Maruška a Jeníček
Kořeny se natahovaly po skobách,
na kterých zavěšeny obrazy
mysli lesa
odrážely tvou tvář.
Zablesklo se ve ztraceném zrcátku
jakoby malá holčička znovu
podstoupila tu cestu
ke staré čarodějnici.
Bratříček seděl vysoko
asoučasně už bobtnal
ze všech těch dobrot
... a skoba se utrhla.
- Obraz zableskl se
na cestě pod tvýma nohama.
Obří hrad
Vysním to pro nás, než se rozední
řekla jsem u kamenné brány
kterou přicháteli lidé, aby se skryli.
Hledači zlata, po staletích se vracející
na stejná místa.
A znovu nacházející.
Prosila jsem sny (síto leželo zapomenuté
na dně potoka, když jsem se brodila
ze břehu na břeh)
Temnota je úrodná. Černá zem.
Kolik archeologických vrtů je potřeba
aby jasný obraz
našel správná slova?
Dvojité valy nás dělí - místo a čas
minulosti.
V údolí
Někdy se vracím do spáleného domu
a v základech hledám
zlomené kosti, jakoby dlahy, co nesu,
ještě něco zmohly.
Rozcestí
Čekal jsi na mě dlouho.
Když jsem se objevila z opačného směru,
než ses díval, poslal jsi mě zpět.
Vysním to pro nás, času je dost
- tolik tmy po ohni dávného požáru.
Hledači ukrytí za bránou
věří v bytosti stromů, kamene a pramenů.
Potřebují strach z nich na jedné straně síta
a na druhé naději.
Ve vrtech tohoto místa vědci moc nenašli.
Je to vysoko položené naleziště.
Nejvýš u nás.
Holčičí zrcátko
Blyští se na dně potoka.
V sítu se taky blyští.
V rozbořených zdech vyhořelého domu.
V bráně se zablesklo.
Svítá.
Spolu jsme sbírali křemínky
pro cestu k domovu.
Skoby se chvějí jedna po druhé,
jak kořeny trhají zdi dvojitých valů.
Lidé se vrací do údolí.
|