Uvidím ji v místech, kde zahrada za divadlem přechází v neudržovaný park. Sedí na lavičce, na nose hranaté pánské brýle, které jí nesluší a které se vůbec nehodí k zrzavému rozcuchu a velkým šperkům. Před ní se táhnou tři dlouhé šňůry s čerstvě nabatikovanými kostýmy. Tak se zeptám:
„Magdaleno, ten hnědej obraz v šatně, s tou hlavou, ten je prý tvůj?“
Vzhlédne nevzrušeně, odloží rozečtené noviny a posune se na lavičce, abych si mohla přisednout. „Holky povídaly? Je to můj obraz, ale nemám ho ráda. Nechala jsem ho v práci za skříní, ale někdo ho vytáh a pověsil v šatně... Proč tě to zajímá?“ V plandavých šatech bez rukávů má silné, dost povadlé paže a na nich spoustu pih. I tak vypadá dobře. Plně a žensky, líbila by se Brožíkovi nebo Švabinskému, i takhle „po dvaceti letech“. Ráda s ní mluvím. Ať se zeptám na cokoli, vždycky odpoví. Dokáže o sobě vykládat věci, které by si jiní nechali pro sebe. Dobře, že obraz patří jí, protože si o něj můžu v klidu říct a ona buďto svolí, nebo odmítne, a bude hned jasno.
Na obrazu je Panna Marie. Žádný velký realismus – protáhlá tvář, s nepřirozeně vysokým čelem a tenkým, hodně ostře řezaným nosem, zavřené oči a posmutnělý úsměv. Hlava je zakomponovaná uvnitř soustředných křivek, které připomínají vrstevnice na mapě nebo hodně nepravidelné letokruhy. Celé to je velmi hřejivě hnědé a takové měkké. Obraz visí v divadelní šatně, ve vůni potu a kosmetických přípravků, uprostřed nekonečných řečí. Nehodí se tam. Holky pod ním pijí pivo, mnou si prsty pokroucené z baletních špiček, trhají si obočí, půjčují podprsenky a konzultují citové problémy. Mohly by se k té panence Marii modlit za šťastné konce svých milostných pokusů, ale nikdy jsem neviděla, že by jí věnovaly větší pozornost.
Tak Magdaleně řeknu, že bych ten obraz chtěla, a ona se nevyhnutelně zeptá: „Jo, a proč?“. A já chvíli vymýšlím, co si vymyslet, a pak jí stejně řeknu, že chci psát i něco jiného než novinové recenze, které nikdo nečte. A dřív jsem taky psala. Ale najednou to nejde. Slova kloužou po povrchu, co napíšu, to smažu, a nakonec jenom tupě sedím a civím na fotografii, co mi visí nad stolem. Je to Sudkův portrét z května 1945, když běhal po Praze a fotil povstání. Má uštvaný výraz, je zarostlý, rozcuchaný, omotaný řemeny od fotoaparátů. V očích, ve tváři, ve sklonu hlavy, ve všem je cítit vyčerpání. Nechci ho tam. Hnědou Marii bych si pověsila nad stůl místo Sudka a dívala bych se na ni, na její klidný, vyrovnaný výraz, a dělalo by mi to dobře. Řeknu jí taky, že jsem se holek ptala, jestli si ten obraz můžu vzít, a že Olča prohlásila, že je hned jasný, že to maloval teplouš, protože ty hnědý medůzy jsou samej falickej symbol a ta Maria že je jasnej chlap. Připadá mi to jako celkem dobrý fór.
„Ale on to je chlap,“ řekne Magdalena a zasměje se, když vytřeštím oči a zatvářím se nevěřícně. „Je to trochu zamotaná historka, ale co...“ Samozřejmě, že o tom chci slyšet. Takže si sednu na lavičku a koukám střídavě na odkvetlý šeřík a na svoje boty, protože na to, abych se dívala na ni, sedíme moc blízko.
