...
První vyplašená jízda dopadla dobře, naložila jsem cestou i velkolepý svatební dar, ale horší to bylo doma. Tam zavládlo dokonalé zděšení. Byli jsme zvyklí šetřit, zbytečně neutrácet a teď tohle. Maminčiny výčitky se snesly jako vodopád.
Dokonce i brácha stál chvíli jako politý, ale u kázalo se, že je to jen běžný záchvat závisti. Zajel s tím luxusním zázrakem hned na dvůr, aby se na ulici nepoškrábal a už po pár metrech čišel nadšením. Zato já jsem si zoufala a dostal vynadáno, protože neumím vůbec couvat.
Tentokrát naštěstí mamka dokázala poslouchat důvody a argumenty a trochu jsem jí uchlácholila. Výší svých výdělků, proti kterým je pětistovka denně jako nic, tím, že se to teď hodí a že je to stejně jen na pár dní. Oba žasli i nad moderní peřinkou pro dva a nápaditý dárek se jim zamlouval. Honza prý včera ze zoufalství vyrazil do města a po několika krušných hodinách dotlačil dva hrníčky. Takové ty přátelské. Každý jiný, ale už na první pohled k sobě patřily.
Bylo mi ho skoro líto. Ukazoval mi je trochu stydlivě, jako prkotinu, nouzovku. Možná se teď hanbil i za barevně vytištěné jízdní řády z Internetu, se všemi přestupy, variantami spojení a za pečlivě sbalený baťoh a kufr.
Já jsem nastrkala do několika igelitek kosmetiku, trochu prádla a nové pivoňkové šaty se vešly i s ramínkem na věšáček u zadních dveří. Taky jsme teď každý jiný a asi jsem se změnila hlavně já. Možná mě tak rychle zkazily peníze. Honza je skoro hotový inženýr, v perspektivním oboru, se stáží v zahraničí, ale bude asi ještě chvíli hledat nějakou stabilnější polohu. Je to dost nespravedlivý a měla bych mu to trošku ulehčit. Třeba tím přátelstvím, když k sobě patříme. Byla jsem nakonec ráda, když se vzchopil a po zásluze mi vyčinil. Za to, že se s ním nebavím, že se s ním neradím a že nic dopředu neví.
Zbývalo jen zaba lit deku do nějakého reprezentativního balíku, aby se už mohlo vyjet, ale začalo se to komplikovat. Honza musel doklusat do našeho krámku pro pořádnou porci ozdobných papírů a všichni tři jsme s tím začali zápolit. Několik archů jsem slepila dohromady neviditelnou, průhlednou lepenkou a snažily jsme se do toho bachratý prezent zarolovat.
Nedal si to líbit. Papír po igelitovém obalu děsně klouzal, báli jsme se přitlačit, aby se neprotrhl a vyzrála nad tím až mamka, když vytřepla peřinku a polštářky z pytle ven a zabalily jsme je jen tak, samotné. Vznikl honosný, úctyhodný balík, nebezpečně nafouklý a tak jsme ho pro jistotu a pro větší krásu ještě několikrát opásaly červenou stuhou se dvěma ohromnými mašlemi. Jako svátost jsme ho opatrně odnesli na dvůr, peč livě zapasovali do kufru Fabie a bylo jasné, že se s ním nesmí moc pinkat a že tam musí ve vší tajnosti vydržet až do soboty.
Hned po obědě jsme se s maminkou rozloučili a vycouvala jsem s vyplazeným jazykem ze vrat. Honza seděl vedle mě a tvářil se potupeně, jako na pranýři. Samozřejmě umím couvat, když nic jiného nezbývá a skoro stejné je to s ježděním. Žádná extra pohoda. Určitě budu vyšilovat na každé hustší křižovatce a po hodince budu pěkně vyvařená.
To on asi vůbec nechápe, zvlášť když jsem ho prve s takovým rozběhem vykopla od volantu. Pro chlapy je to prý potěšení, možná rozkoš, něco řídit, šlapat tomu na krk a cítit se jako tygr v kurníku.
Smažil se i na dálnici, pracoval vědecky s atlasem, ladil rádio, šteloval ofukovací mřížky a tak jsem si v duchu mnula ruce. Byla bych hloupá, kdybych toho nedovedla využít.
Přistála jsem na prvním parkovišti, zkontrolovala křehký náklad a v poklidu jsem načala láhev vody.
"To budeš často takhle odpočívat? Nebylo by to rychlejší vlakem?" nedalo mu to už za chvíli.
"No, jsem z toho vydřená. Pořád koukat do zrcátek, předvídat a všechno hlídat," udělala jsem ze sebe opeřenou chudinku a mělo to kýžený efekt.
Narostl mu hřebínek a konečně se osmělil. Řekl si o to a dál už jsem se vezla jako princezna. Auto z půjčovny se možná moc půjčovat nemá, ale bylo to příjemné. Hodinku jsem pospávala a i na Moravě všude trefil a nemusela jsem nic hledat po mapách.
Babička nás nemohla poznat a i děda tvrdil, že tak luxusní povoz ještě na zahradě neměl. Nastalo velké objímání a vítání. V malé vybílené světničce s okénky na náves i na zápraží jsme zasedli ke stolu s igelitovým ubrusem, děda sáhl do police za záclonku a objevily se hned sklenky a taky velká láhev. Plná, ale dokonale průhledná.
Brácha na mě provinile mrknul, dostal i mojí porci, aby byl v rovnováze a bylo mi jasné, že budu zase couvat.
Muselo se totiž ještě dál. Jen moje mamka byla ohromná světačka a našla si galána až v Praze. Běžným zvykem tu bylo zapustit kořeny rovnou do rodné hroudy a tak skoro každá vesnička v okolí schovávala někoho příbuzného. Sestřenice Alena žila v Újezdě, za kopcem. Dalo by se tam dojít po mezích taky, ale vyvětrali jsme naší letní ložnici, pomohli babičce povléct deky a sedla jsem si za volant.
Dům pod dlouhou strání byl větší, novější a taky plnější. Náš příjezd ho otočil naruby a celá rodina maminčiny sestry se seběhla kolem, aby nás mohla uvítat. Nejstarší sestřenice Marcela s obávaným raubířem Jožkou a přičinlivým manželem, bráchanec Karel s očima na vrch hlavy nad novým autem a taky Alena .
V kuchyni se začalo oslavovat setkání, stůl zaplnily zase skleničky a jen my s Jožkou jsme měli větší a s bublinkama. Naštěstí se na něj vešly i talířky s pikantními domácími klobáskami, naloženými ve velké lahvi od okurek. Byla to fakt dobrota.
Alena si sedla vedle mě, začaly jsme trochu povídat, a když se hostina převalila ke kafi a domácímu perníku s čokoládou, vytratily jsme se úplně. Na patře jsem musela obdivovat ještě syrovostí vonící jizbičku s dvojitou postelí, trochu oprýskanou skříní a rozkošnými záclonami. Vašek je prý šikovný kluk, rozumí i práci a budou tu bydlet, dokud se nenajde poblíž něco lepšího.
"Jsi asi šťastná," zasnila jsem se, když jsme probraly všechny novinky uplynulého roku a ocitly se na dřevěném balkónku, ozářeném zapadajícím sl uncem.
"To víš, moc radostí tu není. Rok už válčím v Brodě, ve zbrojovce a chtěla bych už někomu patřit," vyznala se možná trochu smutně.
"Patříš sobě. Myslíš, že to svatba hodně změní?" odvážila jsem se do toho rýpnout.
"Vašek mě požádal o ruku, má mě rád a kdoví, jak by to všechno vypadalo za pár let," zase odpověděla nějak jinak, hluboce a vážně.
Vždycky o všem moc přemýšlela, starala se, aby bylo všechno v pořádku a byla vlastně opatrná. Musela jsem jí obdivovat i litovat.
"Pomůžu zítra s koláčema," změ nila jsem radši téma a rozesmálo jí to.
"Tož, koláč bude enem jeden, festovní a je už zadaný u sousedky," zazářilo jí to v očích poťouchlou radostí a bylo mi to jasné.
Vždycky přes zimu ty fígly zapomenu. Koláč je nazdobený svatební dort a naše koláčky jsou tady dolečky.
Rovnou mě taky hned poučila, jak to všechno bude. Svíca se udělá už zítra večer, aby byl v pátek čas na vaření, pečení, strojení a takové ty úplně nejdůležitější přípravy. A Vašek se už dost loučil se svobodou minulý týden. Dělá se to teď radši dřív, protože kolikrát to galáni přeženou a ženich by měl přijít k oltáři po svých. Stejně ale ještě něco chystají, asi aby se dodržel zvyk a ještě si naposledy užil.
Sešly jsme zase dolů a brácha už jí měl. Chlapi dortíkama opovrhovali, drželi se masa, uhorek a slivovice a asi jako jediný v tom neměl trénink. Rozšafně a zbytečně nahlas mi vysvětlil, že pojedeme ještě dál, jen do sousední dědiny.
