ambice alter-ega č.3, facilitace v zapomínání. Téma: 'bolest a utrpení' …inspirace by LIVEVIL(?).
beru si všechnu tvou …
part 1
Kdo zase?
Tváře?!
Neustále tě někdo nutí si je vybavovat. Nevidí, jak moc to bolí, a i kdyby, jsou většinou dostatečně bezcitnými, sobeckými sviněmi, aby neviděli. Nechápou, že je vlastně skoro nikdy nevidíš. Jsou jako mozaika, jejíž každý dílek má své místo. Svůj tvar. Svůj význam, ač povětšinou temný. Mluví! Mluví bezustání o…,třeba o touze a v mžiku oči skryjí se do temného stínu soupeřivých obav, z nichž jen na zlomek času, zablýskne se matné světlo. Tebe dotkne se jeho paprsek a opět máš na kratičkou chvíli pocit, že si zhlédl světlo vysychajících očí.
Je neuvěřitelné, jak relativní je v těchto chvílích čas, zda vůbec jaký je.
Neustále tě někdo nutí si je vybavovat. Mozaiky smutných úsměvů. Stačí, že vídám je, když nechci, přesto vzpomínat mne nikdo nedonutí. A oni mluví, a v mluvení neustávají. Tak stále nevím, protože nechci. Oni stále mluví a stále hlouběji upadají do bizarní beznaděje. Vždyť přeci nechtějí mluvit o sobě! Vzpomínkami bolesti tvé bojovat o zapomnění?! To své?!
Člověk by jim chtěl třeba i pomoci, ale copak může, když tak křečovitě nechtějí? Čas života plní jejich duše hnusem a oni jsou snad i zabít rozhodnuti, jen aby špinavá tajemství zůstala na svém místě, a dál ničila jejich štěstí.
"Dej mi všechnu svou bolest a utrpení…!"
part 2
Prázdný pohled upřený do nevědomí. Pootevřená ústa a dech …. Dech, jakoby nebyl. Tlak na hrudi a v žaludku. Bezděké pohyby, léty vžité, v okamžiku tom nepodmíněné myšlenkou.
Člověk, když 'prý' sejme masku, zbude jen strach. Leč nakolik nás chrání, a kdy překáží? Mých tisíc bolestí, skrytých za prázdný ten pohled. Bráním se tomu, však všudypřítomný nejsem a občas i přehlédnu, co bych neměl. Neuvěřím, i když v hloubi srdce ….
Následují emoce, a to, nakolik pevná je ruka, jíž vládnou. Mých tisíc ohledů! Cítím, jakoby bránily mne před hlasem vlastního svědomí. Je přeci 'správné' ospravedlnění vlastní hlouposti. Když už pro nic jiného, tak alespoň pro ten pocit…. Lžu sám sobě, abych byl blažený od smradu posrávaček po slzu dojetí. "Ó má Ganéšo, snad nebudu zvracet!"
Jeden ze symptomů syndromu stáda krav. Směr je nezištně daný. Kam jeden, tam druhý. Většina rozhoduje. Důsledky omylnosti nese jedinec(zištně slabý) ve všeobecném zájmu. V minulosti hojně nazýváni mučedníky, či světci byli. V době této, již času toliko není. Proroci ztrácejí se v systému idealizace prosperity,…déjá vécu? "Ó má Ganéšo, je snad submisivita novodobě staromódním způsobem pokroku?!"
"Vezmi si všechnu mou bolest a utrpení…!"
|