Postdeštní dozrávání
Když kapka z nebe rozpačitě padá,
padá a nic se neděje,
tak se klidně veselíme,
čteme si třeba Sartera,
a nechápeme, kromě svých
ojedinělých topořivých momentů stání,
k čemu byl vlastně vyroben
onen zbytečný předmět jménem
deštník. Holuby poletují
mezi těmi plandajícími kapkami
a tu a tam z nich něco polohustého
upadne a lhostejně
přistane na pomník.
Vedle sochy budovatele
katolický hlídač otírá
slavného vyznavače tóry,
leští ho pečlivě,
byl to vědec a pak ještě pikolík.
V dáli znějí oslavné urnové zvony,
sebežravé ódy a Nebe
potažené hustým černým suknem
pořád dští
a my, jakož prý i naše děti,
jsme plni naděje a prý i neurčitého vyjasnění.
Směřujeme pudově na náměstí,
ale stejně přesně nevíme,
co se tam vlastně děje
a tak nám ani nepřipadá podivné,
že vlastně už delší dobu
nesmyslně žvatláme
a nebo /varianta Max Brod/
už delší dobu mlčíme…
A když kapka spadne,
čvochtne to a pleskne
jako u porodu
nebo, když se po vyschnutí Pípa naráží
a některým z nás to dokonce i dojde.
Jenže…
v pohodě plné číše se nic nepozná,
ani těkavé oko lačné ženy, které už ostří
na další oběť,
ani se nezjistí,
že se to už nikdy nesrovná.
Poznáme to, až když jsme poraženi,
až když se pak smráká
a dá se tušit polostín.
Ale to už tu není nic
než denní dávka pivního nedopita,
samci tu už zbyli jenom na jídlo,
zavíráme, nikdo tu už není…
Plná rakev příslibů
Výkřiky do průjezdu
Nevyřčené pohledy
Až k zaplacení účtenek
A spánek jen ze zvyku
Možná v Nebi
Možná v Zápeklí
A možná taky nikde nebudeme
Doma.
Dokud nezaprší
Dokud neskane další kapka
Pak
založís Sartera
Ale tentokrát si kvapem
bereš pláštěnku…,
oderektuješ deštník
a míjíš rozeřvaná náměstí…
|