Tam bydlela další tetička, Vašek, se kterým se muselo něco domluvit a taky vlastně můj Jarda, kluk z loňského léta. Naložila jsem i Alenu, aby to bylo jednodušší a čekalo nás další uvítání a bráchu další sklenička. Zopakovalo se to ještě na gruntu ženicha, s okázalou velkorysostí, srdečností a s pevným přesvědčením, že jedno štamprle neublíží ani řidiči. Naštěstí jsem odolala. Nemám ráda kořalku, ani špatné svědomí.
Zato zbožňuju mlýny, takové ty krásně stylově zrekonstruované a využité třeba jako luxusní hospoda. Takový tady měli, kdosi do něj musel vrazit spoustu prachů a pronajal si ho Franta z horního konce. Vždycky dělal frajera. Bylo mu hodně přes třicet, ale držel i s omladinou. Chodili jsme k němu o prázdninách, vždycky když to šlo. O kus dál je i koupací rybník a tak to bylo při cestě.
V sobotu bude mít zavřeno a bude to tam jen pro nás, pro svatbu. Všichni se tu ale znají a tak se prý na velkou trachtaci těší celé okolí. Alenin táta domluvil zabíjačky, i s dolečky pomůže půl vsi a Franta bude mít plno dobrovolníků, aby všechno zvládnul.
Vyběhla jsem se tam podívat, s nějakým chvějivým tušením a měla jse m pravdu.
"Tož vítaj, krásko," zvedl se od rohového stolu Jarda s rukou nad hlavou a celá rozjetá společnost se malinko zarazila.
Znali mě tu. Asi i tušili, že ke mně Jarda patří a zvědavé pohledy byly snad jen trochu překvapené. Já jsem to ale nesla divně. Hned ke mně sice přišel, objal mě kolem ramen a usadili jsme se u dveří, kde nikdo nebyl, ale stejně. Míval pro mě lepší jména, moc hezká a ta kráska byla proti nim děsně chladná a nějak neosobní. Celé to okázalé gesto se mu moc nepovedlo, kdyby ke mně přiběhl, něco něžného šeptl, hodilo by se to víc.
Loni v létě jsme spolu chodili, milovali jsme se. Učili jsme se to. Oba. Byl v tom trochu strach, úžasná touha a bylo to báječné a nezapomenutelné. Teď jsme se jen rychle domluvili, že tu až do neděle budu a musela jsem zase běžet.
Brácha už po žádném pohostinství netoužil, zjevně mu vadilo i kodrcání po hodně vedlejší silničce, a když jsme vyložili Alenu a zamířili k dočasnému domovu, vyjádřil se dost výstižně.
"Ta jejich slivovice, nebo co to všechno bylo, není špatná, ale dobře po ní nebude."
Asi měl pravdu, ale navenek se to naštěstí projevilo jen tím, že se ráno nedokázal probudit. Došla jsem babičce nakoupit, ale pustila se mezitím do praní, jen tak v neckách na lavici před chlívkem a tak jsem jí pomohla taky. Přemáchla jsem si v mydlinkách rovnou i tanga a dědu, který je ohromný číman, ale velké prádlo se ho vůbec netýká , přilákal ke šňůře s cíchami právě jen ten tkalounek.
"Tož, nějaká čelenka. To sa včil nosí?" namířil na něj zvědavě svou frajerskou vycházkovou hůlku.
"Ale dědo, to jsou kalhotky," špitla jsem nahlas, tak jak se na něj musí, ale všimla jsem si, že zpozorněla i babička.
Překvapeně zvedla hlavu a divně si mě poměřovala. Asi jí to moc nepasovalo, ale děda už pochopil.
"Prve se snad nenosí ly vóbec, jenže to už ani nevím. Eno se to všechno zase vracá," zadumal se. "Včil to máte taky zlý. Kafe bez kofeinu, nudle bez vajec, a láska s ochranó."
Musela jsem se tomu potajmu smát, ale babička po něm loupla káravě očima, asi za ta poslední ošemetná slůvka a šla to na šňůrách trochu uspořádat, aby nebyly kalhotky od sousedů vidět.
Uvařila jsem jednoduchý oběd, ale Honza stejně neměl hlad a pohrdl dokonce i autem. Bylo krásně, vyrazili jsme přes louku do kopce, na grůň a když ho čerstvý vzduch vzpamatoval a dostal na sluníčku žízeň, zařekl se, že bude dneska pít jen víno.
Alenu jsem našla u mlýnku na mák a tak jsem jí hned vystřídala. Všeho se chystala děsná spousta. Teta i strejda si vzali dovolenou, nakládalo se maso, obstarávaly se poslední nákupy a každý přiložil ruku k dílu. Oba stoly v kuchyni byly plné a to se ještě nezačalo s dolečkama. Až zítra před ránem přijdou ženské pomáhat, aby to všechno nakynulo a do večera se toho stačilo plno napéct.
Když se koncem odpoledne začalo nakládat auto se zásobami do mlýna, zapojili jsme se s bráchou taky a vmáčkli se na zadní sedadlo, mezi lahve s okurkami. Franta nám ukázal, kam mu to máme skládat, ale pak si mě nenápadně zavolal k výčepu.
Tak nějak jsme vlastně byli kamarádi, spíš jen v narážkách, vtípcích, ale teď se začal bavit vážně. O tom, jak tu dlouho budu, jaká je to s takovou svatbou rachota a co to dá starostí. Pořád jsem ale měla pocit, že mi chce říct i něco jiného a neví jak na to. A u suverénního Franty to byl div.
"Mohla bys mi trochu pomoct," rozhoupal se nakonec a fakt nějak nesměle. "Šohajové se tu míní zítra rozšoupnout a řekli si o to dost pozdě."
"No, možná bych něco mohla…," pomáhala jsem mu rozpačitě.
"Tož právě. Má to být ještě rozlučka a chtělo by to nějaké šikovné děvče. Jen tak po půlnoci, jako překvapení. Pustil bych ti k tomu nějakou písničku. Vím, že tě tu všichni znají, ale kam bych šel teď jinam shánět. Bude tu jen pár kluků a bude zavříno, přece ti to nic neudělá," začal to ještě víc rozmazávat, když jsem začala blednout.
"Tak to jsi hodně vedle, to bych nemohla," rozčílila jsem se rychle. "Jak jsi na takovou blbost přišel? Co si o mně myslíš?"
Skoro jsem křičela a uvědomila jsem si to, až když jsem vyrazila do chodby a našla tam vykuleného bráchu s krabicí v náručí. A hned mě chytil ještě větší vztek. Mohl to být jedině on, kdo to Frantovi naočkoval.
Byl ale zvědavý, co se děje a když jsem to na něj vybalila, nechtěl se za žádnou cenu přiznat. Okamžitě jsme se pohádali. Urazila jsem se úplně, obsadila lavičku před mlýnicí a dívala se, jak se chlapi dřou. Když tam pak uvnitř konečně všechno vyjednali a domluvili a vyrazili jsme na zpáteční cestu, sedl si dopředu vedle bratrance a tak jsem pokračovala v trucování v zadní brázdě.
Ne dlouho. Sotva jsme se rozjeli, Honza na mě vítězoslavně mrknul a nenápadně, aby Karel neviděl, prostrčil mezi sedadly složený papír. Pootevřela jsem ho potají na klíně a ztuhla zděšením.
Byl to list z takových těch ohavných erotických novin. Nabízí je snad všude, ale není vidět, že by je někdo kupoval a nikdo si je v autobuse nečte. Asi ale dobře frčí, i když jsem tam kolikrát zahlédla vnady, které by nadchly snad jen arestovaného úchyla.
Tentokrát však udělali výjimku. Byla jsem tam já, vlastně já s Monikou. Fotka přes půl stránky a dole byl i dort se svíčkou.
"SEX Park jubiluje," křičel k tomu ohromný titulek a přímo v obrázku to bylo taky skvělý. "Striptérky Monika a Zuzana zahájily velkolepou oslavu."
Byla to asi celá reportáž ze slavnostního večera a určitě ještě patřičně vybarvená.
"Dvě krásky v Evině rouše okouzlily stovky účastníků…," začínal úvod článku, hned pod tím.
Byli jsme v Újezdě a musela jsem papír rychle složit a schovat. Sama se sebou bych to udělala nejradši taky, kdyby to jen trochu šlo. Bylo mi jasný, že se tady ta novinka pěkně rozkřikla a kdoví, možná si odtud Jarda vypůjčil i tu krásku.
Zatmívalo se mi vzteky před očima, nad tou smůlou. Proto za to bylo tenkrát tolik peněz. A separátní smlouva. Tam už asi nebylo napsáno, že mě nikdo nebude fotit a filmovat. Blesky cvakaly ze všech stran a vůbec mi to nedošlo. Kdoví kolika bulvárním plátkům jsem za těch pár tisíc pomohla zvýšit náklad.
Honza po novinách zase zatoužil. Možná je musí vrátit do mlýna a chce je taky prostudovat. Měl z toho nějakou dobrou náladu, zmizel i se džbánkem vína na humno, ale já jsem se nedokázala pořádně soustředit ani na práci.
A to jsme zrovna s Alenou začaly chystat Svícu. Tady je to takový zvyk, taková rozlučka se svobodou, ale jen pro holky. Žádná pijatice, nebo něco horšího, na to si potrpí jen kluci.
