Láska k Hamletovi
Den jako určený pro tiché rozjímání. Otevřená kniha - těžké slzy svící. Vůně ze zahrad - kolem stromy snící.
Na stole je čisté víno – vylito.
Lež a úsměv překryly Pravdu - jak zlatým víkem je přikrytá realita smrti. Nebo balzámem. Stejně se šklebí pod obvazy, - nahoře třpyt a dole – hniloba a hrůza - naoko šlechta a dole – špinavá lůza neváhá pošpinit krásu, důstojnost a čest, hrdost je žena odsouzená k smrti. Pýchou a podlostí se dobývá svět králů. Podle hrobek - poznáš je. A taky podle činů, podle skutků a pachu potu, rozprodají Stvoření . Za kolik ? Za babku.
A ty víš a pláčeš v koutě temném, že svět je takový - dělají ho lidé, že zákony Boží a pravda jeho cest, nad propastí září - v ní uvězněn je člověk co miloval, nenáviděl, prosil, doufal, snil, bojoval a zemřel - na rýmu.
Však pod svícny bývá vždy největší tma, jak pod lhostejností hvězd – studenější snad nic není . Chceš uprchnout ? Chceš na rumišti kvést ? A někdo rozhodl – jen tak, že se nudil.
Tak nediv se, že pod prsty povolil poslední kámen, ty letíš do prázdnoty jak odhozený papír, a marně voláš – marně po Bohu se sháníš. Cos neměl v sobě – to nenacházíš. Tak je to s vírou, tak s člověkem.
Tak nediv se, že pod srdcem se nádor tvoří, kde je místo pro život – jen prázdno panuje, co postavíš s námahou, to jiný snadno boří a místo lidských tváří – jen masky nalézáš.
A otrávená špička rapíru se vnoří do srdce. Je pozdní odpoledne. Slunce se pokouší ozářit svět. Pomalu nevíš, co je už skutečnost.
Jen víš, že miluješ – Hamleta.
|