|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Bouřku milovala.
Stála v parku na trávníku a nechávala déšť stékat po kůži , oči zavřené…..
Potkali se v davu, zavadili o sebe ramenem. Měl zavázané oči, vypadal ztraceně… Nabídla mu ruku a pomohla najít cestu - vděčně se usmál, poděkoval. Pak se něco změnilo, už nebyla stejná. Chodila městem jako dřív, ale stále vyhlížela zpola zakrytou tvář.
Až jednou ….. Nečekaně se jí rozbušilo srdce, když se zastavil vedle ní. Poznala ho ještě dřív, než otočila hlavu. Byl už bez obvazu , na očích velké, tmavé brýle. Šli pomalu vedle sebe, on do ní zavěšen, ještě se špatně orientoval. Vnímala každé slovo, každý dotek, chvílemi měla nohy z olova, chvílemi pocit, že létá …. vysoko ….
Když se loučili, nemyslela na nic jiného, než zda se znovu setkají, ale nezeptala se.
Uběhlo několik dlouhých dní. Setkání bylo už jen jako na nádherný obraz, dobře schovaný.
Ten den se vracela domů, unavená, málem do sebe narazili. Neskrývala radostný úsměv. Oči měl už v pořádku, zkoumavě si ji prohlížel. Začervenala se a znejistěla. Konečně se setkali ! Ale bylo to jiné. Kráčeli ulicí vedle sebe, už nepotřeboval její oporu a nezavěsil se do ní. Byla šťastná, že zase vidí, ale zároveň se jí stýskalo po důvěrném doteku, po vzájemném tichém propojení. Povídali o všem možném, vyptával se na její život. Ale čím víc toho o sobě řekla, tím víc cítila, že jeho to vlastně doopravdy nezajímá.
Byla doma. Stáli proti sobě. Měla pocit, že se dívá skrz ní. Slova loučení a slibu, že se určitě sejdou…… Věděla, že už ho neuvidí. Dívala se jak jistou chůzí a bez ohlédnutí odchází.
……. Déšť pomalu ustával. Slunce se zlatavě prodralo okrajem buclatých, barokních mraků a nad korunami stromů bravurně vyklenulo duhový oblouk. Hřmění bylo slyšet už jen zdálky a rozezpívali se ptáci. Cítila stékat kapky po tváři a otevřela oči.
|
|
|