Do ho rní jizby jsme odstěhovaly několik lavic, spoustu polštářků a taky velký, kovaný svícen. Samotný, prázdný. Znala jsem to jen trochu z vyprávění, nikdy jsem nic takového nezažila a tak jsem trnula v posvátném očekávání, když Alena zvážněla a začala se oblékat do krásně vyšívaného, slováckého kroje.
V sobotu půjde k oltáři v normálních svatebních šatech, z půjčovny, ale krásná tradice tady ještě trošinku žije. Vyměnila jsem taky tričko za bílou halenku, krátkou sukni za dlouhou, fěrtoch a uvázala jsem si bílý šátek s lemováním. Žádný kroj to nebyl, málokdo ho dnes má, pořádný, ale trochu prý zapadnu.
Do velkého kameninového džbánu jsme nasypaly několik hrstí krásně voňavých, sušených bylinek a zalily jsme je vodou z moderní varné konvice. Byl nejvyšší čas.
Og ar Jožka někde sebral čapku s kosárkem, padla mu až na uši, ale pyšně přiběhl oznámit, že už se to chystá. Vyšly jsme s Alenou honem před dům. Usadila se na dřevěné lavičce, kterou tu má vedle dveří snad každý a tak jsem rychle uskočila dál, abych nepřekážela.
Před plůtkem naproti postával hlouček holek, trochu se pošťuchovaly, dohadovaly a možná sbíraly odvahu. Pak se ale vydaly pomalounku k nám.
"Ej, od Buchlova větr věje,
už tej Alence pentle bere.
Dneska nevěsta, zajtra žena…,"
rozezpívaly se trochu neu měle a nesměle. Byla mezi nimi Alenina sestra Marcela a i většinu ostatních jsem asi znala. Byly z okolí, možná kamarádky, spolužačky. Šátky, vyšíváním zdobené halenky, občas i krátká zvonová sukně. Jen to, co se tu asi lehce poshání.
Rozestavily se do obl ouku kolem lavičky, pohupovaly se, tak jak se to při zpívání patří a všimla jsem si, že každá drží v ruce vázičku, nebo aspoň hezkou skleničku s kytičkou. Líbilo se mi to. I chlapi opustili své sezení na humně a zvědavě nakukovali do přední zahrádky.
Asi t ady ještě umí žít. Vždycky je hezké, když někdo dokáže dělat víc, než musí. A stačí se o to třeba jen pokoušet. Někdy mívám dojem, že je teď spíš moderní prokouřit odpoledne na klandru před autobusovou zastávkou, nebo prosedět prázdniny v hospodě.
Když dozpívaly, Alena vstala a dostala od Marcely ohromnou proutěnou ošatku nastřihané myrty. A pak taky něco zvláštního. Rychle se dotkla oběma rukama spánků, ramen a boků. Bylo to jako nějaký rituální pozdrav, ale než jsem si to stačila přebrat, otevřela nevěst a dveře a pozvala nás dál.
Hrnuly jsme se po schodech jen s ukázněným pošeptáváním, usadily jsme se na lavicích, ale holky před tím ještě rozestavily své vázičky. Na parapet okna, do výklenku zdi i na podlahu. Přinesla jsem bylinkový čaj, spousty keramických kalíšků a Marcela taky mísu s vodou na větvičky myrty. Krásně to vonělo, jizba byla najednou úžasně útulná a tak nějak zvláštně starodávná.
Chyběla ale nevěsta a bylo jasné, že se ještě něco chystá. Vládlo napjaté očekávání, a když se konečně objevila ve dveřích, všichni vydechli údivem. Nesla v ruce silnou, zapálenou svíčku. Opatrně a obřadně jí napíchla na kovaný podstavec a teprve potom se přátelsky usmála, rozhlédla po svých hostech a usadila se na nízkou stoličku.
Znala jsem ten hezký zvyk jen z poví dání a bylo to teď tak nějak dojemné. Čím větší svíca, tím déle hoří. A když zhasne, jde se domů. Čím víc si Alena svých přátel váží, tím delší čas může odměřit.
Nalily jsme si mátové pití a začalo se klábosit. Už úplně normálně. O tom, jak to se svatbou bude, jak bude vystrojená družička, mládenec, co se ještě musí stačit a nazdobit. Bylo zřejmé, že musím být zticha. Co když se ten můj hříšný život rozkřikl i mezi holkama. Nebylo by dobré někoho vyprovokovat. Dokonce jsem byla ráda, že nablýskané, stříbrn é auto, které se sem vůbec nehodilo, zůstalo u dědy ve stodole. Leckomu by mohlo dojít, že to není rodinný poklad, ale mrzký žold za propagaci dobře vyvinutého tělíčka.
Žijí tady trochu jinak. Trochu chudě, ale v něčem vlastně hrozně bohatě. Dokáží žasnout nad dálniční známkou, které jsem si na předním skle vůbec nevšimla. Mají to většinou do školy nebo do práce dvacet kilometrů autobusem a ten sem jezdí jen čtyřikrát denně. Nestěžují si. Váží si i mnohem menšího štěstí a mají k sobě blíž.
Byla jsem mezi pr vními, kdo sklouznul dolů na zem a pustil se do vázání věnečků. Usadila jsem se na žlutém polštáři, přebírala větévky myrty a podávala jsem je sousedce. Rovnaly se k sobě, omotávaly se nitkou a dělaly jsme malé i velké, nakvetlé s bílými poupátky i samotné, jen s lístečky. Krásně voněly a hezky se vyjímaly i na obyčejné dřevěné podlaze. Asi si doma taky zasadím myrtu.
Když došel čaj, přinesla Marcela džbán bílého vína, postavila na stolek mísu s nakrájenými sýry a otevřela dveře na balkón. Vázaly jsme už jen snítky do klopy, ozdobené bílou stužkou, slunko zapadalo za grůň a přes záclonu s jemným růžovým vzorem se k nám prodíraly poslední hřejivé paprsky.
I povídání bylo odvážnější. Galani, jak to s nimi chodí a jak se musí naučit. Občas taky ošemetnější narážka a dobrá rada, která se nedala ani dopovědět. A když bylo chvíli ticho a černá, vysoká holka nesměle zanotovala, vděčně a rozpustile jsme se přidaly.
Perina má štyry rožky, pod perinú štyry nožky.
Ej javor, javor, javor zelený, milej pod okénkem saděný…
Nezůstalo u jedné písničky, ani u jednoho džbánku. Plamének svíce se prokousal hluboko do voskového úkrytu, ozařoval strop jizbičky mihotavou září a úžasná, sytě medová barva, která tak krásně přitahovala oči , tála a pomalu ubývala. Někdy uprostřed noci se plamének zachvěl naposledy a ztemnělý pokojík provoněla hořká vůně doutnajícího knotu.
Bylo ticho, nikdo se neloučil. Holky odcházely bez jediného slova, potmě, jakoby nechtěly rušit kouzlo posvátného obřadu. Některé byly z okolí, jiné asi i z dálky, ale snad tu přespí u někoho ve vsi.
Ani já jsem už nemohla domů. Bylo mi trochu smutno, trochu motavě, ale když jsem rozsvítila dole v kuchyni a našly jsme tam na gauči bráchu, rychle mě z toho dostal.
"To vínko tu mají taky dobrý, ale zítra zkusím radši jen vodu," přiznal se pokorně a rozespale, když mi ho Alena pomáhala stěhovat na lepší místo.
Půjčila mi košili na spaní, ustlala mi vedle sebe na svém dvojčeti a našla i kartáček na zuby.
"Aspoň se to tady vyzkouší. Vlastně se na Vaška těším, ale mám z toho taky trochu strach. Víš jak to myslím," usmála se stydlivě, když jsme lezly do postele.
Neuměla jsem na to nic říct. Popřála jsem jí dobrou noc, ale nedokázala jsem vůbec usnout. Ta její poslední slova mě málem vyděsila a musela jsem o nich přemýšlet. Jestli jsem to správně pochopila, bylo už všechno jasné. I ta svatba.
A vlastně bych jí neměla litovat, jen obdivovat. Je to tu krásný kraj.
Potichounku, abych jí nevzbudila, jsem jen tak bosá proklouzla na balkón. Bylo chladno, svítily hvězdy, ale blížilo se už ráno. Ptáci se ještě nevzbudili, ale na návsi jsem zahlédla dvě postavy. Rychle se přibližovaly. Dvě ženské v šátcích, s velkou taškou, ve které chrastily plechy na pečení. Zbaběle jsem utekla.
Dlouho jsem seděla na posteli, v probouzejícím se šeru, mezi spoustou krásných váziček a květinek na památku, uprostřed voňavého myrtového zátiší a usínala jsem se slzami v očích.
Spala jsem dlouho a vstávala jsem poslední. Dole v kuchyni se dělaly dolečky, pět řad po sedmi na jeden plech, peklo se ve dvou troubách a nesmělo se tam moc překážet. Teta mi nalila kafáč studeného mléka a z protekce jsem si je mohla v košíku nabrat, čerstvé a lákavě vonící.
