|
|
|
| |
Běž, Lolo, běž!
Třeba to i stihneš. Jednoduchá zápletka zdánlivě jednoduchého filmu. Loly přítel Manni se dostane do pěkného průšvihu, když zapomene v berlínské podzemce tašku s rovným sto tisícem marek, který má ve dvanáct hodin odevzdat svému “šéfovi”. Pokud to nestihne, je mu jasné, že jeho mladý život nebude mít další příliš perspektivní vyhlídky, jestli vůbec nějaké. Je za pět minut třičtvrtě na dvanáct a zoufalý Manni volá Lole – své poslední záchraně.
Rozbíhá se tak Lolin nekončící maratón, který je rozdělen do tří částí. Každá začíná stejně, ale končí zcela jinak. Osud si pokaždé s jinou chutí pohrává jak s hlavními hrdiny, tak i s nicotnými postavičkami, které se ve filmu jen mihnou jako malé či menší epizodky doplňující Lolin závod s časem. Přesto se stačíme o jejich osudu dozvědět téměř vše.
Celý film je bezesporu postaven na formě. Nutný úvod a tři téměř stejně dlouhé části oddělené dvěmi intermezzy jsou originálním nápadem, který neztroskotává na základních nedostatcích. Vše je propracované do detailu a opravdový fajnšmejkr najde ve výstavbě příběhu jen málo nepatrných odchylek a chybiček, které však může vzhledem k dokonalé celistvosti velkoryse pominout.
Neznamená to však, že by obsah zaostával daleko za formou. Film navozuje spoustu zásadních životních otázek, které jsou záměrně odlehčovány humornějším podáním, jinak by je pravděpodobně v tak silné koncentraci nešlo vstřebat. Nicméně divák, který je vnímavý, si je v příběhu dokáže lehce najít a zaobírat se jimi ještě v průběhu film u. Pokud se však divák přišel do kina pouze pobavit, může mu celé formální vystavění připadat až trochu absurdní a nudné. I s tím zřejmě tvůrci počítali, proto (a nejen proto) do příběhu přidali nečekané zvraty a překvapení v pravém slova smyslu – jednoduše řečeno napětí. Nepůsobí tu však nijak vykalkulovaně, nýbrž přesně sednou tam, kam byly zasazeny.
Celý film provází dokonale rytmická hudba, perfektní střih a brilantní netradiční kamera. Tyto tři složky jsou na sobě maximálně závislé a svůj nelehký úkol zvládají tak precizně, že se v tomto ohledu nemůže stát, aby divák usnul nebo se zamyslel natolik, že by snad přestal vnímat obraz.
Taneční hudba, která zní v podstatě po celou dobu filmu, podtrhuje svým rytmem dějovou napínavost nebo dodává naléhavost Lolině spěchu. Režisér Tom Tykwer ale není žádným prvoplánovým tvůrcem diskotékových odrhovaček, kterými by snad chtěl přitáhnout do kin mladší diváky. Dokáže překvapit i na tomto poli. Na konci první části přetne napětím vygradovanou scénu zcela pře kvapující pomalou a zpívanou písní ve stylu 30. let. Pochvala patří ale i člověku, který si u mixážního pultu pohrával se zvukem. Dokonalé hudební “detaily” v kamerovém celku, odrušené od všech ruchů a hluků okolo, předávají intimitu prožívané chvíle přímo z těla hlavních hrdinů do diváka.
Předností kamery není pouze netradičnost záběrů, ale také originalita záběrů z míst, které se několikrát opakují. Kamera si však pokaždé najde jinou a zajímavou polohu, ze které nám místo představí trochu jinak. Kamera je navíc rozdělena do čtyř odlišných kvalit. Retrospektivní příběh v úvodu filmu je natočen na černobílý materiál, kamera zabírající exteriéry a Lolu při běhu je perfektně barevně vyvážená a přesná, kamera v interiéru banky, která ve filmu hraje stěžej ní úlohu, je naopak amatérsky rozklepaná a experimentuje se světlem v pozadí. Kamera snímající Lolu a Manniho ve dvou intermezzích je laděná do červeného světla a riskantně si pohrává s kompozicí ležící dvojice. Na střihu jsou zajímavé zejména pasáže, kde dochází k zásadnímu napětí a kde se jako v klipu rychle prolíná několik obrazů.
Pokud byste chtěli film shlédnout na videokazetě, máte již tu možnost. Distribuční firma Sunfilm ji uvedla na trh již na sklonku loňského roku. Několik výhrad k tomuto vydání se však nesmí opomenout – film, jak se stává v naší republice zvykem, nelze zakoupit v originálním znění s titulky, ale pouze s českým dabingem. Je třeba uznat, že snaha tu byla. Ale některé věty jsou evidentně špatně přeloženy a hned “bodnou” do uší , protože logicky nezapadají do děje, ve kterém jsou vyřčeny.V horším případě přemýšlíte, o čem asi má být onen rozhovor, protože originální vtipnost se překladem kamsi ztratila. Některé překlady jsou zase tak dlouhé, že je dabér nestihne říct do chvíle, kdy jsou třeba vzhledem k dalšímu ději vyslovit.
Filmem se od jeho počátku až do konce prolíná mrazící fatálnost, která je na konci sice odlehčena dobrým vtipem a v podstatě happy endem, ale následně však vede k totálnímu zmrazení diváka naléhavými otázky po životě a jeho náplni či smyslu. Myslím si, že pokud toto nějaký film dokáže vyvolat, je to bezesporu cenný a ojedinělý poklad současné kinematografie.
Lola běží o život (Lola rennt), Německo 1998, 80. min.
|
|
|