|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
KAPOTSKÝ RYBNÍK
Ten rybník je docela obyčejný. Jeho tvar trochu připomíná fazoli a voda v něm je zelená a špinavá. Ze tří čtvrtin ho obklopuje hustý jehličnatý les. Poslušně kopíruje jeho tvar, směrem k severu řídne, a pak pozvolna přechází v pole vysokých travin.
Z nejhustší části lesa, z jihu, sem vede zaprášená pěšinka. Je vyprahlá, popraskaná a nevlídná; široká tak pro jeden koňský povoz. Ten tu však nikdy nikdo nespatří. V létě sem zavítají jen nadšení rybáři a v zimě, občas, zbloudilí pocestní.
Pěšina vychází z lesa a pokračuje rovně k vodě. Napojí se na malou ušlapanou cestičku a dál se vine po okraji rybníku až na druhý konec severního oblouku. Tam uhybá pryč a mizí kdesi v dáli, polích travnaté pláně.
Pokud neradi chodíte jednou cestou dvakrát, a přesto se odtud chcete vrátit zpět, musíte jít po druhém břehu, cestou poněkud obtížnější.
Hned za polním rozcestím se rozprostírají lesní bažiny. Nejsou příliš veliké, jejich podlouhý tvar zasahuje hluboko do lesa, takže s rybníkem sousedí jen úzká část. Přesto je však nemůžete přeskočit ani přelétnout.
Proto ve vodě leží dvanáct šikovně položených velkých balvanů, z nichž tím největším celá cesta končí. Můžete obratnými skoky přeskákat přes vodní hladinu a nepropustné močály minout. Zajděte hlouběji do lesa a s trochou štěstí natrefíte na uzounkou cestičku. Svažuje se zvolna dolů, až dorazí k jižnímu rozcestí.
Jak říkám, málokdy sem někdo přijde, a tak je rybník, dle mínění nejbližších vesničanů, místem tajemným.
Bylo příjemné vedro. Stromy se zvolna pohupovaly v letním větříku a u Kapotského rybníka to spokojeně bzučelo a šumělo. Vášky létaly nad mokřady a brouci se plazili v blátě, když v tom narušily příjemný klid malé otřesy půdy. Z dály bylo slyšet blížící se kroky a zvuk nohou dopadajících na zem byl zřetelnější a ráznější.
Najednou se změnil ve šplouchání vody a taje místa se smísily s lidským potem. Pak kroky ustaly. Nad Kapotským rybníkem se rozlehl ženský pláč.
Rozára, vyčerpaná během, zklesle seděla na jednom z balvanů. Nohy volně svěšené přes okraj a chodidly hladí povrch vody. Byla bosa.
Ruce se pevně držely oslizlého kamene a nervózně z něj trhaly kusy mechu. Hlava byla mírně vysutá vpřed a ztrnule zírala na svůj odraz ve vodě. Škoda, že jej narušovaly kapky padajících slz.
Ta poběhlice, chudinka. Utekla ze vsi a teď se tu schovává.
Provedla šílenost, za kterou se pyká. Kdo ji spatří, zabije ji rád.
Bylo po poledni. Na obloze plul velký mrak a na zemi stín. Stín se valil pomalu, a jeho ponurost jakoby překrývala všechnu rozpálenou přírodu. Ale nebyl těžký. Lehce, lehounce čaroval a všechno pozvolna chladlo. Voda už neutiší, znepokojí.
Chladlo okolí, chladly stromy, chladl rybník, chladl odraz. Chladla chodidla, kůže i mysl. Chladlo všechno a v Rózině hlavě byl obrovský zmatek. Chladný a pronikavý.
Tupý pohled na vodní odraz a v tělě všechno hořelo, hořelo chladem a svítilo zlobou. V hlavě jí vřelo. Výčitky se hrnuly do každičkého místa dívčinina těla. Valily se přes sebe, točily se dokola, křížily se, míjely, spojovaly, půlily, pluly spolu, od sebe, tak zmateně a bláznivě. "Za všechno může Rozára!"
Bála se. V zajetí šílených myšlenek. Nevnímala okolí, nevnímala čas, nevnímala nic. Byla bezbranným pozorovatelem shnilých myšlenek a obav, které se jí dokola točily hlavou.
"Najde ji někdo? Co má dělat? Bože pomoz!" Otrocky trpěla, zoufale vzlykala; modlila se.
A nebezpečí s pachem zloby bylo blizoučko. Cupitá si stezkou k dívce.
Vhodná chvíle pro čin.
Zaútočit! Zprovodit ji!
Teď!
Rád!
--- Ostrý tón. Zčistajasna rychle letící ostrý tón si razil cestu v její mysli. Prorážel ozvěny, prorážel zoufalství. Tak rázně, tak stručně, tak jasně. Neústupný, bodavý tón. Všechno před ním uhybalo, vše šlo zběsile stranou.
V krátké chvíli se tón začal větvit, jeho barva se členila do malých tenkých skřeků a špičatých falešných výkřiků. Prozníval hlouběji a hlasitěji. Zalezl do každičkého kousku mladého těla a začal se tam rozkládat. A Byl to ještě vůbec tón? Byl to zvuk?
U Kapotského rybníka je naprostý klid. Klid a ticho. Stín dávno přešel.
Přešel i tón.
Róza klidně pozoruje svůj vodní obraz. Již není tak ostrý jako prve. Velký nos, křivá pusa, šedé oči, čelo vrásek, všechno to tupě splývá…
Tělo hadrových tvarů, volné a dlouhé.
Šat působí těžce a zvlhle.
Podoba se mlží stále více.
Mlží se a zmenšuje.
Rysy v tváři jsou zcela nezřetelné, hlava splývá s krkem, ruce s tělem.
Nohy s vodou.
Zvláštní pohled dívat se na sebe z výšky.
Připadá si zbytečná a nicotná. Stále menší, už ani nedohlédne.
Jako by vůbec nebyla.
Ale ona tu je.
Nebeská brána ji vítá do světa ráje, zatímco mrtvola nehybně leží na dně smutného Kapotu.
|
|
|