Směly se rozdávat až po svatbě, ale byly tak báječné, že by byla škoda je nechat ovadnout. Nejlepší a nejvzácnější jsou vždycky ty s ořechovou náplní, ovoněnou trošinkou badyánu, ale i makové, s drobenkou a kouskem mandličky, nebo povidlové, vyladěné k úžasné dokonalosti skořicí jsou skvělé.
Děláváme je doma s mámou taky, tak dvakrát do roka, na posvícení. Jsou trochu větší než tyhle svatební, ale zrovna tak dobré. Odnesla jsem si snídani, vlastně oběd na sluníčko k zahradnímu stolu a bylo mi fajn.
Věrný Tamagoči se pochlubil vzkazem od bráchy a dost to změnilo mé plány. K lepšímu. Dorazil už k dědovi a psal, že našim přichystá pokojík sám a přijede za mnou někdy odpoledne. Práce tu už pro mě žádná nebyla. V kuchyni to bylo dokonale zorganizované a zaběhlé, po domě se jen uklízelo a vytíralo a vyhnali dokonce i Vaška, který tu byl na návštěvě. Alena musela zkoušet šaty a nikdo kromě Marcely, maminky a sousedky švadleny nesměl tušit, jak jí to bude zítra ráno slušet.
Rychle jsem se chytla chytrého nápadu a naložila jsem se k ženichovi do starého Fiatu. Jarda se minule přiznal, že je bez práce a snad bude někde doma a bude mít čas. Je to sice kousíček, ale půl hodinky mi to ušetřilo a přidělalo plno starostí.
"Zuzko, tvoje fáro je v celým kraju nejhezčí," zalichotil mi nepříjemně, sotva jsme vyjeli.
"Je jen z půjčovny," bránila jsem se honem a polilo mě zlé tušení.
"Aleně se taky líbí," nějak to přeslechl. "Kámoš má Citrouše, už ho na svatbu vyglancoval, ale je dost vymačkanej a je to znát. Kdybys nás svezla ty, bylo by to super."
"Jenže neumím couvat," vytáčela jsem se zděšeně a neobratně.
Začal se smát, že nikdo snad ucuknout nechce a taky vymyslel, že bychom se mohli s bráchou za volantem vystřídat. A když mu nechám večer auto před domem, kluci ho ráno vymydlí a nazdobí.
Musela jsem souhlasit. On za to bez řečí poznal, za kým jedu a vysadil mě na začátku vsi.
Jarda byl doma a setkali jsme se hned u vrátek.
"Jsi snad ještě hezčí než loni," zalichotil mi příjemně a taky se mě trochu dotknul.
Loni jsme se rozešli zamilovaní. Těžko, hodně těžko. Chvíli jsme si psali, ale asi na obou stranách časem převládla realita. Byli jsme moc daleko a další prázdniny byly v nedohlednu. Teď jsme možná nevěděli, jak z toho.
Vydali jsme se známou cestou do polí. Je jich tu čím dál tím míň. Už asi zase někomu patří a ten nešťastník nemá peníze na osivo, natož na traktor. Ani Jarda se tím pádem nemůže nikde chytit.
Držel si mě za chvíli kolem pasu, byl přenádherný den a povídali jsme si jako dřív. Zdálo se mi, že jsem zase nevinná a krásně romanticky zakoukaná do skvělého a báječně divokého kluka.
Vlastně už tak nespoutaný nebyl. Klidně jsme minuli můj oblíbený posed, který jsme si nenechali nikdy ujít. Je tam nahoře schovaná pohodlná lavička a každý vetřelec je už z dálky vidět. Mnohý myslivec možná ani netuší, jak je takové zařízení potřebné a jak se dá příjemně využít.
Zamířili jsme do kopce, a když bylo moc horko, tak zase dolů k rybníku. Je tady vzadu spousta rákosí a snad nikdo tak daleko za koupáním nejde. Loni jsme sem chodili často. Není tu dobrý přístup do vody, ale nedoléhá sem tolik křik z hlavní pláže a je tu klid i jinak. Dneska jsme deku neměli a neměla jsem ani plavky. Seděli jsme jen tak v trávě, na kostkované košili a brzy mi bylo jasné, že tak horké to není, abych si šla zaplavat jenom v kalhotkách.
Asi jsem si měla ten článek v novinách pořádně přečíst. Kdoví, co si tam všechno dobásnili. Krásky vlastně nebyly v Evině rouše, a i když snad okouzlily stovky diváků, pěkně si to polepily. Možná se to zdá jen zdánlivě, že je všechno v pořádku. Lecčemus se musím při povídání vyhýbat a Jarda se ještě neodhodlal, dát mi opravdovou pusu. Až na zpáteční cestě jsem si uvědomila, že se ani nezeptal, jak to teď se mnou je. Jestli jsem do někoho zamilovaná…
Vedl si mě ale hezky, s paží kolem těla, i když pěšina běžela po břehu, kolem mnoha zvědavých očí a stáčela se ke mlýnu. Měla jsem už hlad i žízeň, ale na Frantu jsem se zrovna moc netěšila.
A to jsem ani netušila, že u toho bude i brácha. Nešťastná Fabia parkovala na trávníku, hned u zahradního posezení s pyšným krbem, udírnou a grilem. Asi mě tu hledal, míval vždycky dobrý odhad. Teď se ale k obyčejné radosti ze setkání připojila i taková ta děsně ohromná, že si může dát v tom horku pivo.
Vymyslel si k němu rovnou i Biftek zazobaného krajánka, s vajíčkem a opečeným bramborem, když zjistil, že jsem přišla i s peněženkou a hodlám se tu taky usadit. Chtěla jsem ho zchladit novinou, že ho zítra čeká vznešená role svatebního kočího, aby se z přílišného štěstí nezbláznil, ale zdálo se, že ho to nezarmoutilo. Spíš naopak. Asi se rád předvádí, máme to možná v rodině.
Jenom jsme chvíli řešili problém, jak zabránit předčasnému odhalení svatebního daru a taky jsem mu musela slíbit, že povoznictví odpoledne převezmu, aby se mohl napít.
Svou večeři jsem si vybírala dlouho. Asi i proto, že se Franta ve svém mlýně dokonale zhlédl a jídelní lístek podle toho vypadal. Obal z režné pytloviny, se stylovým hnědým razítkem, jakým se cejchovaly žoky s moukou, a uvnitř to bylo neméně výstřední. Jeho kuchyně byla daleko proslavená a určitě to bylo tím, že všechny ty úžasně lákavé speciality vynalézal a vařil sám a dával jim poutavé, neobvyklé názvy. Byla by hrozná škoda, něco zajímavého a dobrého přehlédnout.
Vyšel ven, ve svém oblíbeném přestrojení za pana otce, rozšafně se opřel o futro, natřepal bílé, otevřené sako a placatou čepicí se štítkem klepl do plůtku, aby z ní vyhnal oblak moučného prachu. Měl z našeho obdivu a svých scének vždycky radost a vlastně si tak s námi hrál. Když viděl, že ještě zaujatě čtu, šibalsky zamrkal a v klidu se zase ztratil.
Rozhodla jsem se nakonec pro Zapomenutého candáta, naloženého v olivovém oleji s medem, šalvějí a bílým pepřem, a když jsem nepochodila u Jardy, aby si s námi taky něco dal, vypravila jsem se radši za přičinlivým mlynářem dovnitř. Bylo to tu pro známé jako doma a našla jsem ho v kuchyni za výčepem.
"Víš, měla bych ti to asi vysvětlit," spustila jsem provinile, když mě pochválil za skvělou volbu a předváděl, jak candáta marně hledá.
"Tož, už jsi mi to vlastně objasnila minule. Dost hezky. Nevím, jestli to vydržím ještě jednou," žertoval a byl v pohodě.
"Nevěděla jsem, že už jsem tak populární," vytáčela jsem se už snadněji a sledovala, jak si bere zástěru, vyndává nejlepší kusy ryby z keramické mísy, pečlivě zkoumá teplotu oleje na pánvi a mhouří oči na prskající lahůdku.
Pokapal jí malinko citrónem, přihodil trošku drceného kmínu a za chvíli už obracel na druhou stranu.
"Radši bych dal prachy tobě, ale už jsem našel holku, který se asi hodí víc," podíval se na mě po očku.
Vzal talíř, naskládal na okraj několik křehkých listů hlávkového salátu, pár kousků na osminky nakrájeného rajčete a hroudičku bylinkového másla. Když vaří chlap, je to nějak jiné a skoro lepší. Honem jsem našla bagetu, rozkrojila jí podél a vtěsnala mezi plotýnky toustovače.
"Konkurence mi nevadí, ale mrzí mě, že jsem se do tebe tak navážela. Neměla jsem na to právo," povzdychla jsem si.
"Asi to není žádná konkurence. Slíbila, že do půlnoci dorazí, ale je až z Brodu a kdoví, jestli nezabloudí. Byl bych jistější, kdybych tě tu měl do foroty," zvedl zase na okamžik oči, ale jinak.
Candát už byl hotový, vypadal krásně a tak ho ještě vylepšil několika kapkami šlehačky, aby bylo masíčko načechrané a šťavnaté a přestěhoval ho do zeleninového zátiší na talíři. Přizdobil vějířkem mlaďounkých lístků bazalky a musela jsem nad tou voňavou nádherou žasnout.
