|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
JAK JSEM SE DOSTAL ZA KOPEČKY
Jiří Vaněk, Sydney
Někdy koncem října 1977, můj nadřízený v práci volá : "Jirko, uteč, už jsou zase tady." Ptát se kdo že to jako je "oni" nemělo smysl. Věděl jsem hned, o koho se jedná. Že mě vybízel vedoucí mě tenkrát překvapilo, ale stejně nebylo kam utéct. Nasedl jsem do známé limuzíny Volga a vyrazili jsme šílenou rychlosti na SNB. V této staré budově, kde za války mělo sídlo Gestapo, mělo poslední patro zvláštní katr, pravděpodobně aby zločinci, jako já, neměli šanci utéct. Oddělení státní bezpečnosti v Karlových Varech. Někdy kolem třetí hodiny ranní, mě pustili a takovej jeden pidižvík, mám dojem, že byl z krajské zprávy z Plzně, mě doporučil, abych si zažádal o vystěhování. V tu ránu se mi podlomila kolena. V hlavě zmatek, co teď. Do kriminálu se mi nechtělo, nebyl jsem si jistej, jestli to zvládnu.
V 68. roce jsem odvahu neměl. Tehdy jsem se tak trochu bál opustit zemí, kde jsem se narodil, ale tentokrát situace byla jiná. Lidé se mi začínali na ulici vyhýbat, tak jsem se rozhodl, že si vyzvednu žádost o vystěhování a uvidíme. V práci jsem si vzal náhradní volno a šel na Okresní správu pasu a viz, kde jsem slušné požádal o všechny potřebné papíry. Taková obtloustlá madame se mě zeptala, jestli jsem německé národnosti. Ne, jsem Čech, odpověděl jsem. Soudruhu, spustila, my nejsme žádný holubník. Na mou připomínku, že mi to bylo doporučeno pány z estebe, se odebrala do vedlejší kanceláře, kde s někým mluvila a papíry mi byly vydány. Samozřejmě rubrika, kde byla otázka jestli si žadatel nechává Čs.občanství, byla proškrtnuta. Tak jsem si doma přečetl co všechno potřebují, abych poprvé v mém životě přejel západní hranici. Výpis z trestního rejstříku, potvrzení Československé státní banky, že jsem před rokem 48, kdy mě bylo 5 let, nevlastnil žádné továrny, výpis o odepsání z vojenské správy, potvrzení zaměstnavatele, že nemá námitek k mému vystěhování do kapitalistické ciziny. Začal jsem shánět všechny možné papíry a potvrzení. Trestní rejstřík měl platnost pouze dva měsíce, tak ten jsem si ho nechal na konec. Všechno jsem měl pohromadě, i vojenskou správu, kde na mne řval jakýsi major a skákal jako pérák do vzduchu, ale vzhledem k tomu, že jsem se nikdy přes hodnost vojína nedostal, nakonec mě dali papír a byl jsem rázem nevoják.
V práci zaťukám na dveře ředitele, nikdo neotvírá, ale slyšel jsem hlasy v kanceláří, tak jsem vstoupil a zase jsem chtěl odejít, ředitel a jeho sekretářka se nacházeli v pozici naprosto nepřirozeně, flaška vodky na stole, bylo mě trapné. Do toho vstoupil výrobní náměstek, který vše tiše komentoval jen slovy, to už zase .... Tak říďo, říkám, potřebují podpis a štempl, jeho tvář byla bílá jak papír. Zmohl se na slova: "Soudruh výrobní náměstek ti to podepíše." Ten se ale zdráhal také, tak jsme se dohodli všichni tři, že si podám žádost o rozvázání pracovního poměru. A bylo to vyřešené. Vzhledem k žádosti o výpověď jmenovaného, vedení národního podniku Sportovní stavby nemá námitek k jeho žádosti o vystěhování. Všechno jsem měl v ruce, jen banka se neozývala. Ale při trošce štěstí, jde všechno. Šel jsem v Praze se svým přítelem Charlim Soukupen k ním domů, kde bylo pár přátel paní Soukupové. Paní Soukupová se mě začala vyptávat, jak to mám s mou žádosti, tak jsem jí řekl, že budu muset asi znovu zažádat o výpis z trestního rejstříku, platnost se chýlila ke konci. A jedna její kamarádka, se mě zeptala, jak se jmenují, kde bydlím, že mi to pošle expres. Tomu říkám klika. Všechno pohromadě odnáším na Městky národní výbor v Karlových Varech, kde jsem odevzdal občanský průkaz, zaplatil něco kolem 5 tisíců korun za vzdělání, které mě strana dala. A pak jsem jen čekal, kdy to přijde. To už se mnou nemluvil skoro nikdo, lidé se báli, že by je někdo mohl udat. Moji manželku vyhodili že Stavoprojektu, slibovali jí nový být, když se se mnou rozvede, ale přežili jsme a jeden den moje dcera Jana čeká před barákem a v ruce mává s velikou obálkou a křičí, táto, už je to tady. Dostal jsem v obálce dva dopisy, jeden z Ministerstva vnitra, druhý z Plzně, z krajské správy SNB kde mě oznámili, že moje