, tady na tomto místě v šest hodin a asi tři minuty, bude to jako dnes, jako včera. Bude to zítra. Každé ráno to samé, mlha v ulicích a nebe za oknem. Rozmáčená šedá barva a chuť rzy.
Když konečně vstal, otevřel okno do ulice. Pokoj pak okamžitě naplnil chladný a vlhký vzduch. Avdij bydlel v sedmém poschodí, v jedné z těch šedých betonových krabic. Měl malý byt, dvě místnosti, dvě okna a chodbičku, která vedla ven ke schodišti a k výtahu. Letmo se dotkl čárového kódu za krkem, byl tam. Jeho jméno.
A nevěděl, když tak stál na tom studeném a vším odporném vzduchu nasáklého smogem a sírou z továren, když se právě teď v tomto momentě díval na ty šedé chodce v uniformách civilu, nevěděl a přemýšlel, kolik z nich se zajímá o nicotu, o tu šedou vlhkou prázdnotu, co kape, kdo pozvedá hlavu pod svým křížem v klobouku a dokáže se rozhlédnout, nebo zastavit se a otočit. Ti chodci jsou jen rychle se pohybující tečky, co se stanou jedině prachem a nicotou, co přijmou jen jinou formu toho, co jsou už od samého začátku. Stanou se prachem svých cest, šlápotou, otiskem své boty v prachu. Otisknou se do sebe.
Zavřel okno.
Kvapně se oblékl a ještě když sestupoval po schodišti k výtahu zapínal si kabát. Cesta výtahem byla krátká, ale trvala věčnost. Žlutá žárovka blikala a tlačítka označující jednotlivá patra se neomaleně hyhňala když stiskl to poslední s písmenem P. Výtah rychle sestupoval a zpíval staré odrhovačky. Jediná jeho chyba je, že si za ty roky co jezdí nahoru a dolů neudělal svůj názor. Ta plechová krabice všechno, i ty obhroublé písničky, přebrala od domovníka. A když výtah konečně s cuknutím zastavil, přivítalo Avdij přízemí. Sotva sestoupil po pár ještě vlhkých schodech, zacvakly se za ním těžké vchodové dveře a už ho neodvratně počala pohlcovat ulice, chodců přibývalo, i on se stal chodcem, tou tečkou bez významu, tečkou která jde. A šel, nebloudil ulicemi, za rohem na hlavní silnici mu jel za pár minut autobus. Pro jistotu přidal do kroku.
Ze hnijících černých stromů vytrvale padaly zbytky listí a hromadily se, řadily se jeden vedle druhého, aby se jim hnilo lépe, na promáčený trávník, na ten nepatrně zelený pruh mezi chodníkem a silnicí. Rozpršelo se a během pár minut se ulice změnila, protože zmizel všechen sníh a zůstaly obrovské mastné kaluže. A mlha.
*
A pak se autobus s cuknutím rozjel, cukat sebou už nepřestal, voda nasáknutá zápachem nesčetných dechů a výdechů cestujících, se srážela na chladném skle a její drobounké kapičky stékaly dolů a nechávaly za sebou čáry, které se vzápětí znova zamlžily, takže nezbylo po steklých kapkách vůbec nic, ale ony se přesto nedaly a stékaly znova a znova se srážely. Takže nebylo z okna nic vidět. Promáčené a zimou prokřehlé město se rozběhlo za zapařeným oknem, vrnělo a cukalo sebou a uhánělo, párkrát zastavilo a zase se rozběhlo, letělo kolem dál.
Na další zastávce už Avdij vystoupil. Zůstal chvíli stát v mastné kaluži a oblaku výfukového kouře z odjíždějícího autobusu, než se vzpamatoval, byl autobus už zase jinde. Přímo před ním se v mlze rýsoval obrovský černý obrys továrny. Široko daleko nestálo nikde nic jiného než ta fabrika na výbušniny. Vydal se k vrátnici a odtud na své pracoviště. Na oddělení „Blok číslo 20“, kde stál devět hodin za pásem a pravidelným pošťuchováním dřevěné páky posouval plechovky kečupu do sběrnice, kde byly baleny po šesti kusech a od tud nakládány na vlak a rozváženy. Výsledek byl vskutku elegantní.