"Dostal js i mě. Když mi k tomu ještě přineseš tonik, tak na tu odvážnější slečnu počkám," odměnila jsem ho dalším povzdechem a šla jsem si honem sednout na zahradu ke klukům.
Nemohli pochopit, proč mám složité jídlo tak rychle a s úslužnou obsluhou, když sami se ještě nedočkali ani piva.
O noční program jsem měla postaráno. Jarda s Honzou ho měli samozřejmě stejný, museli podpořit svého kámoše, ale jistý rozdíl tu zase byl. Zcela nepokrytě se těšili, zatímco já jsem potajmu zoufala nad svou ochotou a trnula, aby si to ta najatá holka nakonec nerozmyslela.
Zaplatila jsem útratu a odvezli jsme auto k Vaškovi. Radši jsme ho s bráchou na dvorku sami umyli, naleštili a ve večerním šeru i nazdobili bílými stužkami a myrtovými věnečky. Ohromný, honosný balík v kufru zatím všechno v pohodě přežil a tak bylo lepší mít klíčky v kabelce a jistotu, že ho nikdo předčasně neobjeví.
Do mlýna jsme se vrátili až za tmy a prvním překvapením bylo, že mě kluci ze svého salónku nevyhnali. Měla jsem představu, že se uklidím někam do kuchyně a budu Frantovi trochu pomáhat, ale dámy jsou snad kupodivu na pánské jízdě vítané. Měli jich tu víc, i když žádnou z okolí, kterou bych znala.
Přijelo sem několik aut kdoví odkud, asi i kamarádi od Vaška z práce, každou chvíli ještě dorazil někdo další a tak jsem seděla mezi ostatními u dvou dlouhých, sražených stolů a pomáhala řešit takové ty lokální, hospodské problémy. Jestli má slepice orgasmus, když snáší vajíčko, nebo je to jen euforie, ze které se musí tak vydatně vykdákat.
Hlavně se ale nasávalo. Skoro každý nový příchozí svíral nad hlavou litrovku něčeho domácího a vždy se znovu obřadně připíjelo, vlastně zapíjelo, protože to bylo jen a jen na smutek, na ztracenou svobodu. Jako kdyby chtěli Vaška odrovnat a zachránit ho před sobášem. Byl hrdina, že to vydržel.
I přede mnou stály malinké skleničky, které jsem se odvážila občas očichnout a pokaždé jsem z toho měla slzy v očích. Asi bych odolala, nebýt bráchy, který mě děsně rád poučuje a učí. Chtěla jsem mu udělat radost, ale dorazila k němu nakonec jen lehká sprška, protože jsem to samozřejmě neudýchala a seděl hned naproti.
Na svou odvahu jsem však byla pyšná a z dlouhé chvíle jsem ucucávala i z další sklenky. Úžasně mě to zahřívalo, snad úplně všude. Mnohem víc, než chladné řeči. Občas sklouzli od těch svých aut, sekaček a ligových zážitků až k machrování a to je něco, co jsem dokázala žrát před lety. Teď se to dalo sotva překousnout.
Jen tak z narážek jsem pochopila, jak to chodí v bordelu, nebo vlastně v nočním klubu, jak se dnes slušně říká. Pánové se tam minulý týden vypravili v mnohem komornější sestavě, možná na zkušenou a tak se i ostatní museli poučit a žasnout, jak jsou takové předsvatební zvyky náročné.
Holky prý byly hezké, obsluha dotěrně pozorná, už skoro svlečená, ale nástrahy na šrajtofli děsné. První šampaňské zadarmo, ale kdyby se někdo pomátl a objednal kočičce lahvinku po půlnoci, obrali by ho o tisíce.
Důležité ale bylo, že si sáhli na pár zadečků a ňadýrek a pak jim taky dvě úplně nahé dívenky v bazénku naznačily, jak vypadá něžná láska. Zcela nepokrytě prý doufaly, že se někdo přidá, aby mu to pak mohli pořádně zaúčtovat.
Na radost až do rána to tam rozhodně nebylo a tak se závěr dobrodružné výpravy odehrál zase na domácí půdě, na známé lavičce u hřiště. S pomocí osvědčené kořalky, která byla úplně zadarmo.
Blížila se pomalu půlnoc a začala jsem zase trnout. Nezdálo se, že by sem teď chtěl někdo přespolní dorazit a tak to se mnou vypadalo bledě. Pěkně jsem se nad tím Zapomenutým candátem zapomněla. Cizích kluků bych se asi nebála, ale před bráchou, Jardou a Vaškem by to vůbec nešlo. Támhle někde v koutě? Snad ne dokonce na stole. A co dva dny staré kalhotky?
Musela jsem nenápadně pryč.
Franta se o náš salonek moc nestaral a taky mu nevadilo, že slavíme hlavně z vlastních zásob. Občas někomu přinesl klobásu, špek a okurky, možná i něco lepšího ze svých dobrot a zajímali ho víc štamgasti , vepředu ve mlýnici. Teď už se ale asi opravdu blížilo slíbené povyražení a evidentně se je snažil vyštvat. Jezdil kolem pípy utěrkou, aby pochopili, že už nic nepoteče, rovnal půllitry do regálku, ale já jsem mu neproklouzla.
"Tož, nemusíš utíkat," houknul na mě, když jsem to chtěla zalomit ven na parkoviště, vyhlížet záchranu.
Prosvítil mě přimhouřenýma očima a významně ukázal palcem přes rameno. Do kuchyně.
Nedalo se nic dělat. Neochotně jsem změnila směr a cítila jsem, jak mi srdce začíná tlouct až v krku. Když jsem ale dorazila do lahůdkového království, udělalo se mi najednou dobře. V koutě pod oknem seděla černovlasá, krátce střižená holka a sebevědomě pokuřovala.
"Ahoj," musela jsem něco říct, protože se nedalo jen tak rychle vycouvat.
"Hm, tak to jsi ty. Doufám, že vypadneš, zrovna tebe tam mít nemusím," projevila se úžasně upřímně a taky jsem pochopila, že si Franta pustil pusu na špacír.
"Jas ně," utěšila jsem jí a začala si jí prohlížet.
Děsně mě mátlo, že jako striptérka nevypadala. Hezky namalovaná fasáda, bohaté vnady, ale tím přednosti asi končily. Navíc byla malá a… nějak moc baculatá. Naštěstí se objevil Franta a kolizi vyřešil. Šla jsem za něj uklízet sklo, aby si mohl s tou svou odvážnou frajárkou sednout a vybrat v kazeťáku nějakou slušivou písničku.
Taťkové už měli zaplaceno, dopíjeli a kluci v salónku za posuvnou stěnou měli taky dost. Silácké řečičky, bujaré výkřiky i melancholické objímání a splín. Nakoukla jsem tam a zjistila, že jsem děsně zvědavá.
Nemusela jsem se žhavit netrpělivostí dlouho. Franta zamknul za posledním štamgastem a zapálil čtyři malé petrolejky s červenými stínítky. Odnosil je do salónku a rozestavil na stole i po stranách na polici. Všem už to bylo jasné a všimla jsem si, že jedna z holek šla ze slušnosti na záchod.
Svůj pyšný hudební kombajn nad výčepem nakrmil kazetkou a tak jsem se honem chytla utěrky, abych nebyla podezřelá. Předstírala jsem, že pečlivě leštím půllitry, když se k nám ta holka protáhla z kuchyně a předvedla nervózní úšklebek. Dobře jí tak.
Franta stočil kolečka na vypínačích, zůstalo jen světlo u nás nad pípou a salónek se ponořil do červeného šera. Moje náhrada tam odvážně vklouzla, pokusila se za sebou zatáhnout trochu stěnu, ale už začínala rozpustilá a svižná písnička a musela se do toho pustit. Když jsem se opřela o výčepní pult, viděla jsem jí v zrcadle, mezi koňakovými sklenkami.
"Tož, na tvú hrdú krásu," vyrušil mě Franta se dvěma štamprlátky slivovice. "Byla by tě tam škoda."
Pěknou láhev s honosnou vinětou vytáhl z malé, utajené ledničky a tak se sklenky nádherně orosily, když jsme si ťukli a podívali se spiklenecky do očí. Určitě to byla nějaká vzácná značka. Možná ne tak ostrá a silná, jako ta domácí, nebo jsem už byla statečnější. Vypila jsem jí a chladila i hřála zároveň.
A tam vedle se to taky nějak divně míchalo. Bujaré přivítání sice utichlo do napjatého očekávání, ale ne tak docela. Frajerské poznámky a výkřiky se mi nelíbily.
"Asi bych se tam bála," usmála jsem se trochu křečovitě a mhouřila s obavami oči do skleněného regálku.
Ta holka už byla v podprsence, opravdu impozantní, ale dokonce i Monika by asi řekla, že přednosti nejsou všechno a všeho moc škodí. Kluky to asi dost ohromilo, ale když se dočkali i kalhotek, obdivné a pochvalné mručení se zase změnilo v posměšky a chytré připomínky.
Nějak se mi to silně nelíbilo. Striptýz může být vzrušením, rozčilující podívanou, zábavou, ale rozhodně ne legrací. Ti borci vedle jsou pořádně rozjetí, ale asi bych si dokázala zjednat respekt. Ta odvážná nešťastnice na to nestačila.