„Hned první sezónu, co jsem byla v divadle, to tu dost žilo. Sedmdesátý léta, všude celkem hnus, ale k nám přijel režírovat nějakej Miller. Normálně dělal v Praze, ale snad se tam dostal do nějakýho maléru nebo že se chtěl odvděčit rodnýmu městu a divadlu, kde začínal baletit, to nějak nebylo moc jasný, ale udělal u nás pár představení. Fantastickejch představení. On sám začínal na klasice, ale dostal se ven na stáž a uchvátila ho Grahamová a Kylián, takže přešel na výrazovky. Byl to nádhernej chlap. V tý době už sám netančil, ale stejně když natáhnul ruku, nestačilo mu pódium. Přivezl vlastní choreografii na Janáčkovy Listy důvěrný a na nějaký Dvořákovy violoncella. Stáhnul z kluků i holek lesklý trikoty a bílý punčocháče a řekl mi, ať je obleču do něčeho civilního. Nosila jsem mu návrhy, seděli jsme pak nad nima, popíjeli červený a probírali jsme to ze všech stran. Nakonec měli chlapi úzký černý kalhoty a bílý košile a holky bílý šaty ke kolenům. Svítilo se na ně různýma světlama a oni měnili barvy. Dneska je to omšelej trik, ale tehdy to byla bomba...“
„A ty jsi z něj udělala takový andělský stvoření?“
„Ale ne, to není on. Tenhle Miller měl s sebou syna – takový mládě. Hrál na klavír, chystal se na přijímačky na akademii. Roman se jmenoval. Bylo mu osmnáct a mně pětadvacet. Bylo to takový májový pominutí smyslů. Chodili jsme tady do parku. Ošmatlávali jsme se v tom zapadlym altánku, jestli ho znáš. Denně, když jeho táta zkoušel a on měl cvičit na zkoušky. Měl takový ještě dětský štíhlý zápěstí, ruce s dlouhýma prstama a pevnym stiskem a rovný záda – to víš, oba rodiče baleťáci, bylo to na něm znát. Věděla jsem, že to špatně skončí, ale nešlo to zastavit. Asi pod vlivem všeho toho jarního bujení...“
Vypráví to klidně, pomalu, má nohu přes nohu a kroutí kotníkem. Když se pak odmlčí, není z jejího výrazu jasné, co pro ni tyhle vzpomínky znamenají – jestli bolest, nebo triumf, nebo vůbec nic. Po chvilce si trochu vzdychne a pokračuje:
„Jaro je taky bezohledný. Pamatuju si ten pocit, když jsem za ním běhala parkem, že ten den už je to možná naposled. A pokaždý jsem si říkala, tak teda ještě jednou, ať to stojí za to a po nás potopa. Pořád jsem čekala, že přijde trapný odhalení, anebo že on dostane rozum a vykašle se na mě. Že tam budu sedět na betonový zídce a čekat a že si musím nastřádat dostatek vzpomínek, kterýma se v tý chvíli budu utěšovat... Pak to skončilo tak nějak do vytracena. Poblouznění pominulo, nastoupil rozum. Šli jsme od toho. Ten obraz, to je on. Maloval ho Karel Plocek – toho znáš, ne? Dělá taky v divadle. Ten obraz si klidně vem.“
A pak už se nechce bavit. Usměje se, významně zvedne odložené noviny a začne v nich listovat. Zavářím se jakože všechno chápu a dál se neptám. Podívám se na ni, věk je takhle zblízka zase o něco patrnější, ale nějak to nevadí. Vlasy má rezavé až ke kořínkům. Jako vždycky. Svědomitá divoženka. City s ní necvičí jako s náma ostatníma v divadle. Chlapy zvládá levou rukou a pořád má svoje zaujetí pro kostýmy a svůj neměnný, neotřesitelný životní rytmus, ve kterém si dejme tomu každý čtvrtek barví vlasy henou. Což je vnější projev čehosi podstatného hluboko v charakteru.
