OSUD
fragment ságy
(Druhý chod)
Křištálový plamen plane
v tváře v mramor vytesané.
Nehnutě se oči hledí
křišťálovým šerosvitem,
ústa mlčí, tváře vědí.
V rozjímání ostražitém
rozjímá tu zástup sošný.
Pohledy se mlčky pojí,
mlčky trnou sochy tiché
v skály zadumaném stoji.
Šedé stíny šedé tváře
běží v kůži vrásčité,
oči míří v prostoru
jak pistole nabité.
Ústa stojí v pozoru,
mrtvě visí kravata,
mlčí chvíle napjatá,
vějíř prstů o stůl hraje,
a stín, tiše naříkaje,
stále hledá svoje stopy,
stále spřádá křečovitě,
jako pavouk pavučinu,
svoje teskně černé sítě.
A již táhle pevné rety
vyslovují první věty,
oči ladně přimhouřené
sledují, jak tichým sálem
zvučná ozvěna se klene.
V ostražitý tváří šik,
v nehnutou tu skupinu
sytým hlasem děl Chuck Chick:
»Utekly již čtyři dny
od chvíle, kdy bídný vrah
vydal výstřel osudný.
V obětí čtyř soudných stěn,
bezmocný a bez viny,
klesl můj syn zavražděn,
když mu živel zločinný
vtiskl nuzně ve tvář skon.«
Roznesl se rozlehle
úpěnlivý žalu tón,
avšak statečný ten hlas
znovu zazněl v tváří šik:
»Bídně skonal Benny Chick,
bídně skonal drahý syn,
zavřela se hladina,
život spadl do hlubin.«
Tklivě teskná tónina
na vlnách slz zahrála,
ze všech očí vykvetla
píseň trudně pomalá.
»V obětí čtyř temných stěn,
bezmocný a nevinen,
život skončil drahý syn,
svým nešťastným osudem
podepsal se do dějin.
Avšak jeho neštěstí,
jeho život nevinný
zneuctily noviny.
Jeho lidskost, jeho tvář,
jeho obraz veškerý
zničil Charles Strawberry.
Lež a klam jsou mrzký cíl,
takovými zbraněmi
jeho pověst očernil,
v jeho jméno zasel zlo,
v jeho paměť vtiskl zášť,
z nitek chlípných urážek
upletl mu chlípný plášť.
Třicet let, ten smutný věk,
třicet let, těch třicet chvil,
třicet zim a třicet jar
černou barvou nabarvil.
V jeho jméno zasel zmar,
v moje jméno vstříkl jed,
moji pověst průzračnou
jal se zrůdně ubíjet.«
V tvářích vzrašil tichý vzlyk,
v očích stanul tichý bol,
když zlomeně děl Chuck Chick:
»Také závod Chuck Chick's All
špatná pověst zabíjí,
vinou novin falešných
klesá cena akcií,
poptávka se rozpadá
jako chýška ve větru,
jak podzimní zahrada.
Mnoho let a mnoho dní
budoval jsem ze všech sil
svoje dílo životní.
Mnoho let jsem chtivě snil,
že vystoupím na vrchol,
v drahném věku spatřil jsem,
jak tu stojí Chuck Chick's All,
titanický světa vzor,
továrna všech továren,
velehora velehor.
Ledoborců stvořitel,
vrtulníků, parníků
i dopravních vozidel,
tramvají a jízdních kol,
letadel i kajaků,
všeho strůjce - Chuck Chick's All.
Uzeniny, pepř a kmín,
těstoviny, chléb i sůl,
víno, pivo, rum i gin,
cigarety, alkohol,
zeleninu, ovoce,
vše vyrábí Chuck Chick's All,
všechno bortí lež a klam,
všechno spěje v hrůzy vznik
díky zrůdným novinám.«
Takhle zakončil Chuck Chick
svůj dojemný monolog,
tak pronesl několik
strastiplně tklivých slok.
Všechny oči navlhčeny,
všechna srdce rozbušena
plynou v nářek poražený.
Blednou tváře mdlého pléna,
rty se chvějí strašným steskem,
víčka slzy zamykají,
bílá líčka jihnou smutkem,
bílé ledy pláčem tají.
A tak zástup v žalu prudkém
čeká v spásy rozuzlení,
teskné sochy v teskném řadu
svěřují se v hrůzy vládu.
*
Pod jasným nebem vstříc výšinám
slavně se pne srdce z kamene,
kamenný pyšní se hudby chrám.
Nehnutě statečné sloupoví
hrdě jej unáší ke hvězdám,
ozdoben poctami, pýchou jat
všem kyne kamenný majestát,
slavnostně připraven pevně ční
v honosném obraze širokém,
v slavnou tu hodinu sváteční.
Plamen můzy rozžatý
svítí v oči zvědavé,
všude pestré plakáty
zlatým písmem rozpráví.
V rámech třpytně stříbrných
stojí nápis zlatavý:
»Dnes vystoupí hudebník,
sólista a houslista,
známý mistr Elvis Chick!«
Jediný tónů tok panuje
tichého hlediště tichým zdem,
v duších všech koluje vroucný vjem,
když v lásky tragické tónině
struna se miluje se smyčcem.