Nepřála jsem jí to a nad škodolibostí rychle vítězila nějaká ženská solidarita. Takovou ošklivou potupu si rozhodně nezaslouží. Možná je trochu troufalá, ale tak špatně zase nevypadá. Špek mají ti hulváti na stole a určitě pokřikují ti nejvyžranější.
Bylo mi jasné, že tam musím honem vtrhnout. Tričko nad hlavu a bude to takové sportovnější, asi jako aerobik. Písnička má slušný rytmus. Snad se snaživá kolegyně moc nezjeví, když se k ní připojím a vezmu to za ní.
"Ukázala bys jim, že už jsi tu eném na návštěvě," přiklopil mi Franta ruku, zrovna když jsem se chtěla otočit a vyrazit.
Překvapeně jsem se na něj podívala. Jak mohl uhodnout, co se ve mně děje? Navíc měl asi pravdu. Poznal, že už sem nepatřím. Kroutil pomalu a smutně hlavou a možná ho to mrzelo jako mě.
Vždycky jsem tu trávila prázdniny. A jako děti jsme se dokázali pokaždé rychle skamarádit. Všichni jsme na tom byli stejně. Když pršelo, i když bylo hezky. Těšili jsme se z obyčejných věcí, žádný přepych, okázalost a oslnivá dokonalost. Frajeřilo se, ale nikdo se nevyvyšoval.
To dětství už skončilo.
Stála jsem u pultu a trpěla. Drásající smích vedle neutichal a věřila jsem, že bych tomu uměla rychle pomoct. Zachránila bych jí. Proč ale předvádět, že jsem hodně jiná?
Bezmocnost a nerozhodnost mi vháněly slzy do očí, a když to ta holka úplně vzdala a skoro s brekotem okolo nás prolítla, jen v kalhotkách, opravdu zbytečně velkých, se zmuchlanou blůzkou přitisknutou k prsům, zachvátil mě i vztek.
A rozjaření pánové pochodovali ven taky. Zvítězili a lepší zážitek už asi dneska nebude. Hrnuli se kolem mě s ukořistěnou podprsenkou, lítající vysoko nad hlavami a bylo mi jasné, že bych se k nim měla připojit.
Noční obloha byla jasná, bylo teplo a loučení trvalo dlouho. Jak už to asi bývá, o největší bugr se vždycky starají přespolní. Teď se děsně pracně nacpávali do širokánského zjizveného křižníku, co už byl asi párkrát kýlem vzhůru. Rozsvítilo se mu jen jedno světlo , ale zato měl hezkého řidiče a silné rádio. Vytrvalé, jednotvárné bubnování patrně vyhnalo zvěř z dalekého okolí a taky mi najednou připomnělo středověkou popravu.
"Je to tu samá zatáčka," zazoufala jsem si nahlas. "A mohli by ho asi sebrat."
Nikdo si z to ho ale nic nedělal. Suverénní kaskadér nabodnul na anténu svou trofej a povýšeně se na mě podíval.
"Tož neseberú, už ho dávno maj," povzdychl si Vašek, když se prudce protočila kola, zasypala nás štěrkem a přetížený koráb, ozdobený vlající podprsenkou se těžce zakolébal na děravé silnici. "A spíš mám strach, aby vytočil ty rovný štreky."
Zatrnulo mi ještě víc. Je to tady divný kraj, v noci bych se tu asi měla na silnicích bát.
Vyrazila jsem s okolníma do kopce. Vesnice jsou tady v údolí, podél potoka, podé l silnice a pokaždé když se jde někam dál, jde se nejdřív nahoru. Vinice už tu moc nejsou, jsou víc na jihu, v lepších polohách a tak se tady dá aspoň dobře běhat. Vždycky jsme to zužitkovali a nejlepší to bylo s celou partou, jako teď.
"Boženku otčenku, daj ně taků ženku,
že by ňa vodila ze šenku do šenku,"
obšťastnil nás dlouhý chalan rozpustilým zahulákáním a zamával k tomu frajersky rukou nad hlavou, jak to asi odkoukal u nějakého folklórního souboru. Vzbudilo to ohromné nadšení, ale pokračování příhodné opilecké árie nikdo neznal. Nevadilo to, zařvali jsme si párkrát aspoň začátek, dole se rozštěkal pes a uvědomila jsem si, že jsem tu jediná holka.
Vašek nás doprovodil na první návrší, na rozcestí a vracel se zase zpátky. Vždycky jsme to tak dělali, vyprovázeli jsme se. Byl na tom docela dobře a určitě zítra na svatbu trefí. Vlastně už dneska.
Naším směrem šla jen hrstka. A táhli jsme se. Brácha pochopil, že by se o mě neměl starat, když jde s námi i Jarda a tak byl první, už někde nahoře. Aspoň našim vysvětlí, že jsem na cestě, jestli ještě nebudou spát.
Drželi jsme se s Jardou kolem boků, moc rychle to nešlo a navíc jsme to vzali oklikou, přes grůň. Je to jen takový legrační domácí název, pro vršek o trochu vyšší a špičatější než jsou ty ostatní a docela příjemně se na něj leze. A o kus dál za vrcholkem začíná les a myslivci tam mají starou chajdu, plnou voňavého sena. Loni jí Jarda dokázal odemknout a je možné, že ještě nevyměnili zámek.
Seděli jsme v husté trávě na nejvyšším místě a chvíli jsem si přála, aby byl lepší rozhled. Hvězdy svítily všude, dnes nějak hrozně nízko, ale vesničky se schovaly. Matně zářil jen Újezd za námi a vpředu jsem dokázala rozeznat pouze obrysy několika kopců.
Povídali jsme o tom, jak to tady teď je a možná nevěděl, jak mi říct, že bychom se měli vrátit. Do loňského léta, samozřejmě. Určitě by to asi šlo.
"Víš, vždycky se mi s tebou líbilo," pomáhala jsem mu otočit k něčemu romantičtějšímu a… zamilovanějšímu.
"Fakt? To je fajn," ožil trochu víc, než jsem čekala. "Třeba by to chtělo nějaké pokračování."
"Třeba," připustila jsem.
"Myslel jsem, že když už teď… jsi v tý lepší společnosti…," nevěděl jak dál, ale bylo mi to jasný. Řekl to vlastně ještě dost hezky.
"Že jsem se změnila," dopověděla jsem to radši sama.
"Jo, jsi moc hez ká," špitnul, zase to krásně překroutil a převalil mě z legrace na záda.
"Jenom přemalovaná. A vlasy už nesvítí jako obilí v odpoledním sluníčku. Moc se ti to líbilo, pamatuješ?" bojovala jsem se smíchem s jeho všetečnými dlaněmi.
"Leccos se mi líbilo. A t obě taky."
"Tohle ne."
"To se ti enem zdá…"
"Neblázni."
Bránila jsem se už doopravdy. Šel na to moc ošklivě, rychle a vůbec jsem s tím nepočítala. Přimáčkl mě k zemi, ruka pod tričkem měla asi jen odvést pozornost a tak jsem ho pořádně kopla, když ta druhá zajela drze pod sukni. Copak se to dělá, sáhnout tygrovi rovnou na čumák?
Naštěstí se hned stáhnul a přestal.
"Říkala jsi, že se ti to se mnou líbilo," zabručel dotčeně a možná i trochu omluvně.
"No, jedno slůvko sis tam přidal, ale hlavně nechápu, co to mělo znamenat. Chtěla jsem se s tebou vlastně milovat, už i proto, abych si to připomněla, ale takhle to nejde," vyskočila jsem honem na nohy.
"Myslel jsem, že když jsi… zkušená… a tak," hledal divné výmluvy a najednou jsem tomu trochu rozuměla.
"I kdybych byla zdatná profesionálka, nenechám se přejet rychlíkem. A nemusíš mi dokazovat, že jsi taky přeborník. Asi se mnou není všechno v pořádku, ale v tomhle snad ještě dlouho zůstanu normální holkou," objasnila jsem mu to razantně a dostal k tomu ve spěchu jen obyčejnou pusu na tvář.
Svatba se vydařila. Poslední rozčílené přípravy, velkolepé šaty nevěsty a kytka, pro kterou se jelo brzo ráno přes tři vesnice. A obřad v kostele, s nažehleným Vaškem, kterého jsem v dokonalém obleku nemohla poznat.
Vozila jsem s e s našima vyšisovaným favoritem a brácha dělal hlavního kočího. Jelo se i do města, k fotografovi pro opravdové fotky na zeď a rovnou se udělala spousta dalších na lázeňské kolonádě, mezi nádhernými květinovými záhony.
A pak už svatební hostina. Franta se musel se svými pomocníky celé dopoledne činit, protože bylo všechno perfektně nazdobené, nad plůtky vlály barevné fáborky a nejúžasnější byla malá slavobrána z březových haluzí, podobná té, jaká se musí postavit do večera i před domem u Aleny, aby jí moh l ženich slavnostně přenést přes práh.
