|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Drobná plavovláska běžela sadem, modrá sukně jí vlála kolem nohou, tráva šlehala do kotníků. Obličej měla rozzlobený a hněvivě křičela: „Vrať mi tu panenku. Já ji chci zpět!“
Zpoza stromu vyskočil chlapec o hlavu větši než ona. Střapaté černé vlasy mu crčely každý na jinou stranu. Usmíval se, v ruce svíral dřevěnou panenku: „Tak si pro ni pojď, ale rychle..už ji neudržím!“ A naznačoval možný pád panenky do studně, ke které rychle přeskočil.
„Ne, to neuděláš, počkej ty jeden!“ zvolala holčička. Už už chlapci vyklouzávala panenka a najednou….
„Né!!“ křičela a zakryla si raději oči. Bylo ticho, jen ptáci zpívali v korunách stromů. Odkryla si pomalu oči a co neviděla! Kluk se smál od ucha k uchu a na provázku se houpala panenka.
„To jsem tě nachytal co?“ posmíval se jí a dal jí panenku.
„Ty seš..nemám tě ráda, abys věděl!“ křikla na něho a svírala ji křečovitě.
„Ale no ták, já to tak přeci nemyslel,“ mrkl na ni. Trošku se usmála.
Slunce stouplo ještě výše a ti dva běhali po zahradě usmíření zas po jedné drobné šarvátce.
Jemná ruka s štíhlými prsty se dotýkala kamenné zídky obrostlé lišejníkem. Opisovala její kruhovitý tvar až narazila na trám z pěkného dubového dřeva. Dotkla se trámu a opřela se o něj. Pak prohrnula dlouhé světlé vlasy, které ozařovalo zapadající slunce.
Někdo ji objal kolem pasu. Lekla se. „Co to děláš, Tony?“ Setřásla jeho ruce. Otočila se. Usmíval se na ní vysoký černovlasý mladík.
„Co se zase čertíš! Ty jsi takové mé čertisko.“
Usmála se na něho, ale oči jí nehrály veselím, tak jako Tonovi.
„Koukni se, co pro tebe mám,“ řekl a konečně vytáhl ruku, co měl za zády. Držel v ní rudou růži. Byla krásna, třpytily se na ní kapky jarního deště. Zesmutněla.
,,Tony…já nemůžu. Nechci to.“
„Iwen, ale já tě mám rád. Co dělám špatně? A pak…naši rodiče si to přejí, není jiná cesta. Buď ráda, že si můžeš vzít někoho, koho znáš a nemusíš jít do manželství s baronem, kterého uvidíš prvně až na svatbě.“
Hleděla do země.
„Iwen…já tě miluji. Není to krásné, přestože náš svazek je dohodnutý?“
Pohlédla mu do očí: „Není. Není, protože je dohodnutý mezi mnou a tebou. Nemůžu si tě vzít a nechci to udělat.“
„Rodiče ti to nedovolí!“
„Uteču. Uteču a už mě tu nikdy neuvidíte!“
„Nemáš kam.“
Otočila se a běžela hlouběji do sadu.
„Iwen! Iwen, já to tak nemyslel!“ volal za ní.
Plavovlasá dívenka skákala po kamenech. Kolem se vlnila voda, líně ale elegantně. Hop sem, hop tam, už byla skoro na druhém břehu. Zvedla hlavu ke slunci, přes oblohu přeletěl velký orel. Ten je krásný, pomyslela si. Když poskočím na ten kámen vpravo, uvidím, kde má hnízdo. Úkrok a skok…. Kámen byl příliš kluzký. Bezmocně vztáhla ruce kamsi k výšinám, padala do řeky a ta ji pohltila. Spadla na ostrý kámen, zatmělo se jí před očima a ztratila vědomí.
Ladně přeskočila živý plot. Běžela čím dál rychleji a přesto nebyla udýchaná. Konečně ji vítali první statné stromy hvozdu. Proplétala se mezi nimi s jistotou.
„Dál nemusíš, už tu na tebe čekám,“ přivítal jí těžký dusivý hlas. Otočila se za ním, ale neodvážila se mluvčímu pohlédnout do tváře.
„O všem vím, copak si myslíš, že přede mnou něco utajíš? Proč se tak vystavuješ nebezpečí porušení slibu, který jsi mi dala?“
„Nedělám to schválně. Nezvládnu jim už déle odporovat, svatbě se nevyhnu,“ tiše a plačtivě odporovala. Zvedla hlavu.
Vysoký mohutný strom se k ní nahýbal a začal ji hladit větvemi. „Vím, že je to pro tebe těžké, ale slíbila si mi to. Jsi jedinečná a hodíš se pro mé dílo. Tak vytrvej.“
Podívala se k řece, která se tudy líně vinula a tvářila se, že vůbec neví o jezu, který ji čeká. Jakoby se to stalo dnes zdálo se dívce...
Blížil se jez, ostré kameny pod ním se blyštěly na slunci. Tok vody se zrychloval a unášel bezvládné tělíčko. K jezu chybělo pár metrů. Větve kolem stojících stromů se dotýkaly hladiny. Dívčino tělo se o ně najednou zastavilo, přestože větvičky byly slabé. Pak se kolem dívky začaly omotávat a vytáhly ji z vody.
