„Ahoj, Kláro.“
„Dobré ráno, milenko…“
„Kláro, jak se dnes cítíš? Nejsi ráda, že mě vidíš?“ Nejistě přistoupil o několik kroků blíž k židli, na které seděla. Zpocené ruce nechal v kapsách od kabátu, nechtěl, aby poznala, že je nervózní. Nervózní z ní, ze setkání s ní. „Vždyť jsem slíbil, že zase přijdu, nevzpomínáš?“
„Nikdy tě neopustím a ty to víš. Smiř se s tím, lásko moje.“
„Copak se na mě ani nepodíváš?“ Pomalu se k ní sklonil a pokusil se o úsměv. Dobrá, uposlechne všechny ty rady a nebude na ni naléhat. „Kláro, to jsem přece já.“
„Vědělas, že přijdu, viď? Jak bych tě tady mohl nechat samotnou, na takovém místě?“
Se smíšenými pocity, lítostí, smutkem, ale i vztekem, vyndal jednu ruku z kapsy, aby ji mohl pohladit po dlouhých medových vlasech, ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Nesmí ji vystrašit. Ať si nejprve zvykne na jeho přítomnost, ať se ujistí, že on jí nepřišel ublížit. Kývnul směrem k posteli. „Myslíš, že bych si mohl sednout?“
„Tak co, kočko, nechceš mi ukázat, jestli jsi pořád stejně nebezpečná jako tehdy? Na co myslíš, když jdeš večer spát? Ale ne, nemusíš nic říkat, já to přece vím…“
„Chybíš mi,“ řekl polohlasně, když se usadil naproti ní. „Ten dům je bez tebe tak prázdný, tak zoufale prázdný. Není kout, který by mi tě nepřipomínal.“ Otřel si dlaně do kalhot. Už jako malému se mu ruce z nervozity potily. A Klára se mu vždycky smála. Před každým konkurzem mu krom polibku dala pro štěstí kapesník. Pot zmizel až tehdy, když stál na jevišti a vžíval se do své role. Klára sedávala pokaždé v první řadě a nespouštěla z něj oči. Recitovala text spolu s ním.
Měl zlost na celý svět, když ji dnes viděl, jak bezduchá sedí tady v tom křesle, pohled pomněnkových očí upírá do nicoty a nedokáže si spojit jeho tvář s ničím známým. „Kláro, prosím, snaž se… kvůli mně, kvůli nám. Já vím, že to dokážeš.“
„Co to zkoušíš? Přece mě nechceš opustit, že ne, lásko. My dva pro sebe znamenáme příliš, než aby ses jen tak zvedla a odešla.“
Rozepnul si kabát, bylo mu horko. Ale i zima. Mrazila ho bezmocnost. Copak opravdu není nic, co by pro Kláru mohl udělat? Neexistuje způsob, jak jí vynahradit všechny ty roky, které s ním strávila zkoušením rolí, vyplňováním přihlášek a hlasitým tleskáním po každém představení? Nikdy jí neřekl, jak ji miluje. A dnes je pozdě, protože pro Kláru realita zmizela. Z ničeho nic odešla do svého světa a nechce se vrátit.
„Tak je to dobře, milenko. Tvé místo je po mém boku, to v mé posteli se budeš do konce života probouzet, se mnou budeš snídat, se mnou budeš žít.“
„Vzpomínáš, Kláro, na to léto v horách? Snídaně v posteli, nekonečné procházky kolem jezera, večery u ohně… copak už to nechceš prožít znovu? A přitom stačí tak málo. Vrať se ke mně a celý svět bude zase náš. Prodáme dům a pojedeme na dlouhou dovolenou.“ Bylo mu do pláče. Za celou dobu se ani nepohnula, nenaznačila, že o něm ví, že ho vnímá. „Copak chceš zůstat zavřená tady?“
„Zase myslíš na naše první setkání, že? Zdá se, že se mé snažení vyplatilo – nikdy nezapomeneš na to léto v horách. Hledal jsem tě a našel, kočko. Ani ses tehdy nebránila…“
V hlavě se mu míhaly nejasné, rozmazané obrazy okamžiků, které s Klárou prožil. Začali spolu chodit už na škole, spolužáci tomu vztahu tenkrát nevěřili, ale hlavní bylo, že věřili oni dva. Hned po vysoké se nastěhovali do společného bytu a před nedávnem si koupili dům. Všechno vypadalo úžasně, všechno bylo úžasné. Budoucnost měli před sebou, možná by se vzali… Tak proč se mu Klára ani slůvkem nezmínila? On by ji přece nezatratil, naopak by se jí snažil pomoct. Proč muselo všechno zajít tak daleko – až sem?