vystěhovalecké papíry budou připraveny v pátek na Okresní správě pasů a víz v Karlových Varech. Tak to že mne všechno spadlo, v práci jsem oznámil, že končím, udělali vyúčtování, rozloučil jsem se a jdu domů. Moje manželka mě říká, že přišla nějaká Němka, která se nechtěla v našem bytě zdržovat, jen tam nechala igelitovou tašku. Kouknu do tašky, navrchu pár motoristických magazínu, sáhnu hlouběji a studený pot se mi valil po celém těle. Stovky fotokopijí o atomové elektrárně (myslím, že to byly Bohunice), začal jsem panikařit, co teď. Je to provokace, anebo to šlo jen přes mne pro Chartu. Sebral jsem tašku, zahrabal ve sklepě u mámy pod uhlí, rychle do Prahy k Petru Uhloví, který mě uklidnil, on mi to skutečně někdo zapomněl říct. Ten někdo byl Jaroslav Bašta, z Plzně ( nevím, jestli je nějaká souvislost s Baštou- politikem). V pátek, i když na pasovce otvírali v 9 hodin, jsem tam už čekal od osmi. Asi kolem 11. hodiny, mě ta sama rachomejtle řekla, že ještě nic nepřišlo, ať přijdu v pondělí ráno. V pondělí čekám, čas běží, nic se neděje, najednou vidím přicházet tři kašpaři, jeden z Prahy, druhý z Plzně, třetí byl místní estébák. Kolem půl dvanácté mě zavolali dovnitř, nabídli kafe, pokoušeli se žz mne tahat rozumy. To byly nejdelší čtyři hodiny v mém životě. Jen jsem si přál, kdyby místo dokladů mě zavřeli, aby moje manželka odjela co nejrychleli do Rakouská. Ale, po třetí hodině odpoledne jsem dostal kus papírů kde v češtině a ruštině bylo napsáno, že tento doklad opravňuje k vycestování do Rakouská. To bylo pondělí. Večer jsem sehnal starého celníka, který nám udělá seznam věci, které si bereme na západ. Kolik dětských spodních kalhotek a kapesníku, všechno muselo být znalecký potvrzeno. V úterý ráno jsem vyrazil na Rakouskou ambasádu, kde mě pan velvyslanec požádal, abych okamžitě zavolal a dál jim vědět, kdy překročím Čs.- rakouské hranice. Běžím Vodičkovou ulici, kde jsem se rozloučil se Sváťou Karáskem, který coby duchovní, zde myl výkladní skříň. Ruce jsme si podali symbolicky přes sklo, strašně jsem pospíchal na Wilsoňák, měl jsem štěstí, místenky měli na středu.
V úterý jsem většinu času strávil s mými rodiči, bylo to dopravdy velice těžké, všichni jsme si mysleli, že už se neuvidíme. A pak přišel ten Den, kdy jsem stál před domem, kde jsem žil s rodiči. Čekali jsme na taxíka, máma koukala z okna, ona nebyla schopna s náma jet na autobusové nádraží, nikdy do konce mého života nezapomenu na její tvář, tolik bolesti a utrpení, vnučky a jediný syn odjíždí někam do neznámá. S tátou jsem se rozloučil . Brečel, poprvé v životě jsem viděl slzy v tátových očích. Přijeli jsme na Florenc, holky že mají hlad, dostal jsem nápad, že bychom si mohli dát kuřata, jedno kuře na osobu. Nedali jsme si nic, protože v tom Kocourkově nebylo možno v poledne sehnat grilovaný kuře. Nasedli jsme do rychlíku Windobona, Berlín - Praha - Viděn. Hned do jídelňáku, po prvním chodu jsem si objednal další jídlo, ale to už se nepodávalo. Číšník mě řekl, že za chvíli bude pasová kontrola. Ještě jsme nebyli ani v Táboře a pasová kontrola.
Přišla taková mladá, hezká celnice, Vaše pasy prosím. Říkám ji, že jsem v životě neměl Čs. pas, podal jsem ji ten můj papír v ruštině a češtině, úsměv se ji zmrazil na tváří a s papírem odešla. Pak, myslím že se to jmenovalo Horní Dvořiště, přišlo jich pět, papír kontrolovali, nám zkontrolovali a spočítali, kolik kapesníků a ponožek si bereme na západ, našli psací stroj, vlak stál na nádraží dvě hodiny, to jsem se poprvé bál. Všechno dopadlo dobře. Vlak se rozjel, rakouští cestující se schromáždili kole nás, a v moment, kdy jsme přejeli hranici začali tleskat, já měl v ten okamžik strašně smíšený pocity, připadal jsem si jako vyhnanec, ale po krátké době to ze mne spadlo. Ta hrozná tíha, která mě pronásledovala celý můj život v mě rodné vlasti. A do dneska přemýšlím, jestli to všechno utrpení, kterým prošli moji rodiče, zavinili jen komunisti, nebo to bylo v české nátuře. Bohužel jsem přišel k doznání, že i lidé, naší sousedé, s kterými jsme se znali mnoho let, byli stejná pakáž. Takže mě ta rodná hrouda moc neschází. Jen houby (hrib, kozak, bedla jedla), ty v Austrálii nerostou.
|
|
|