Smutná to tónina, smutný cit,
plačící nálada, teskný chvěv
žalost svou snaží se vyjevit,
horoucně pohřbívá bratrův zjev.
Noty jak slzy tu hořce plynou,
truchlící nářek se vroucně line,
opředen smuteční pavučinou.
Na strunách plaví se tóny stinné
melodie roztesknělé,
trudů noty z houslí něžných
v plén se linou nevesele.
A již smyčce v zvučném chóru
zahrávají nebojácně
zářné téma smrti vzdoru,
flétny plným zvukem pějí
jasnou píseň o naději,
harfa jako slunce zlaté
z paprsků svých tóny spřádá,
buben slavný pochod skládá,
všechno kvete náhlou vzpruhou
a tím kvasem bujné vřavy
proplétá se smyčec dravý.
V prudkém shonu skladby cíle
housle ve výšinu letí,
s křídly ptáka míří čile
v konec dobrý, v jasný akord...
Náhlým třeskem bryskně vzlétla
žhavá hvězda z lůna světla,
křišťálovým jejím třpytem
oslepila tváře bledé,
v smrtilačném jasu lítém
pramen zhouby k zemi vede.
Zlatý plamen vběhl příkře
v poděšené lidské řady
a již skáče jiskra k jiskře,
již se třpytné blesky žení,
děs a úzkost v tvářích raší,
klíčí hrůzy pozdvižení.
Žhavý lustr v zhoubném jasu
dolů padá v smutnou masu,
v udivený lidský úl
záblesk smrti problesknul,
v překvapený lidský trs
děs zapouští kořeny,
kapky krve místo slz
plynou v nářek zděšený.
Divě řádí plamen zlatý,
oči pálí, kůži plení,
těla halí v rudé šaty.
Roste hrůzy pozdvižení,
krve horká řeka prýští,
v troskách v rudém loži mešká
lidské maso v skelné tříšti.
Křišťálový plamen plane
v tváře žehem ohlodané,
smrti hrůza v mysli tane,
nenasytný oheň hrozí
v tváře střepy rozřezané,
koupel krvavá se pění,
v řadách mrtvých mrtvé hlavy
hledí v hrůzy pozdvižení.
A tak lustr ožehavý
v tváře zasel rudý děs,
v oči bolest, v tváře chvěv,
v oči starost, v tváře třes,
v oči střepy, v tváře krev.
Smyčec ustal ve svém čarování,
struny jemné zmlkly v smutném žasu,
skončilo se hudby milování.
Zdvihl Elvis rozesněná čidla,
upřel Elvis svoje modré oči,
s hrůzou potkal těla smrtí stydlá,
bledé tváře, jež se v krvi močí,
vlhké rety střepy svírající
pnou se mrtvě k zlaté smrti svíci.
Slepé oči pláčí v nářek slepý,
další seschlé tváře mdle se boří
v krvelačně nabroušené střepy,
zlatá lustru svíce krví hoří,
sžehlé škvarky skládá ve svém rovu.
Z hrůzné scény pozvolna se vrší
prázdná mdloba v mysl Elvisovu.
Krev se ztrácí z bílých lící,
praská žíně, struna puká,
puká srdce pulsující,
oko hledí v hrůzy muka.
Housle mizí v černém hrobu,
struny zlým se žárem kroutí,
mysl padá v prázdnou mdlobu,
Elvis smutným snem se hroutí,
spánkem tuhnou bílé líce.
Avšak tu se z mlhy jeví
temně černá rukavice,
černé prsty v mlhu šedou
svoji oběť tajně vedou...
*
Smutná duše nebem poletuje,
nebes divy překvapeně zhlíží,
pestré nebes čarodějné sluje,
nové světy, mraků bílé pláně,
bohů sídla, andělů a ptáků,
čarodivy svaté nebes báně.
Bílá duše obzorem se plaví,
tichým žasem hledí do dálavy,
tichým mamem vzhlíží ve výšiny,
tichým klidem zhlíží čiré mraky...
»Tak se vzbuď, ty všivej Paganini!«,
zazněla krutým hlasem výzva,
zableskly temnem zuby zlaté:
»Tak se vzbuď, všivej Sarasate!«
Opředen bílou dýmu nití,
v temnotě sedí obrys mužský,
temnotou žhavá jiskra svítí.
Nehnutě proužek dýmu pne se,
nehnutým klidem drží rety
hořící kousek cigarety,
nehnutě hledí oči vlčí
tam, co se mladík v stínu krčí.
V obětí čtyř temných zdí
slabá tvář se strachem rdí,
v čtyřech strašných černých zdech
rozlehá se žalu hles,
rozlehá se slabý vzdech.
Tak tu mešká Elvis Chick
v obětí čtyř temných stěn,
v tváři úděs, v očích křik,
v tváři žalost, v očích sten.
Zlaté zuby temnem šlehly,
promluvil hlas zlobou zběhlý,
v tesklivý tok mdlého vzlyku
zazněl muže hlučný příkaz:
»Neřvi, všivej Kubelíku!«
*
(Pokračování bude následovat.)
|