Horké léto, vůně asfaltu z rozpálené střechy a pocit, že svět patří jenom mně. Maturitní vysvědčení v kapse, modré nebe nade mnou. Škoda, že tu není Olda. Má odkroucenej rok vojny a doma byl jen jednou. Dostal vzorného vojína! To je k posrání. Ten fluktuant, defraudant, chlív a úchyla je vzorný vojín. Pevná hráz kapitalismu, to je teď Olda. Musím mu napsat. To si říkám už tři měsíce, ale jaksi nejsem schopnej.
Zapálím si cigáro a vychutnávám svobodu. Ta je jen tady, na našich střechách. Přivedl mě tu kdysi Hans. Na zídku mi musel pomoct. No jó. První cigáro, první opice, první hambatý časopis, to všechno s Hansem. Vzpomínám na jeho mámu. Malá Terka. Tak ji říkali. Přišla po válce v průvodu řeckých komančů, vypuzena z vlastní země. To je paradox. Hans komanče nesnášel a nakonec před nima celá jeho rodina utekla nazpátek do Řecka. Kaliméra, kalispéra, křičeli jsme jako kluci po staré Řekyni, která i v největších letních vedrech z hlavy nesundala černý šátek.
Do Řecka se určitě podívám. Hans mě vezme k sobě. Půjdeme na pláž, lehneme si do teplýho moře a budeme okukovat ženský. Moře v Řecku je prý teplý jako chcánky. To říkal prastrýc Mirek. Za první republiky býval námořníkem. Potom utrum. Ze stesku po moři mu přeskočilo. Měl jsem ho rád. Vždycky když k nám přišel na návštěvu, sedl si v kuchyni a svýma hlubokýma očima hleděl do prázdna a já v modři jeho očí pozoroval nekonečné dálky oceánů. Na pravé ruce měl vytetovanou kotvu. Mockrát jsem si jí obkresloval propiskou na svou levou ruku. Když prastrýc umřel, tak jsem do kapsy saka ve kterém ho pohřbili, vsunul pohled od Hanse s oceánem a plachetnicí.
"Jarků, pojď domů, máš návštěvu," zakřičí najednou z okna máma. Kdo to může být, napadne mě."Jó, už jdu," odpovím a už šplhám ze střechy dolů. Hup na zídku a na dvůr. Za ty roky bych mohl poslepu.
"Čus Kube, co jéé?" zdravím spolužáka a podávám mu ruku. Natáhne svou pravici směrem ke mně, já v poslední chvíli ucuknu. Fórek starý snad třista let, ale pořád funguje. Kube zavrtí hlavou, já se musím smát. Co po mě chce ten miláček učitelskýho sboru, premiant třídy a adept na prezidenta zeměkoule ?
"Sem Tě přišel pozvat na maturitní mejdan. Budou tam i nějaký holky," spustí nesměle. Mejdan u Kubeho ? No tak to je síla. Co tam asi budeme dělat? Konzultovat lícovací soustavu ? "Hm a kdy?" odpovím. "Dnes v sedm," kontruje radostně. "A starej Kube?" dodám. "Naši odjeli včera za babičkou. Je nějaká marodná," prohodí na odchodu. To je paradox. Nemoc babičky se změní ve štěstí jejího vnuka. Možná přijde o panictví, blbec. Bude kopulovat v poslední babiččině hodince.
Lehám si v kuchyni na stařičké kanape. Kdysi to býval tank, stíhačka, ponorka, formule jedna, vesmírná loď a spoustu jiných strojů. K tomu většinou stačily dva polštáře, deka a pár barevných pastelek. Dnes už mívám na kanapi úplně jiné sny !
Jednou mi Olda říkal, že je to všechno jinak. To bylo před rokem, když jsem mu líčil své plány. Řekl jsem mu, že maturu si teda dodělám, ale žádná fabrika. Budu dělat jenom to, co mě baví. Olda se divně usmíval a docela mě tím nalomil, protože měl výraz člověka, který ví o čem mluví. A měl pravdu. Co je vlastně přede mnou ? Dva roky vojny, píchačky v šest ráno, občas pracovní sobota a podniková rekreace na Vranově, nebo v Tatrách. Trošku si užiju, což znamená, že se párkrát ožeru. Pak zbouchnu nějakou prdelatou jeřábnici. "Do-pr-de-le," procedím mezi zuby a je mi z toho šoufl.
Máma se točí kolem plotny. Chystá slavnostní večeři. Musela se chuděrka ohánět, abych si dodělal alespoň tu blbou maturu. Přes den v krámě a po nocích šila pro bachraté mámy Kubeho, Nováka, Šťastného, Bárty a jiných. Manželky zasloužilých soudruhů. Starý Kube je dokonce předseda komančů na okrese. Před jeho synkem se třásli učitelé jako sulc. Kdybych byl já tak blbej, neudělám ani učňák.
Máma smaží maso. Měla ho zamluvené už čtrnáct dní a ještě k tomu manželce řezníka ušila zadarmo kostýmek. No jó. Ono je to těžký, když vlastně všechno patří všem, protože potom logicky není nikoho nic.
Tak šťastnou jsem mámu dlouho neviděl. Kuchyní se příjemně line vůně masa a já s podivným pocitem usínám. Mám sen. Jedu s tátou na saních. Je mi tak pět. Otevírám pusu a na vyplazený jazyk chytám veliké vločky sněhu, které se rozpouští a já tu kaši polykám. Je to ta nejsladší zmrzlina, kterou jsem kdy jedl. Pod kopcem stojí máma. Má oblečený krásný kožich. Všichni jsme hrozně šťastní.
"Jarečku vstávej," probudí mě mámin hlas. Vyskočím z postele a překvapeně hledím na prostřený stůl. Jíme to podpultové maso a bramborový salát. Mně je úplně jedno, že je skoro osm. Po večeři máma vytahuje veliký balík. Překvapeně se na ni podívám. Nedočkavě odtrhuju kousky balícího papíru a ze všech stran odřezávám motouz. Máma se jen pobaveně směje. To udělala naschvál !
Uvnitř balíku je hvězdářský dalekohled! Takový jsme neměli ani v astronomickém kroužku. Jsem tak překvapený, že se nezmůžu na slovo. Jdu k mámě a obejmu ji.
Po večeři společně uklidíme a já nedočkavě dalekohled sestavím. Máma přihlíží a radí mi. "To patří tady ? Myslíš ? Hm, to je zvláštní." Já se jen usmívám.
Dalekohled vynesu na střechu a namířím ho k obloze. Pozoruju hvězdy a je mi jasný, že zítra se půjdu přihlásit do fabriky. Od pondělka nastoupím. Musím mámě pomoct, než si na mě vzpomenou na vojenské správě. Zapaluju si cigáro. Najdu trojúhelník Vegy, Deneby, a Altairy. Vega je má nejmilovanější hvězda.
Vím, že právě tohle je ta moje svoboda, kterou mi nikdo nemůže vzít, až budu denně za pět minut šest stepovat před fabrikou a budovat pevnou hráz kapitalismu. |