Obraz si vezmu a pověsím ho nad svůj starožitný stůl po dědovi. Stůl jsme našli ve sklepě, pečlivě jsme z něj odstranili nános černého laku z rebelských šedesátých let a obnovili jsme masivní dřevo – jde krásně k výhledu do sadu. Dokonale naplňuje mou představu o věcech, kterými se chci obklopovat, protože se domnívám, že na mně ulpí odlesk jejich poctivého řemeslného provedení. Obraz Marie má v sobě něco podobného – poctivost řemeslného provedení, poctivé přiznání k citovým hnutím autora... Koukám na Marii a hledám v ní osmnáctiletého anděla od klavíru, co se s Magdou spouštěl v altánu pod kvetoucími šeříky. Dívám se na tu vážnou, smutnou tvář a chci vědět víc o tom, co se mezi nimi stalo. Prostě chci.
xxx
Hned při své příští návštěvě divadla zajdu za výtvarníkem Karlem do ateliéru. Sedí nad návrhem programu k novému představení. Má pootevřenou pusu a nahrbená ramena. Debilní výraz, ale za ním je soustředění. Když ho vyruším, vypne gramofon s nějakou klasikou. „Mozartíček, to je sluníčko,“ řekne. Známe se celkem dobře, i když mi nikdy nebyl dvakrát sympatický. Obtloustlý, plešatící, navrch morous, uvnitř slabý, neprůbojný, chybí mu šmrnc. Čekám na příležitost a pak se zeptám, jako by nic, jestli je pravda, že tu Marii, co visí v ženské šatně dělal on. Zamračí se, jakože o čem to mluvím, ale pak zvedne obočí, jakože už ví:
„Jo, vzpomínám si. Jaro 1978. Předcházela mu poněkud horší zima. Opustila mě inspirace. Tak jsem si vymyslel, abych nevyšel ze cviku, sérii barevných studií. A vzhledem k roční době jsem začal zelenou.“
Mluví rozvláčně, používá neobvyklá slova. Trochu jako by si každou větu předem napsal a při hlasitém čtení si obsah promítal před očima. Vstane od pracovního stolu a složí se do olezlého plyšového ušáku. Zavře oči a mne si kořen nosu, jako by pro něj bylo kdoví jaké úsilí takhle vzpomínat a vykládat o tom. Ale já se přece o žádný dlouhosáhlý výklad neprosila. Stačila mi fakta. Radši si na to sednu.
A Karel vykládá: „Vypravil jsem se do parku s představou středně velkého pointilisticky pojednaného plátna. Hlavní brána byla zamčená, protože park nebyl pro veřejnost. Patřil botanickému ústavu. Vcházelo se přes provalenou zídku – neposlušné děti, milenci, my z akademie, lidé, co si chtěli zaběhat, lidé, co si chtěli odpočinout...“
Dramatická odmlka provázená zasněným úsměvem:
„Dobré místo. Tam, kde jsme lezli dovnitř, vedla alej jinanů. Člověk se podíval nahoru a měl nad sebou dokonalou kompozici vrstvení a prosvítání. Listy jinanu na sobě mají takové tuhé drážky a jsou tak svěže, šťavnatě hráškově zelené. Jak jimi prosvítalo světlo a ony se porůznu zacláněly a stínily, hrálo to odstíny, které mi připadaly nekonečné. A přitom to byl jenom začátek. Dál rostly platany, sytě tmavě zelené a splihlé už v květu, v předzvěsti letních veder. Pak akáty s rozpraskanou kůrou a s bílými květy, které intenzivně voněly. A když se zašlo ještě hlouběji, byly tam dva staré altánky obrostlé vistáriemi. A mezi tím samozřejmě zplanělé šeříky a tak dál a tak dál... Byl jsem nadšený, okouzlený.“
A zase ten zasněný výraz. Musím se usmát, když mě napadne, že si v tom svém soukromém kině za zavřenýma očima pouští přírodovědné snímky.
