Očka jak korálky
a ostré zoubky v tlamě
Dívá se do dálky
anebo možná na mě
šelmička schoulená
v náručí svojí paní
Co asi znamená
záhadné pousmání
té dívky pohřbené
už dávno v tůni věků?
Co kromě kamene,
co zbude po člověku,
když zem ho pohltí
jak nenasytná ústa?
Co bude po smrti?
A proč tu nesmí zůstat
víc než jen šerosvit
v obrazu popraskaném?
Sbohem, už musím jít,
dřív než ti slza skane
po tváři do klína,
ty dívko, uvězněná v rámu
Koho chci proklínat
v zrcadle sebeklamu
v té chvíli závratné
ve chvíli rozechvění...
Dál stojím před plátnem
a soumrak v noc se mění..
Však netuším, jaký význam má
ta hra ,co tu mlčky hrajem –
já a ta neznámá
šlechtična s hranostajem... |