Snad havraním spárem

mi napsali do vínku,

že s draky budu navždy držet mír,

že upíří lásku poznám na svém krku

a vlkodlak mi bude bratrem,

věrným,

jako moje matka Noc.

Krvavou lázní bude má náruč

a jako bílá růže

navždy zůstane můj klín.

Jen stínem v temnotách se stanu,

až nadejde můj čas.

Meč přítelem mi bude

a oči žluté jako vlčí

prohlédnou tmou černou, jak mé vlasy.

Jsem prokletá, budu věčně žít

a přece zemřu mladá,

s objetím stromů, borovic a dubů,

smolných a vysokých.

Snad černočerná tuš

mi zabarvila srdce,

snad inkoustem mi ďábel

nakreslil linku rtů.

Bělostné zuby, špičaté a ostré,

kousají maso obětí.

Jsem padlý anděl noci,

jsem možná spasitelka mrtvých,

jsem živá umírající.

V kolébce z ebenového dřeva,

kde čekám

na úplněk.