Zapálí si cigáro a výklad pokračuje: „Začal jsem s akvarely jednotlivých stromů, pak jsem přešel na mastnou křídu a kompozice z překrývání listů a pak jsem dělal olejem výseky z listů, mnohokrát zvětšené žilnatiny, texturu povrchu, tónování sytosti. Až mě síla života uvnitř té jarní zeleně začala děsit. Ta nesmlouvavá dravost za světlem, bezohledné bujení, rozpukání, rozlézání... Býval jsem rád, že za kamennou zdí jsou asfaltové koberce a cihlové zdi důkazem o tom, že neživý svět artefaktů tady ve městě drží přírodní nezřízenost v šachu.Chodil jsem do parku denně skoro tři týdny, pokaždé na jiné místo, pokaždé o něco hlouběji. Na konci třetího týdne jsem tam málem šlápnul na mrtvou kočku a z toho jsem vyrozuměl, že to už stačí.“
Vypráví opřený v ušáku, v ruce cigaretu, u nohy prázdné lahve od piva. Postarší chlápek, kterému by slušely bačkory, ale který vidí. Prostě TO vidí.
„Pár dní, možná týdnů po téhle zelené studii jsem se do parku vrátil. Začínalo léto. Procházel jsem se tam a pozoroval změny, k nimž za dobu mé nepřítomnosti došlo. Jak všechno vyzrálo a uklidnilo se, odkvetlo a zašedlo. Došel jsem až k altánu a tam jsme se seznámili s Magdou.
„Vy jste se neznali ze školy?“
„Jenom od vidění. Pak jsme oba nastoupili tady v divadle – já dělal kulisy a plakáty a ona kostýmy. Líbila se mi, ale nikdy bych si netroufl ji oslovit. I v tom parku, když jsem ji uviděl, jsem chtěl nejdřív utéct. Seděla tam a brečela. Bylo mi trapně a chtěl jsem hned odejít. Ale ona něco řekla, já zůstal, a tak se z nás stali přátelé.“
„A co ta Panna Marie?“
„No, to byl takový žertík. Magda byla to léto strašně nešťastná, protože se na ni vykašlal mužskej. A já jako kamarád ji chtěl trochu potěšit. Měl jsem zrovna rozmalovaný portrét jednoho moc fajn kluka. Tak jsem vzal tenhle portrét a aby viděla, že chlapi nejsou všichni svině, jsem ho přemaloval na světici. Vlastně je to moje poslední studie stromu, jenže místo zeleného listí je na ní kmen a kůra. Části stromu, které se tolik nemění. Dal jsem ho Magdě k narozeninám, ale jí se nelíbil. Nevím, co jí na něm nevonělo. Nikdy si ho nepověsila, a pak ho odnesla do divadla.“
Zvědavost je mrcha. Zlá a sobecká. Co člověka opravňuje k rýpání do starých šrámů cizích lidí? Tohle nutkání vědět... K touze po poznání pravdy má daleko. Spíš je v něm potřeba znát dost, aby se z bezbřehého minulého dění vyloupl pěkně vystavěný příběh. Aby měl jasný začátek, šťavnatou zápletku a symetrický konec. A v podtextu poučení.
Chtěla jsem detaily: „Takže co je to na tom obraze za člověka,“ ptám se nevinně.
„Jmenoval se Roman. Byl to muzikant a moc hezký člověk, takový vážný, čistý. Zrovna v té době skládal přijímací zkoušky na akademii, na klavír, ale neudělal je. Jeho otec, nějaký Miller, byl takový samolibý nabob, co tu režíroval balety. Strašně se na kluka rozčílil. Uražená ješitnost. Přes známé mu zařídil konzervatoř v Polsku, někde až u moře. A hned začátkem prázdnin ho poslal na kurs do Varšavy. Říkalo se, že ho chce dostat od nějaké holky, kterou vinil z toho neúspěchu u zkoušek. Kluk odjížděl strašně narychlo. Namaloval jsem mu portrét, ale než byl hotový, odjel do toho Polska a pak už jsem ho nikdy neviděl.“
xxx
Dívám se na Marii a čekám, že začne vyzařovat klid. A místo toho z ní jde zahanbení neznámého svedeného výrostka, nářky zklamaných holek ze sboru a alergenní vůně jarních akátů. Místo vyrovnanosti vyjadřuje přepjaté chtění a zklamání.
