|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
ADMEN
Slunce pomalu zapadá, na obzoru je už vidět jen jeho pohasínající zář. Za chvíli se dotkne hory a možná bude slyšet zvonivé cinknutí, jak poslední slabé paprsky narazí na skálu. Mraky kolem jsou zbarveny rudě, lesy nebezpečně houstnou a stíny se prodlužují. Je cítit začínající noční chlad a vlhkost. Noční tvorové vylézají ze svých nor. Hejna komárů se snáší nad bažinatým rybníčkem a asfaltová cesta končící na rozcestí u lesa odráží tlumené kroky. Starý oprýskaný barák, pozůstatek bývalého komplexu sanatoria, vrže do tmy. Rozpraskané okenice, oprýskané stěny, opadané tašky na střeše a kolem neproniknutelná houština bodláčí, trávy a křovisek. Křoví zapraská, větvičky se ohýbají a z ničeho nic z něj vyběhne malý zajíc. Posadí se na cestu a protože nikde necítí nebezpečí, jemně si packou tře čumák. Vtom se za ním objeví stín. Plíží se pomalu, ale o to víc neslyšně. Přikrčený, našlapující a tiše vyčkávající pozoruje svou obět. Skok a nic netušící zajíc se ocitne v jeho tlamě. Se zvířecí zuřivostí je drásán a trhán. Obrovský černý tvor si až drasticky pohrává se svou kořistí. Chvíli to trvá, než jí zasadí smrtelný úder svými tesáky do zátylku a zvíře sebou přestane ve smrtelných křečích cukat.
Zem se barví rudě, noční ticho odráží je mlaskavé zvuky hrůzné hostiny. Hlasitý pískot protne okolí. Tvor noci zvedne hlavu od kořisti. Z tlamy mu kape krev, oči se blýskají vzrušením a špičaté slechy jsou nastražené, aby nepřeslechly ani ten nejtišší zvuk. Chvíli váhá, znova se sklání nad svou ulovenou kořistí. Nakonec se ale jakoby rozmyslí a zanechává ji za sebou, veden pískotem, který ho vábí hlouběji do lesa. Běží rychle a tiše. Přeskakuje spadené kmeny a v nekonečné tmě se vyhýbá ostrým větvím. Jako stín se mihne kolem zahrádek, které zejí prázdnotou, protože jejich vesničtí majitelé by se za nic na světě neodvážili v noci do lesa. Prosmýkne se roklí, černá srst se otírá o vlhké kamenné stěny.
Paprsek zapadajícího slunce, ten úplně poslední a pomalu skomírající, naposledy ozáří ztichlý les. Cestička vyšlapaná zvěří se vine pod štěrkovou cestou kolem zahrádek. Je ukrytá v houští a stín se po ní jen mihne. Vpředu tmavá skvrna, pahýl stromu, který kdysi rozčísl blesk, stará směrovka u rozcestí. Jedna cesta na sever je pozůstatkem staré válečné cesty. Na zemi jsou ještě vidět zbytky dřívějšího dláždění, které se po desetiletích proměnilo v oblé kusy kamenů. Směrovka, která ukazuje modrou barvu má jméno Městský lom. Protější pěšina vede zpátky k zahrádkám, je rozkopaná, protože moderní technika se dostala až sem. Kolem jsou naskládány nekonečné metry kabelů a drátů. Ta která je nejméně prošlapaná vede dál do hlubokého lesa a navazuje na cestičku, kterou se zdálky blíží tichý stín. Po posledních pár metrech, za vykotlaným stromem, jehož pahýl je již z dálky tak vidět, totiž končí. Velké rozcestí čtyř cest má tvar kříže, alespoň to tak může vnímavému návštěvníkovi této krajiny připadat.Opravdu pozorný člověk tu ale objeví ještě jednu cestu. Je zarostlá mechem a jen postranní kameny, které ji kdysi ohraničovaly, dávají tušit směr.
Stín se zastaví. Poslouchá, jeho uši jsou napjaté. Táhlý zvuk se ozve z jeho hrdla a zní jako volání posledního z vlkodlaků. Potom ticho. Lehký vánek hýbe větvemi stromů. Pohrává si s nimi a vytváří hrůznou stínohru. Tam kde před tím bylo jen křovisko bezu zasvítí náhle dvě zorničky. Táhlé vytí je odpověď. Stín se dá opět do běhu váben svitem zorniček. Najednou ale z temného lesa žnou čtyři páry očí. Rozcestí se topí ve tmě. Po pár minutách je slunce úplně skryto a svou vládu nad zemí převzala noc. Kdyby teď vyšel měsíc a osvítil svými paprsky prostranství pěti cest, odkryl by oponu hrůzného divadla. Pět navlas si podobných stínů sedí v neúplném kruhu kolem šesté postavy. Mohutné tlapy jsou poskládány na udusané hlíně, čenichy nočních tvorů zkoumají pachy, které s sebou přináší stále sílící vítr a uši jsou našpicovány. Jejich černá srst dokonale splývá s tmou, občas se zdá dokonce temnější. Postava uprostřed sedí nehnutě. Je to v tuhle chvíli jediná lidská postava široko daleko. Dlouhé vlasy podobné srsti nočních tvorů spadají na záda. Bledý obličej je v okolní tmě nadpřirozený, skoro strašidelný. Oči jsou zavřené a rty tiše šeptají neznámá slova. Najednou z ničeho nic, aniž by se postava uprostřed pohnula, se před každým z pěti stínů rozžehne svíce. Pět červených plamenů se slije v jeden, jehož středem je lidská postava, která se nekonečných minutách pohnula. Zvedá paže. Ve světle svící jakoby roste do výšky. V tu chvíli jí bere již burácející vítr slova od úst a ta zanikají v třesku větví. Příroda se bouří proti bezbožnému rituálu. Sílící vítr láme větvičky stromů a ty dopadají kolem na rozcestí. Ale žádný z šesti stínů se nepohne. S hrůznou silou, která z nich vyzařuje, odolávají větru. Místy je přece jen příroda přehlušena. Neznámá slova zapadají v nicotu a jejich význam se s děsem vytrácí. ……………………………………………………. Pokračovat?
|
|
|