Jedlo se venku, pod širým nebem, ve stínu dvou velkých stromů a taky se mi to líbilo. Nevěsta to tak rozhodla, proč nevyužít krásného dne. Aspoň jsme mohli být všichni pohromadě. Svatebčané a celá nová velká rodina u několika dlouhých sražených stolů s bílými ubrusy, bohatě prostřených a ozdobených myrtovými věnečky a spousty hostů okolo v zahradě. Do mlýnice by se tolik lidí ani nevešlo.
Posbíraná kapela spustila nejlepší moravské písničky a začínalo se jednoduchým přípitkem, aperitivem a každý si mohl vybrat předkrm, na který dosáhl. Pak už přišla silná hovězí polévka s játrovými knedlíčky, medailónky s bramborem a úžasnou barevnou oblohou. Samozřejmě nejlepší pivo a víno, příkrmy, dezertíky, káva a dočkala jsem se i svého koláče.
Když ho Alenina maminka s Marcelou přinesly na stůl, vydechli jsme údivem. Byl třípatrový, bohatě zdobený marcipánovými a cukrovými ozdobami a na vrcholku byly dokonce z té dobroty i figurky ženicha s nevěstou. Alena ho musela sama nakrojit a rozdělit na talířky pro všechny nejbližší. Byla to hrozná práce, aspoň jsme jí ze všech stran radili.
Byla jsem přejedená a spokojená. A to se bude ještě tancovat, pít a jíst dál. Franta rozjel svou proslulou udírnu a k večeru nastartuje i gril. Je tam spousta naloženého masa a lahůdek. A taky se už budou konečně předávat svatební dary. S bráchou jsme museli celé dopoledne hlídat, aby někoho nenapadlo otevřít kufr s pompézně načančaným balíkem , a docela jsem se už na to překvapení těšila.
Nějak jsem ale zapomněla na další zvyk, který se tu chytil. Musela se ukrást nevěsta. Měli to vždycky na starosti ženichovi nejlepší kamarádi a tak se ke mně Jarda nenápadně přitočil, když jsem mlsně brousila kolem ošatek s dolečky a hledala ty nejvypečenější, ořechové.
Taj ná porada s ostatními spiklenci se konala uvnitř ve mlýnici a plán už byl v hrubých rysech upečený a hodně neobvyklý. Většinou se to dělalo tak, že se nevěsta přemluvila k povolnosti a potom v nestřeženém okamžiku zmizela. Ženich byl nucen hledat svou nejdražší po všech okolních restauracích, vinárnách i hospodách a mohl se tak projevit jako statečný zachránce a pak ovšem i jako velkorysý mecenáš, když jí musel vykoupit zaplacením účtu, který kumpáni pořádně omastili.
Možná nechtěl Franta konkurenci nic darovat, možná se kluci nedohodli na vhodném podniku a nebo chtěli ušetřit Aleně harcování v horkém odpoledni. Byl pro n i zkrátka připraven malý, pohodlný salónek až vzadu, s okny do stráně a zbývalo jen zmást ženicha fingovaným únosem.
A zase se prý k tomu h odilo moje auto. Stálo navíc hned na kraji, čumákem do silnice a tak by to mělo být snadné. Já se ovšem jako něžná a svědomitá řidička pro razantní akční scény nehodím a kluci už dost popili, ale napravili to geniálním nápadem. Pojede se jen na druhý konec vsi a tam už budou čekat otevřená vrata na dvorek. Vypadalo to zajímavě a napínavě. Mám ráda dobrodružství. Rozdělili jsme si úlohy, Franta si vzal na starost nevěstu a já jsem se šla s Jardou nenápadně motat kolem auta.
Měli jsme štěstí. Alena se za chvíli zvedla, asi šla dovnitř na záchod a dokonce nechala na plůtku za svou židlí závoj. To se hodilo taky. Kapela spustila další rundu písniček, přilákala pozornost a tak jsem přibloumala blíž a potajmu jsem ho nasoukala pod ruku.
Pak už jsme jen čekali, až dá Franta z okna znamení. Potichu jsem za sebou přibouchla zadní dveře, přehodila závoj přes hlavu a okamžitě zasvištěly pneumatiky, jak to Jarda vykulil na silnici. Tam dole určitě všichni zkoprněli překvapením a úžasem. Umí řídit motorku i traktor a tak mu asi nedělalo problém, trefit se i po aperitivu do přichystaného úkrytu. Než jsem vylezla ven, zavřeli kluci vrata a byli jsme v bezpečí.
Škvírami mezi prkny bylo trochu vidět na ulici a první auto profrčelo za půl minutky. Za ním druhé, potom ještě třetí. Kluci vynesli na dvůr stolek, ozdobili ho lahví, kterou vyfasovali na cestu, a objevily se u něj čtyři židle. Na mariáš je to nejlepší, ale jedna zůstala prázdná. Ke karbanu bych se snížila tak možná při výkonu trestu, nebo při pořádné bouřce.
Okolo by lo dost užitečnější zábavy. Chvíli jsem sbírala oblázky a trefovala se z deseti kroků do staré švestky, tady vlastně trnky. Jedno auto se vrátilo a další jely dolů. Nasbírala jsem slepicím dvě hrsti mlíčí a přestávalo mě to bavit. V slavnostních šatech se toho na hospodářství moc dělat nedá.
"Už se snažili dost a sami na ten trik nepřijdou," přišla jsem se ke stolku přimlouvat, když skončila asi pátá hra.
"Jen ať se smaží dál," zamnul si ruce nejstarší kluk, který tu byl doma. "Když jsem se ženil já, schovali mi Kačku do nevěstince."
Možná jen z legrace se mu říkalo Kazbunda a kruté vtípky asi miloval. Když jsem si ale představila, že teď svatebčané slídí po okolních městech, městečkách a vesnicích a marně hledají hospodu, před kterou stojí moje Fabie, dostala jsem chuť, honem tu nelítostnou kovbojku ukončit.
"Auto by se tu mohlo nechat, do mlýna proklouzneme zadem, a pokud vím, Alena se dá na karty zlákat. A natáhla by se ještě nějaká útrata, než by se to celý prokeclo," nastínila jsem to loupežníkům v sytě růžových barvách a zdálo se, že to mělo úspěch.
Kluci to vyhodnotili jako príma změnu, zadívali se s nadějí na svého vůdce, ale asi jsem toho napovídala zbytečně moc.
"Aha, tak to bude lepší, když se nic neprokecne," zamyslel se a podezíravě mě sjel. "Jsi nějaká měkká."
Vrávoravě se zvedl, s významným úšklebkem zašoupnul rýgl ve vrátkách, a když se zase usadil ke svému paklíku, přihnul si vítězoslavně rovnou z lahve. Už jsem chápala, proč se jmenuje Kazbunda.
Bylo mi všechno jasný a úkol byl jednoduchý. Ne jsem žádné ořezávátko. Pustila jsem se znovu do sbírání oblázků a ruinování pampelišek, ale mělo to tentokrát vyšší smysl. Na druhé straně dvorku je stodola a ta přece mívá vrata i na druhou stranu. Ven.
Loupežníci se zase zabrali do karet a tak jsem nepozorovaně odšoupla závoru a pootevřela první únikovou bránu. Nakoukla jsem dovnitř a srdce mi poskočilo radostí. O kus dál byla stejná, se stejným zavíráním.
Začala jsem honem lákat a přivolávat kotě. Tenkou větvičkou jsem šmátrala po zemi, aby se micinka nachytala na myšku a samozřejmě se museli nachytat jen kluci. Museli si zvyknout, že tu jsem a nejsem a že mám děsně poutavou a neškodnou zábavu.
Zmizela jsem na chvilku ve stodole, pak jsem zase roztomile šišlala a mňoukala před vraty, aby se banda dokonale znechutila, a konečně jsem se odvážila zase dovnitř a rovnou dozadu.
Závora byla sice stejná, ale nešla odsunout. Asi v tom byl nějaký fígl, který jsem nedokázala v šeru prokouknout. Nějaká zarážka, nebo jen ohnutý hřebík…
Škvírami se sem dralo prudké slu nce, oslňovalo mě a bylo to k vzteku. Už jsem mohla být dávno venku, na svobodě. Půjčila jsem si honem špalek a dala jsem tomu slušnou ránu. Závora trochu povylezla, ale taky to moc řachlo. Když jsem se vyděšeně ohlédla, bylo už zle. Bezcitným lupičům hned všechno došlo a hnali se sem.
Jedinou záchranou byl žebřík. Vyletěla jsem po něm nahoru do trámoví jako nakopnutá veverka a ještě jsem ho stačila chytře odhodit na druhou stranu. Vykukovala jsem z otepi sena a kluci už stáli na prahu a snažili se ve tmě rozkoukat. Bylo jasné, že je to jen otázka času, kdy mě objeví.
Hnusně to všude šimralo, ale snažila jsem se nehýbat, nešustit a nedýchat. Samozřejmě hned prozkoumali závoru a pak to začali pode mnou důkladně prohledávat a přerovnávat. Pytle s krmením, prázdné žoky v žebřiňáku, ohromnou truhlu na zrní. Žebřík se teď naštěstí opíral o trámy naproti, kde žádné patro nebylo a nikdo by se tam nedokázal schovat.