Po půl hodinové polední přestávce šel Avdij tak jak přišel, jen opačným směrem. Opustil továrnu a už stál opět na zastávce autobusu. Den rychle utekl, už byla skoro tma. A autobus nikde. Nechtělo se mu čekat, vydal se domů pěšky. Vlastně domů se mu taky nechtělo….
Pomalým krokem obcházel kaluže a mrtvolky vran, se zobáky zabořenými ve věčně promáčeném listí. „Havran má černé vlasy,bojím se, že zplesniví…“ Tato stará slova si ulice šeptala, a nyní se nemohla rozpomenout, kde že je slyšela poprvé…. A on šel dál hloubajíce, až jen občas, zcela ponořen ve tmě a jinak na matné záři pouličních lamp, si uvědomil, že ho polkla mlha a že je vlastně ztracen. Byl to starý jazyk.
Ta škodolibá mlha, zase se musela vrátit, vyškrábala se z kanálů, vrátila se zpět z lesů a z moře na své místo, které ji od pradávna náleží. A teď je tu a Avdij neví kde je, i přesto že ulice svého města zná zpaměti. A co teď…. Usedá a opírá se o neviditelnou zeď a pak cítí jak je unášen, jakoby to on se stal mlhou a cítil jak v ní mizí a rozpouští se v mýdlových bublinách.
*
„Až do teď jsem tam stál, a byl to kostel, a nic se vlastně nestalo, nic. Bylo to sen, všechno se mi to zdálo. A bylo toho moc. Bylo toho tolik, že se to stalo skutečností. Chladnou pravdou.
Žijeme v divným světě a ďábel je spoután sám sebou, je nešťastný a zoufalý-opojený vlastní mocí, vlastní nenávistí. Všechna hrůza, která z něj pochází, všechen ten hnus má i on k sobě. Je ubohý, ó jak je ubohý. A on to o sobě ví-pocit moci mu dává zapomenout.
A jestli vůbec záleží na tom, co si myslím, říkám ti-jsi blázen!
Až do teď jsem tam stál a hleděl na ty kraví lebky, hleděl té věci do očí.
Nezáleží ani tak na víře, jako na pravdě, a ni tak na pravdě, jako na víře. Věřit se dá v cokoli, ale pravdu, která je bezpochyby jediná-a každý z ní vidí ten svůj kousek-tu nemusí poznat celou nikdo. A když ji pozná, nemusí ji uvěřit-pochopit-zavrhnout-nenávidět.
Vlastně se nic neděje-jsou to dva světy, je jeden. Chaos a harmonie. A všechny se točí v kruzích, a každý kruh-jsou jich miliardy-se točí kolem jednoho obrovského kruhu, a ten je všem vesmírům společný, a to je světlo, to je Bůh, to je láska, to je krása.
Ten šílený chaos a zmatek co tě válcuje je řád a harmonie-ty tisíce je jedno- Chaos je sjednocený v tichu, a ticho je vším.
Je to cesta.
A jestli to něco znamená, jestli to, co si myslím má nějaký význam, říkám ti, jsi blázen! Protože se všechno zbláznilo a ty mě nazýváš šílencem.
Má slova nejsou blouzněním, jsou celou pravdou. Jsou blouzněním.
Veškerá logika je v paradoxech. To je bezpochyby logické. Když věřím je to pravda.“
*
Když se probral, zvedl se ze země a šel domů. Mlha zmizela.
Na zítří se ve vyhlášce dočetl, že byly vyrobeny obrovské betonové zásobníky a že mlha bude v nich vězněna, aby neohrožovala chod města a bezpečí jeho obyvatel. A bude ohřívána a využívána v průmyslu….
Tak to je její konec, řekl si Avdij cestou do práce a víc se o ni nezajímal. Mlha se objevovala čím dál míň, až z města zmizela úplně. A on chodil dál to továrny na plechovky.
*
A nic, vůbec nic…. Staré kroky po staré ulici, kroky do prázdna v ozvěnách. Sníh přestal padat, až zmizel docela. Bylo mokro a věčně hnijící listí a krákající vrány pokrývaly místa na zbytcích trávníků a téměř holých korun stromů.
