mandalou jsem vstoupila do světa mrtvých. barvy jako by polkly šeď, nebe bylo modrostříbrné a mraky jako závoje topící se pod vodou. běžela jsem polem bílé hedvábné pšenice a cítila se součástí těch barev.

/dvouhodinový (t)akt/

seděli jsme u malého kovového stolečku blízko nízké zídky. bylo to poprvé co jsem slyšela křičet racky. kroužili nad železničním mostem a přivolávali nebe níž. jejich peří padalo na hladinu široké řeky. kdybych snad stokrát chtěla nikdy by mne nenechala ať ji přeplavu. tak byla obrovská. úzké dlouhé lodě s nákladem černého uhlí troubily a vzduch se stal náhle chladnějším.

„vidíš ty paprsky co se dělaj za lodí?“ řekl dětský hlas.

„to jsou vlny, synku. běž si hrát. maminka je smutná.“

chytil mě za ruku a studenými prsty mi mačkal dlaň. jeho tvář byla i po letech krásná. prohlížela jsem si ji každý den a stejně pro mě byla nová. když se díval na konstrukci železničního mostu jímž prosvítalo světlo, milovala jsem ho. vypadal ve své samotě nádherně. světlo zapadajícího slunce zahalilo vše do tlumenějších načervenalých barev. kdybych teď přestala dýchat mohl být tento okamžik věčností. ne pouze součástí věčnosti. zavřela jsem oči a v té nekonečnosti cítila tep vlastního srdce. jako by ve mně někdo trhal tmu.

„jsi krásná.“ řekl.

zadržela jsem slzu a pak otevřela oči. do vlasů mi jemně foukal vítr. sama jsem jím byla. nadnášela jsem racky a zachytávala jejich křik.

nemohla jsem mluvit. díval se na mne a chápal to. možná mu to bylo teď ke konci trochu líto ale věci se stávají tak jak se stávat mají. zvedla jsem se a šla podél zídky. řeka tiše poslouchala jak v ní zasyčí slunce. a vše bylo jak má být, jen ten vzduch byl chladnější. zaslechla jsem ještě pláč svého malého syna.

když jsem se probudila ze země mrtvých, pláň přede mnou byla posypána rudým prachem z Marsu. nahoře se v té nejvyšší výšce vznášela ostrá skleněná věž. kdosi mi z ní mával a já po chvíli poznala vlastní tvář.

ve vlasech jsem našla bílé hedvábné stéblo.