Byli z mého zmizení paf a začali se i hádat. Opilý lotr Kazbunda byl jediný, kdo se chtěl v bílé košili šťourat ve špíně a přivést mě za každou cenu k poslušnosti. Vymýšlel pořád nové úkryty, kombinoval možnosti, ale štěstí se na mně usmálo, když se Jarda opřel do vrat trochu víc a závora povolila. Asi už byla opravdu na krajíčku.
Došli k závěru, že jsem děsně mazaná, když jsem stačila utéct a ještě za sebou tak věrohodně zavřít. Vrata zase zatarasili a z řečí se dalo pochopit, že půjdou podle mého plánu obsadit mlýn.
Čekala jsem, dokud nedozněly poslední hlasy a nebouchly dveře na ulici. Balancovala jsem opatrně po trámech k žebříku, protože se mi nechtělo skákat do špinavých pytlů a obezřetně jsem se protáhla pootevřenými vraty na dvůr. Nikde nikdo. Důkladně jsem se sebe setřepala seno, sebrala ze zadního sedadla auta kabelku a pyšně jsem se rozhlédla po opuštěném loupežnickém ležení.
Polorozpadlý stolek s igelitem, chyceným několika napínáčky, prázdná láhev se sklenkami, čtyři odřená štokrlata, okno s truhlíkem pelargónií a ve dveřích do chalupy… Kazbunda.
Srdce se mi zastavilo leknutím. Vypadal překvapeně, opile a zároveň hodně naštvaně.
Vyrazila jsem taky. Dřív jsme si hrávali na piráty, zbojníky a četníky. Běhali jsme po stráních, schovávali se a pak se i trochu servali, když bylo třeba zajmout troufalého padoucha, nebo zneškodnit příliš odvážného šerifa. Byla jsem dobrá a někdy jsem měla i přezdívku Kudla. Uměla jsem kopat, hryzat, přidržet lotra u země za uši a vyškubnout se, když mě někdo nelapil rovnou za vlasy.
Teď jsem ale jen dokličkovala do kouta k chlívkům a měl mě. Zoufale jsem se mu zmítala v objetí a všechno bylo marné. Táhl mě dovnitř, do chalupy. Když sáhl na věšák pro kus provazu a pokoušel se mi svázat ruce, začala jsem i křičet.
Přemohl mě stejně a dokázala jsem jen vyhrožovat a zuřit. Asi mu to vadilo a tak rychle prošťáral kabelku, vecpal mi bráchův velký kapesník do pusy a zavázal cípky vzadu za ušima.
Byla jsem úplně bezmocná, mohl si se mnou dělat, co chtěl a tak se mi skoro ulevilo, když našel řemen a svázal mi taky nohy. Opřel mě v předsíni do kouta, jako hrábě a někam zmizel. Bušila jsem zadkem do dveří, abych ho přivolala , a pak jsem vyskákala až na dvůr.
To ho asi vytočilo, vylezl ven taky a tvářil se nějak nešťastně. Nebojoval ale se soucitem, ale se svou hodně opilou hlavou. Patrně se mu podařilo vymyslet, jak se mě zbaví, protože odkopnul z cesty stolek, otevřel dveře Fabie a nabral mě do náruče. Síly mu po kořalce neubylo.
Polila mě hrůza, když mi došlo, že by mě mohl někam zavléct, nebo že by si vůbec v tomhle stavu chtěl sednout za volant. Mrskala jsem se zběsile a cvičila, abych se do dveří nevešla a fakt s tím měl problém. Udělal ale jen pár krůčků a otevřel kufr.
Sprostě zaklel. Pochopil, že i tady je málo místa. Začala jsem navíc kulit oči a varovně hučet. A taky bojovat, jako o život. Asi už to ale špatně nesl a tak mě složil jako píďalku a zarazil vztekle dovnitř.
Můj úžasný, pečlivě zabalený dárek mě pohltil. Zadek proletěl ozdobným papírem a přistála jsem v měkkém, nadýchaném loži. Koukal na to s úžasem, jak jsem mu snadno zmizela, ale pak zamáčknul dolů i hlavu, přihodil závoj s kabelkou a přirazil víko.
Zalehly mi uši a dusil mě vztek z tak dokonale zmařené práce. Pečlivě a s láskou zabalené překvapení přežilo všechny útrapy a na poslední chvíli se dočkalo takové katastrofy. Do ozdobného papíru jsem se teď halila já a honosné mašle na čele jsem se nemohla zbavit.
Nikdy mě nenapadlo, že je kufr auta tak malý a že je v něm taková tma. A taky se najednou špatně dýchalo. Vzduch jsem musela cedit hlavně nosem, kapesník v puse děsně překážel a dostávala jsem strach, abych neskončila hodně hanebně, nebo snad úplně.
Kazbunda vlezl za volant a nastartoval. Šílený průšvih a hazard, nechat klíček v zapalování. Zdálo se mi, že se rozjíždíme dopředu, ale možná to byla mýlka. Pak zase brzda, opilecké hartusení, rumplování a totéž. Napadlo mě, že neumí couvat. V tomhle autě je naštěstí všechno moderní, zpátečka je důmyslně ukrytá pod jedničkou a páka se musí zamáčknout.
Vzdal to. Huhlavé nadávání se vzdalovalo, něco vrzlo a byl klid. Taky nebezpečný. Možná se šel dorazit do mlýna a já se tu zatím na sluníčku pomalu uvařím a udusím. Zkoušela jsem hryzat kapesník, obezřetně dýchat a bylo mi jasné, že se nesmím mrskat a vyšilovat. Počítala jsem v duchu pomalu do sta, pak ještě jednou a zase. Co se dá jiného dělat. Pokaždé jsem trochu posu nula pod zadkem přeležené ruce, zahýbala hlavou a překlopila nohy na druhou stranu. V kabelce dvakrát zvonil Tamagoči a pak přišla i zpráva.
Začínala jsem se tavit. Stará švestka asi na polední slunko nestačila a záchrana byla v nedohlednu. Vlastně možná ne tak docela. Uprostřed zoufalého naslouchání bouchla vrátka a někdo asi přišel.
Hned jsem se snažila urychlit vysvobození aspoň rozhoupáním auta, ale bylo to děsně vyčerpávající a nestačil kyslík. Fajn bylo jen to, že jsem zaslechla i hlasy a byl to snad brácha s Jardou. Pořád a donekonečna se ale o něčem dohadovali, pořád mě někde hledali, sháněli a dostala jsem příležitost, až když si jeden z nich sedl za volant.
Ze všech sil jsem se vymrštila a vrazila čelem do horního deklu. Zdálo se mi, že to hrozně zadunělo, ale asi to bylo jen v mé hlavě. Účinek to žádný nemělo a cítila jsem, že mám dost. Zkusila jsem aspoň hučet do kapesníku, ale naskočil motor a bylo to taky v háji.
Trochu jsme popojeli, možná zavírali vrata a nastoupil i ten druhý. Užívala jsem si opravdové jízdy a okamžitě se mi přitížilo. Cestovat po zdejších silnicích na zádech, s nohama nahoře se prostě nedá. Naštěstí to netrvalo dlouho a přistávali jsme u mlýna. Ten hupanec dolů na parkoviště byl děsný. Zakvílela jsem tak, že se brácha začal starat o kvalitu spojky. Blbeček. To jeho technický vzdělání je občas dost nehumánní.
Zastavili pro jistotu asi až někde dál, u stolů, protože jsem slyšela hlasy ze všech stran. Byla mezi nimi Alena, mamka i Vašek a nemohli pochopit, že nikde nejsem. Asi je to ale moc netížilo. Okolo byl hlahol, hrála kapela a nedusili se a neškvařili. Určitě mě zase zaparkovali na sluníčko.
Pak to ale kutálka dokutálela a přiblížilo se mé vysvobození. Úplně zřetelně jsem to cítila. Brácha si zjednal pozornost a začal předávat svatební dary. Nejdřív samozřejmě ten malý. Vezl se v kysničce vedle palubní desky a tak ke mně předními dveřmi dolehly výkřiky všeobecného nadšení a úžasu.
Taky se mi přátelské hrníčky líbily, ale tak dlouho bych je neobdivovala. Nemohla jsem se kvůli nim dočkat. Sklopila jsem nahá stehna do trochu cudnějšího úhlu, pokusila se zavrtat víc zadek do potrhaných papírů a nasadila jsem stydlivý, asi trochu pitomý úsměv.
"A tohle je největší překvapení," klaply konečně i dveře od mého úkrytu, brácha se určitě slavnostně nafouknul a dal tomu dramatickou pauzu. "Samozřejmě taky pro oba. Bude se asi hodit hned o svatební noci."
Všechno skončilo jako v pohádce. Zlý Kazbunda se prý pozvracel do vlastní postele a dokonce i podprsenka ošemetně odvážné slečny přežila divokou jízdu. Švarný policejní strážmistr jí v decentní, zapečetěné obálce doručil do mlýna, služebním povozem, za doprovodu nervy drásajících fanfár. A Alena si druhý den mou dvojitou deku hrozně pochvalovala.
Doufejme, že jí dlouho vydrží.
Ukázka z románu Hry na lásku a štěstí
http://members.chello.cz/hry-na-lasku
|