|
Až zafouká na píšťalu Čas…
Až Stáří vyjde ze země chladivě třpytivých duh…
Jabloňové vlásky se zapletou do pláště
příchozího, do roucha vyšitého z krystalků barev –
Černé oči starce pohlédnou pro znamení k loveckým psům,
pasáčkům pokynou jít domů –
Mezitím herbáře obrátí zázračný list.
Všichni se klamou v kořenech hořců
písní o znovuzrození.
Tak se mýlí, to nejprve zima pokvete
bělostnými lístky předjaří.
Teď v lesích jako by začarovala stromy
v kovové květiny, jež zahradník
zalévá konvicí z vosku –
Když dítě opět narodí se – Čas zafouká na píšťalu – křik rození
rozřinčí zvony po světě…
|
|
|