Tohle město, ve kterém Avdij žil byl organismus, byla to plíseň, obří houba s miliony živůtky titěrných lidiček se kterými si pohrávalo, kteří vlastně vůbec neexistovali jako jednotlivci. Byly houbou, houba je ovládala a oni šli a nepřišlo jim to divné a neptali se proč. Šli sami v sobě ve své skořápce, zavření ve svých krabičkách, které si na sebe vymysleli aby je ochraňovali před větrem a tak…, ale byla to klec, do které je houba zavřela, aby šli a neptali se. A oni neviděli, dělali co město chtělo. A ono je vpilo, nasáklo do sebe a byli v něm, stali se jím-nevyvratitelnou součástí plísně a žili. Když zemřeli, zmizeli, vlastně byli zmizelí už za svého života, ale měli dojem, že když si na sebe můžou sáhnout a cítí tu mastnou salámovou kůži, že jsou. Být, jen být a chodit kam je potřeba, abys byl. Kruhy, systém který pracným a zdlouhavým způsobem, trvajícím po staletí, vylučuje ta řešení, o kterých se domnívá, že jsou nesprávná-tedy nevhodná pro celek jenž jedince obklopuje-a aby se těmto „nesprávným řešením“ předešlo, zakazují se. Složitá struktura těchto vláken jemné, ale železem chráněné, pavučiny zákonů a nařízení vyvrcholila v momentě, kdy se existence individuality jako takové naprosto vyloučila. Takže v konečném důsledku už nebylo komu co kázat, zbylo jen koho co trestat, když se TEN náhodou objevil-když vybočil z řady. A tresty byly tvrdé, trestem byla smrt. Lidé už dávno nejsou lidmi, jen položky v adresáři, stránky ve spisech. Živoucí perpetuum mobile.
*
Zase byl večer, vlastně už skoro noc. Svítilo už mnoho hvězd. Avdij seděl na posteli, hlavu opřenou, bosý. Nemyslel na nic, vychutnával si ty okamžiky, které prolétávaly jeden za druhým až se z nich staly dlouhé hodiny. Nechtěl jít ještě spát, snad proto, že nebylo kam chodit, stačilo se na postel natáhnout a zavřít oči. Nebylo kam spěchat. A ani vědomí, že ráno bude jen s těží překonávat omamné kouzlo spánku, které jej co nevidět pohltí, ho nedokázalo odtrhnout od neméně pohlcující nečinnosti.
Celý dnešní uplynulý den, a vlastně po celý svůj život, který si pamatuje, nepřestává spěchat. Jakoby sledoval něco víc, nějaký cíl, jenž je vzdálený a nejen jemu samému neviditelný. Snad nějaký vyšší cíl, kvůli němuž neustále zrychluje krok a sleduje pomalé pohyby hodinových ručiček, někdy však, a to s nemenším neklidem, jejich naopak zběsilé tikání. Jednou je času příliš, pak zase není. A jak tak sedí, ví o tom, ví o věcech, které dělá, ale vlastně neví, co ho k těm činům vede. Asi je to skrytá vůle něčeho v něm…. Krysí instinkt vypracovaný za dlouhá léta boje o přežití v kanálech a zděděný od předešlých generací, nebo jen počínající schizofrenie. Kdo ví. Asi tak nějak všechno dohromady.
Vlastně ví kam jde, utíká před prázdnotou, ale ta je všude. Chladná a děsivá temná prázdnota klece, města, bytu, lidí, jeho samého.
Prázdné jsou vteřiny a holé koruny stromů,
prázdné jsou oči a chladné úsměvy kamenných tváří,
prázdné jsou dny a jejich okamžiky, jejich mokré stopy v kalendáři,
prázdná jsou slova, jejichž význam zůstal skryt,
prázdné je tlející město, plné duší a vybledlých barev,
prázdné je noční nebe ve své nekonečnosti,
prázdné zůstanou dlaně, špinavé od bláta,
prázdné listy knih, jako odkaz moudrosti věků, vrchol dokonalosti a čistoty,
prázdná zbude ozvěna.
|
|
|
