|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Seděl jsem ve své boudičce v otrhaném křesle a srkal vodu z plechového hrnku mého předchůdce. Byl starý a prorezavělý - ten hrnek samozřejmě. - - A vlastně on i ten můj předchůdce na tom byl úplně stejně. Oba byli takoví naplesnivělí a prolezlí rzí a děraví skrz naskrz starobou; zničené nádoby, jedna člověčí, druhá prasečí.
Seděl jsem tam takhle už delší čas a sedět budu nadále; a nebude se jednou čemu divit, že z hrnku zbyde jen ouško, hnusné kničemu ouško. Z obou nezbyde víc než jen kousek oplzlého ouška. Já a můj předchůdce.
Takže jsem celé dlouhé dny vysedával v tom ušatém kusu nábytku, který taky patřil tomu přede mnou, chlapovi beze jména. Byl ošuntělý a páchl lepkavou myšinou, ale sedět jsem v něm musel, hověl jsem si v té zašedlině od rána do večera a usrkával vodu ze zrezivělého plechového hrnku, když ještě nebyl jen odpadlým ouškem.
Křeslo. Hádal jsem, že bylo kdysi dávno snad tmavě modré, tehdy, když ještě nebylo takhle ošoupané a upatlané - skvrny po mém předchůdci, fuj! Bylo mi z toho zle, jen z té představy: Denně opilý starý chroptící parchant, to byl on - a já se jím měl stát taky? Co mě to nemá? plácal jsem si pro sebe. Smál jsem se tomu, bláznivý nápad. Mám přeci silnou vůli, nepodlehnu tomu tady, budu se držet, dokud se bude držet ten hrnek, napadlo mě vždycky nakonec. To bylo v prvních dnech mého sezení, a ten hrnek, uklidňoval jsem se, ten jistojistě nepodlehne jen tak něčemu, vždyť je na světe přeci jen kvůli tomu, aby se z něho dalo pít.
Těžké začátky.
A co že jsem to vlastně dělal? Ovšem, k věci. Stejně jako můj předchůdce jsem jen hlídal. A co že to? Branku do parku přece, do rajské zahrady na konci zaneřáděného a zkaženého města. Seděl jsem v malé otlučené cihlové budce a usrkával z hrnku, když v něm ještě nebyly rzí vyžrané díry a zíral jsem okýnkem na zaprášenou cestu z města, která vedla do toho mého parku, civěl jsem na cestu, po které nikdy nikdo nešel. Byla přesně taková, jakou ji kdysi udělali. Ještě jí nepošlapala lidská noha, pro jejíž stopy byla kdysi stvořena, nikde ani živáčka, nikde lidská bytost. Já ji ale i přesto hlídal, tu cestu. Kdyby totiž někdo přece jen přišel, musel bych mu z toho okénka za poplatek - řekněme dosti směšný - vydat lístek ke vstupu do toho parku. Musel bych se postavit, usmát se, ale ne zas moc nuceně a jasně a srozumitelně říct, že do parku je vstup jen za poplatek, a pak vybrat peníze a dát lístek. Celou dobu tam strávenou jsem se připravoval na tu chvíli a můj předchůdce jistě taky. Jednou se to stane, jednou určitě.
Uplynulo několik týdnů. Seděl jsem v červotočem prožrané špindíře a cesta tam venku mě už nudila, snad taky proto, že byla pořád stejná, že po ní nikdo nepřicházel. Lidičky, kde jste kdo? zoufal jsem si. Vstal jsem a začal důkladně prohledávat boudu. Bylo to zvláštní, ale nikdy předtím jsem tuhle potřebu neměl. Až teď, uprostřed ubíjejícího nicnedělání, to přišlo. V nejnižším šupleti prasečinkami poškrábaného stolku jsem našel láhev rumu zabalenou v novinách, obojí tam zbylo po mém předchůdci - asi, po tom zašlém vrásčitém obličeji s prázdnýma očima, který se zbytkem těla odnesli před několika týdny zatlučený v černé truhle - míra akorát na člověčí délku - někam za město, a uprostřed tichého pofňukávání cizích lidí zakopali půl druhého sáhu pod zem. Teď tleje ta bezzubá tvář, je bez očí a uší, necítí, nemyslí a hnije. Dobrou chuť, červíci!