„Nejsi se mnou ráda? Klidně mi to můžeš říct, ale já vím, že už jinde být nechceš. Neuměla bys žít beze mě. Potřebuješ mě, lásko.“
„Potřebuju tě, Kláro. Copak nevidíš, jak moc tě potřebuju?“ Vztáhl k ní ruku, ale jako by mával před bílou zdí. „Kdybys jen věděla…“
„Kdybys jen věděla… Smiř se s tím, že tohle je tvůj svět. Náš svět, lásko moje, tvůj a můj, ve kterém nás už nikdo nebude rušit. Budeme šťastní.“
Bezmocnost stále narůstala, výš a výš, až nebyla k zadržení. „Ty už nechceš být šťastná, Kláro? Vzpomeň si, jak jsi říkala, že šťastná už dokážeš být jenom se mnou!“ Vyskočil z postele, klesl na kolena k jejím nohám a sevřel její dlaně, volně složené v klíně, do svých. „Kláro, miluju tě, ale tohle nedokážu. Nemůžu žít takhle.“ Vzhlédl k ní, ale její pohled byl stále netečný, nepřítomný. „Kláro, pokud teď něco neuděláš, odejdu a už se nevrátím. Ty si ani nedokážeš představit, jak mě ty návštěvy tady vyčerpávají.“
Vyčkával. Byl by se spokojil třeba jen s nepatrným pohybem ruky, stažením svalu. Rozhodně nečekal zázraky, ale její strnulost ho zlomila. Vstal, její ruce z jeho pomalu vyklouzly a spočinuly zpět na svém původním místě.
„Co kdybych tě teď políbil? Není vhodná chvíle?“
„Ne!“
Při jejím zoufalém výkřiku mu ztuhla krev v žilách. Tak přece, přece jen se mu jeho Klára vrací. Jenomže záhy zmizela i ta nejposlednější kapka naděje.
„Jdi už konečně pryč! Vypadni a nevracej se, slyšíš? Už tě nechci nikdy vidět!“
Zdrceně se otočil a svižnými kroky opustil pokoj. Chodba byla dlouhá a bílá a prázdná a on si ze všeho nejvíc přál, aby končila v pekle. Teď už mu bylo jedno, co bude. Ztratil všechno, na čem mu záleželo.
„Je mi to líto,“ ujistil ho doktor stojící přede dveřmi. „Ale říkal jsem vám, že se její stav nelepší. Celé dny jen sedí, dívá se z okna a občas si povídá sama se sebou.“
Ani se na lékaře nepodíval.
Ne! Vrať se! Ať se vrátí…
„Vždyť máš mě, nestačím ti?“
Muž, který po celou dobu stál po jejím boku, ale kterého viděla a slyšela jen ona, se sklonil a políbil ji.
„Zapomeň na něj, nepotřebuješ ho. Navíc tě opustil, to já nikdy neudělám. Vždycky budeme spolu – proč už mi nezačneš věřit?“
Objal ji a společně pozorovali zahradu za oknem, zkroucené větve stromů, cestičky, zamrzlý rybník a vrbu sklánějící se nad ním… a muže, který vyšel ze dveří sanatoria a mezi poletujícími vločkami zamířil k autu.
„Řekni sbohem, Kláro.“
Sbohem.
|