Iwen se vracela domů...ne, domů ne. Ke svým rodičům, ale domov to pro ní už delší dobu nebyl. Nešla sklesle ani poraženě, naopak. Kráčela sebejistě, vždyť jí bylo řečeno, že už pozítří se to stane. Přijde si pro ni a udělá z ní svůj sen. Tak jí to řekl. Iwen se při těch myšlenkách usmála. Stála už u domovních dveří. Otevřela je a vešla, v sále už na ni čekali rodiče. Matka se opírala o zábradlí u schodiště a vypadala velmi unaveně. Otec hněvivě přešlapoval u okna.
„Dobrý večer,“ řekla tiše.
Ty zvláštní větve o ni pečovaly až s obdivuhodnou láskou. Uložily ji do mechu, ošetřily zranění a houpaly pro klidný spánek. Pak otevřela oči, opatrně vstala a vzala si k jídlu připravené ovoce. Po nějaký čas dělala svému ochránci společnost. Mlčeli spolu, dívali se na hladinu a v tom tichu ji vyprávěl příběh. Jen ona to slyšela a pochopila svůj úkol.
„Co si myslíš, že děláš? Ničíš akorát naši rodinu!“ křičel na ni otec. Matka plakala. „Nemůžem si dovolit tohle tvoje špásování. Jsme v krizi a tvoje svatba s Tonym je pro nás jediná záchrana!“
Nic neříkala. Neodporovala. Ani slůvko, ani povzdech. Jen se dívala skrz něho. Byla myšlenkami jinde.
„Zítra bude svatba! Mé poslední slovo. Šaty jsou připraveny, v devět tě čekám v kostele,“ zavrčel a rozzlobeně odešel. Jeho choť poslušně cupitala za ním.
....v kostele...v kostele....Pomalu ta slova prorážela její myšlenky....V kostele??? To ne, to se nesmí stát!!!
Mladé děvče se vrátilo domů. Procházelo sadem. Někdo na ni volal. Otočila se: „Tony, dnes si nebudu hrát.“ Šla dál a po pár krocích znovu otočila hlavu: „Už nikdy si nebudu hrát.“
Slunce prorazilo všemi paprsky skrz mraky a ozářilo přírodu, domy a malé pobíhající lidičky. Tak byl slunci vzdálený život na zemi. Nevidělo chystanou svatbu, šťastného ženicha, nervózní rodiče a....a smutnou nevěstu.
Vzdala všechno, nemělo to smysl...nekladla žádný odpor. Nechala se svým otcem dovést k oltáři. „Tvář se přeci trochu veseleji,“ zamručel jí do ucha.
„To už má povinnost není,“ šeptem odpověděla, pustila se ho a stoupla si vedle Tonyho, který jen zářil.
Kněz začal odříkávat modlitby z knihy. V kostele bylo ticho. Slunce zašlo. Kněz pokračoval. To nebere konce, pomyslela si. Mraky se sbíraly a obloha temněla. Vítr se honil kolem kostela a schovával se ve škvírách zdiva. Přinesli pohár vína a bílou stuhu. Svázali jim ruce k sobě. Vzali pohár. Třásli se jí ruce. Tonyho dlaně byly teplé. Zahřmělo...pohár spadl. „Špatné znamení!“ křikl kdosi z davu. „To nic, nevěsta se jen lekla hromu,“ promluvil Tony. „Přineste nový pohár!“ přikázal. Ihned přinesly další. Lid se utišil. Tony ho chtěl uchopit, blesk pročísl oblohu.
„Tobě nestačilo varování?“ ozval se mrazivý hlas. Všichni lidé v kostele se ustrašeně rozhlíželi, jen Iwen se usmívala a v očích se jí zaleskly slzy. Nezapomněl...
Kostelní dveře se rozrazily, vítr vtrhl dovnitř. Povalil svíce, převrátil plátno na oltáři, shodil honosné klobouky šlechticům. Venku se blýskalo.
„Nech ji být! Vrať mi ji, je má!“ ozval se hlas znovu.
Lidé se krčily, ale neodvážili se utéct. Tony se zamračil: „Nikdy!“ A pak Iwen políbil. Žádné vzpírání jí nepomohlo, měl obrovskou sílu.
Hlas jenom zakvílel. „Co si to udělal?! Všechno si zničil!“
Venku zuřila bouře, ale pak se vše najednou uklidnilo. Hlas promluvil klidněji: „Když ji nemůžu mít já, abych stvořil svůj sen, nebudeš ji mít ani ty, aby si svůj sen naplnil.“
Naposledy se zablesklo. Tento blesk byl ale natolik oslňující, že si přítomní lidé museli zakrýt oči. Když znovu prohlédli, nevěsta tam nebyla. Vedle Tonyho stál zvláštní kůň, jeho srst se stříbřitě leskla, ocas i hříva jakoby byly utkány ze samotného stříbra a na čele se mu skvěl roh. Byl nádherný...ale když se mu pohlédlo do očí, člověka naplnil stud, žal a zoufalství. Kůň vykročil a ladným neslyšným krokem došel ke dveřím. Naposledy se otočil a svůj pohled věnoval Tonymu. Pak zmizel v jemném jarním dešti.
Tony klesl na kolena, v rukách svíral Iwenin závoj a plakal.
|
|
|
|