Za pár dní uvidím Karla s Magdou v divadelním klubu. Pijí pivo a vypadají jako spokojený páreček. Protože přede mnou stojí Magdina starší kolegyně z kostymérny, zkusím štěstí a zeptám se: „Ona s ním Magda něco má?“
Krátkozrace zamžourá, a protože je drbna, nespokojí se s jednoduchou odpovědí a sype ze sebe všechno, co ví i co se domýšlí: „No jo, to je ten malíř, ten Karel, ne? Ty to spolu táhnou už sto let. Od tý doby, co Magdu málem vyhodili z divadla. No to víš, ona Magdička si o sobě moc myslela. Sotva přišla, měla štěstí, že jí svěřili kostýmy na něco, z čeho pak byl trhák, a ona už se viděla v Praze.
„Nebyl to ten kus, co režíroval Miller? Ten z Prahy?“
„No jo, to byl on. Pán z velkýho světa nás přijel poučovat. Nesnesitelnej chlap. Nic mu nebylo dost dobrý – žádný kostýmy, žádný kulisy... „
„A ona s ním chodila?“
„No tak na Majdu chlapi dost brali, a ona to věděla. Jak se tady nosila s těma svýma avantgardníma návrhama, jako by jí divadlo patřilo, a jak se už chystala nejmíň do Národního... Určitě spolu něco měli, jinak by přece nenechal holku, co zrovna vylezla ze školy dělat kostýmy na celý nový představení. Ale pak jí sklaplo. Asi ho přestala bavit nebo co, najednou si na ni zased. Dokonce chtěl po řediteli, aby ji vyhodil – nevím, co mu řekl jako důvod. Nakonec tu zůstala, ale šla pěkně zpátky na dílnu přišívat knoflíky a upravovat, co kde komu táhlo nebo plandalo. “
xxx
„Magdo, to jsem já, Helena, něco pro tebe mám,“ křičím do mluvítka u domovních dveří secesního činžáku pár bloků od divadla. Ozve se bzučák a já jdu nahoru po schodech až do pátého patra a pěkně se přitom zadýchám. Byt je cítit po kočkách a já jsem psí člověk – nevoní mi to. Uvnitř je nepořádek, trochu i špína. V hale se kupí hromady látek, papírů a knih. Magdalena má na sobě další ze svých dlouhých šatů bez rukávů, na hlavě šátek. Není namalovaná a nemá ani žádné šperky. Vypadá unaveně. „Nesu ti výměnou tuhle fotku,“ podám jí Sudka.“
„Ježišmarja, no to je síla. To si mám pověsit na zeď? Vždyť ten chlap vypadá, že každou chvíli vyplivne duši.“
„To je ten Sudek, jak jsem ti o něm říkala. Při povstání 1945.“
„No vida, asi to byl pěknej chlap, když se trochu vyspal. A proč mi ho dáváš?“
„Pověsila jsem si místo něj tu tvoji Marii.“
„Ale to přece nebyl výměnnej obchod. Já ji stejně nechtěla.“
„Já vim, ale já zas nechci tohle.“
„No dobře. Pověsím si ho nad šicí stroj – budu na něj koukat, vždycky když už nebudu moct.“
„Fajn, tak nějak byl asi myšlenej.“
Pak mě pozve na kafe a já jdu dál, zvědavá, jak bydlí. Posadí mě do ošoupaného křesílka a jde do kuchyně. Chvíli si prohlížím všemožné poklady vlastní výroby i přivezené z cest, co má vystavené na poličkách. Pak jdu za Magdou do kuchyně. Trochu tam lepí podlaha. Magda chystá kávu. Na okně leží tlustý kocour, s bílými, hnědými a černými skvrnami na kožichu a s velkýma kulatýma očima. Jdu k němu a podrbu ho za ušima. Protáhne se a nastaví krk. Poživačník.
