|
|
|
Já, potůček Autor: Zuzu (Občasný) - publikováno 21.11.2001 (21:12:25), v časopise 4.12.2001
|
| |
„Zapiš svůj sen“, řekl velbloud v mém snu.
A já psala:
Strach, lítost, osamělost.
Hory, skaliska a písek.
„Usínám, přede mnou se zjevuje potůček. ‚Ne, to není ono.‘ Já jsem potůček. Proudím si středem louky, bublám a zurčím v rytmech tepu mého srdce.
Jejda, v mém obrazu se něco třpytí, nějaký stín. Přibližuje se, prohlíží si mě a… A on, on se vidí v odrazu z mé hladiny. Prohlíží se a natahuje ke mně ruku a… A noří ji do království pod hladinou.
Jak je něžný. Pomalu obtékám jeho prsty, snažím se ho víc poznat. Kůži má drsnou, popraskanou. U palce má ranku, ze které pomalu vytéká krev a mísí se s krůpějemi mé vody. Snažím se mu ji ochladit, aby mohl bezstarostně prožívat mou přítomnost.
Jé, on se pohnul. A teď, teď právě do mě noří i druhou ruku. A, co se to děje. On, on mě zvedá do výšin nad můj povrch a jeho tvář se přibližuje. A už je skoro mojí součástí. Lehce objímám nejprve jeho nos a rty, pak bradu a obočí, jeho tváře a čelo. Nakonec mu stékám po vlasech a v kapkách se snáším zpět ke své hladině.
On tam chvilku jen tak sedí a prožívá v mysli opět ten zážitek doteku. Jak dlouho tu asi se mnou ještě zůstane? A je tohle láska?
Když vtom mě napadne bezděčný žert. Zavolám na první rybku a ona vyskočí a postříká ho od hlavy až k patě. On uskočí a div se nepřevrátí dozadu. Jaký blázínek. Chvilku vyděšeně kouká, co se to asi stalo, a pak. Nestačím se dívat.
Můj lidský přítel si sundává boty i s ponožkami, vyhrnuje si kalhoty… Jejda. A teď mi oplatí moji škádlivost. Opatrně natahuje jednu nohu a klade ji na jeden z mých vyvýšených kamenů, pak druhou. A už stojí po kotníky ve vodě a máchá si nohy, až tím vytváří bublinky. Jé, to je příjemné. Ale, co se neděje, můj člověk skáče zpátky na břeh.
Díky bohu, svléká si košili, a teď bych se raději neměla dívat. Ale, no co. Můj přítel je úplně nahý, a co to dělá? Nalézá opět vyvýšený kámen, ale teď nestojí, on si sedá. Spouští do mých vlnek a bublinek celou nohu. Je tak chlupatá, skoro jako u ovcí, co sem chodí pít. Objímám ho, obtékám celé jeho tělo. Nohama už stojí na mém dně a já mu nejsem ani po ramena. Ale nevadí, krčí se v kolenou a jemně se mě dotýká. A já ho nadnáším jako oblaka nebe. Dostávám se ke každému koutku jeho těla. Moje hladina ho kolébá a on odpočívá. Je to tak nádherný pocit, když je někdo mojí součástí. Hladím ho, aby mu bylo krásně. A on je za to všechno na mě milý.“
„Může vůbec potok milovat?“, ptala jsem se velblouda.
A on na to: „To záleží na tom, co považuješ za lásku.“
„Ale já vím, že ho miluji. Můj člověk se ke mně vrací každý večer a já vždy, stejně šetrně jako prve, smývám pot z jeho těla a naplňuji ho pocitem uvolnění. On je ke mně vždy tak jemný a snad mě i miluje.“
|
|
|