Napil jsem se. Chutnalo. Napil jsem se dneska a zítra se napiju znova. Dělám to a budu to dělat, protože se mi pak daleko líp usne a hnus sluníčko dřív zajde - zajde snad kvůli mně? To určitě ne. A den rychleji uteče a ten příští přijde dřív a uteče stejně tak a tak až do chvíle, kdy všechno rychle uteče skoro hned teď a hrnek se úplně rozloží pod návalem čistého chlastu vodou občasně ředěného.
Pod stolkem jsem den co den nacházel nově naplněnou láhev v novinách. Pokoušel jsem se den ode dne čím dál míň myslet a přitom jsem ale čekal; jenže obojí tak nějak dohromady nešlo. Napil jsem se. A znova. Bylo to vlastně už jedno, svět kolem mě zas tak moc nezajímal, staral jsem se jen o tu jeho část s cestou a otlučeným, počmáraným domkem, o tu Moji část.
Dny se krátily a dloužily, venku sněžilo a pršelo a pekelně pražilo a já jen seděl a pil kořalku z novin a snažil se nezapomenout na park a cestu a na můj úkol, soustředil jsem se, ale nikdy nikdo nepřišel - jen v dálce to mravenčilo, tam, ve městě - - a hrnek byl den ode dne sešlejší a hnusnější.
Napil jsem se, veku se v koruně dubu mihlo něco živého, na moji cestu spadlo pár listů a já se na ně podíval a představil si, že jsou to stopy lidí, co přišli v neděli odpoledne do parku - a do očí mi vběhly slzy, skutálely se po tvářích a na bradě se spojily v jednu. Veliká kapka se mi vpila do kalhot nad kolenem. Nebyla to ale slza, byla to kapka vody z hrnku - toho dne poprvé propustil. Než ho snad ve vteřině sežral čas a on se změnil v otřesně vypadající ouško, položil jsem ho na stůl na noviny.
..pak jsem čekal
a čekal.
Kroky?
Kroky! Vyskočil jsem ze židle, já, staré vrásčité ucho roztřískané nádoby, slyšel jsem snad přicházet člověka ... ? Člověka! Kroky jiných lidí jsem neslyšel od dob, kdy mě sem štěstěna posadila. Kroky, které se nepodařilo zaslechnout mému předchůdci, kroky, znělo to jak poezie znovuzrození a naděje.. to jsou laciná a otřepaná slova.... no tak ... no! Někdo přichází, radoval jsem se, návštěvník parku - nějaký stařeček možná s pytlíkem pečiva - drobky pro ptáky? Těžko, tyhle kroky jsou svižnější a naléhavější, někdo pospíchá podívat se do parku. Jak jen je ta věta? "Račte si přát?" či co? Spíš nějaký mladík? Možná.. ale sám do parku? Za dívkou ne, možná se tam ale chtějí sejít, takže to znamená, že přijde i někdo další. Kdo? Tak kdo je to? Živý člověk, to stačí. Přeci jen jsem se nakonec dočkal.
Ruku jsem položil na pootevřenou zásuvku, v které jsem si pamatoval lístky, ale ne zas moc okatě, aby to přeci jen nevypadalo, jako že mi sem nikdo nepřijde, a že tu čekám na nějaké smilování; a nevím ani sám, jak mě tohle vůbec napadlo, takhle před sebou samým předstírat, a navíc je to jen takový bla bla bla nesmysl. Ba ne, není!! Ruka se mi chvěje, snad si toho On nevšimne.
Stopy v prachu, stopy! Sledoval jsem cizincovy nohy, lidské nohy, co pošlapaly cestu, změna. Však ono se mezi lidmi roznese, jak krásně je u nás v parku, fontány, stromy, keře, upravené, čisté cesty, tůňky, malými fracky neporýpané lavičky.
Zahlédl jsem cíp košile, teď celý kabát, čepici, hlavu pod ní. Přistoupilo to všechno až k okýnku, ruka se mi ještě víc roztřásla na přihrádce s omšelými papírky.
"Dobrý den," řekl pán s milým úsměvem, "posílají mě ze správy parku - nesu vám nový hrnek!"
"Děkuji," vyšlo bezděčně a prohnalo palčivou bolest hlavou, celým tělem.
A černá truhla, míra akorát na člověčí délku, už na mě čeká.
|
|
|