Můj Sudek stojí proti mně opřený o skříň. Dívá se vyčítavě. Řemeny fotooparátů omotané kolem těla. Měl už tehdy jenom jednu ruku, ale ani to ho nezastavilo. Prý že jen s takovým nasazením se musí pracovat, jinak to nemá smysl. S tím jsem Sudka kdysi dostala. Od táty. „Podívej se, v životě si musíš stanovit cíl. Čím výš, tím líp. A pak za ním jít a neuhnout. Jakmile uhneš, zastavíš, necháš se odradit, couvneš, je to všechno ztracený, je to v háji, je to prdeli, už se vezeš, padáš dolů a už se zpátky nikdy nevyškrábeš. Je ti to jasný? Tak všechno nejlepší.“ Byly to myslím šestnácté narozeniny.
Vlastně jsem se Magdy přišla vyptat na detaily – co tedy měla s Romanem a co s jeho otcem, a jestli Roman musel do Polska kvůli ní a jestli se ještě někdy viděli. A jak se stalo, že skončila s takovou troskou jako je Karel. Jako by mi do toho něco bylo... Zvědavost je potvora. Bloumám pohledem po zdech a přemýšlím, jak to téma nenápadně načít. Magda si zamíchá svého zabijáckého turka v hrnku s reklamou na OBI. „A Magdo, ty ses s tím mladým klukem, s tím Romanem, ještě někdy viděla?“ přímý útok.
„Psali jsme si. Ještě teď občas pošle lístek. Tenhle je poslední.“ natáhne se, z čestného místa na zrcadle vytáhne nevýraznou pohlednici z Paříže a podá mi ji. Drze ji otočím a podívám se, co je na ní napsáno. Je stručná, nijak vřelá, podepsaná R. Miller. „Je dobrej, hodně hraje po světě,“ řekne Magda a zní to trochu hrdě. Podívám se na razítko. Je dva roky staré.
„Byl pro tebe důležitej?“
„Zamilovat se, to je mor. Nevidíš, neslyšíš, chováš se jako idiot. Pak už jsem to sama sobě nikdy nedovolila. S chlapama odsud potud – ona s nima je celkem sranda, to je jasný. Ale tohle pobláznění. Dospělej člověk by neměl blbnout. Nestojí to za to.“
Chvíli mlčky pijeme kafe. Najednou nemám chuť se ptát na detaily. Hrubé obrysy příběhu byly vlastně jasné hned a trpké detaily si umím představit. Pak Magda znovu sáhne po Sudkovi. Vyložím jí, že jsem ho dostala kdysi od táty. Prý že takhle je zapotřebí pracovat. S menším nasazením, že to nemá cenu. Bývala jsem na ten dárek hrdá, ale teď mě děsí, nemůžu se pod ním soustředit. Pasáž o tom, že na cestě za úspěchem stačí jedno škobrtnutí, a následuje nezvratný pád do propasti, si nechám pro sebe.
Magda se směje. „No jo, chlapi. Oni jsou většinou dost blbý.“ Pak mi uštědří několik amatérských psychologických rad o dcerách, které touží dělat radost svým otcům, o vlastní cestě a o tom, jak si člověk musí myslet furt to svoje atd atd. Nakonec si Sudka nesu zase zpátky. Jdu parkem. Ale jen bezpečně po okraji, kde je hodně lidí.
xxx
Večer, když děti usnou, si sednu v pracovně ke stolu. Sudka opřu vedle Marie. Rozhodnu se, že si pověsím oba, ale zatím nevím, jak je na zeď umístit. Aby spolu mluvily.
Napětí je v obou. Vlastní cesta. Vlastní rozhodnutí. Důsledky ve stovkách každodenních detailů. Dívám se a cítím něhu. Zamilovat se... Ta tíha a vznášení. Nemůžeš se nadechnout. Přitažlivost – jenom jednou se dotknout a po nás potopa. Něha. Něha. Nemůžeš se nadechnout. Něha. Jako když přejedeš prstem po hranici vlasů vzadu na krku...