|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
- Koukej, koukej, už letí! –
Bára byla celá šťastná, že náš drak konečně vzlétl vzhůru. Koukal jsem na její rozzářenou tvář. Koukal jsem, jako bych ji neviděl milionkrát předtím. Asi ucítila, že ji pozoruju a tak svou pozornost na chvíli přesunula na mě. Krásně se usmála. Vzápětí koukla k nebi na draka a mně nezbylo než uznat, že lítá skvěle.
Až nás drak přestal bavit, přemýšleli jsme co dál. Domů se nám nechtělo.
- Šel bych na letiště. Bude krásný výhled na město. – navrhl jsem
- Já nevím, chodíme tam pořád.. Co třeba na hřbitov? –
Poslední dobou mi přišlo, že už ji naše kamarádství nudí. Pořád byla hrozně milá a zábavná, ale často jsem ji nachytal duchem úplně jinde. Na hřbitov se mi nechtělo.. Ale nechtěl jsem ji ztratit. Co kdyby si našla nového společníka, který bude zajímavější a bude s ní chodit na hřbitov třeba dvakrát denně?
- Jo jo. Hřbitov je dobrý nápad. Pojď! –
Spokojeně se usmála. Udělal bych pro ten kousek úsměvu cokoli.
Chodili jsme ven skoro každý den.
Já bych s ní byl pořád, ale čekaly nás zkoušky na gymnázium a Bára se potřebovala učit. Naše základka jí byla malá. Já tam šel kvůli ní. Neuměl jsem si představit, že by jeden zkoušky udělal a druhý zůstal ve staré třídě. Trochu jsem se bál.
Šli jsme z kina, z nějakého kresleného filmu. Byl dobrý, ale já se neumím soustředit na víc věcí zaráz a Bára má hrozně zajímavý profil. Museli jsme už domů, bylo pozdě, ale chtěli jsme jít pěšky.
Šli jsme kolem parku, hudební školy, restaurace. Míjeli jsme neznámé tváře.
- Říkala jsem ti někdy, jak to bylo s mým dědou a mou babičkou? – začala Bára.
- Myslím, že ne. Jak to bylo? – zeptal jsem se. Ne že by mě tak zajímali její prarodiče, ale měla moc příjemný hlas. Takový, kterým zní i kruté věci mile, který vás přitahuje.
- Můj děda s babičkou se znali úplně odmala, bydleli v jedné ulici, chodili spolu pouštět lodičky na potok a toulat se. –
Jako my, napadlo mě.
- Něco jako my. – řekla a hned mluvila dál, pomalu ale zároveň rychle, jakoby se nemohla rozhodnout, jestli to chce mít už za sebou – Když byli o něco starší než my, babička se do dědy zamilovala. Ale nikdy nenašla odvahu mu to říct a to byla asi velká chyba, protože dědeček odešel na studia do města a už se tak často nevídali. Ve městě se seznámil s jednou dívkou a až dostudoval, vzali se. Babička to tenkrát těžce nesla, ale děda nic nevěděl. Když jeho žena zemřela na tuberkulózu a on ovdověl, vrátil se do rodně vesnice. S babičkou se znovu sblížili a vzali se. – dopověděla a na pár minut se odmlčela
Přemýšlel jsem, co tím příběhem chtěla naznačit. Během jejího vyprávění jsem začal doufat, že vidí podobnost v nás dvou. a na konci už jsem si byl jistý.
- To je zvláštní. Osud. – řekl jsme a čekal. Čekal..
Konečně promluvila – Jsi můj nejbližší kamarád. A možná proto je pro mě těžké se s tebou o tomhle bavit, ale musím. Já.. Zamilovala jsem se do Filipa. -
Poslední věta jako by mě zaryla do země. Koukal jsem na ni, neschopen slova. Ona koukala na mě. Snažila se najít na mém čele nějaké myšlenky. Ale já byl dobrý herec.
- Já.. – hlas mi selhal, dobrý herec jsem nebyl. Hledal jsem slova a sílu mluvit. – Asi bys mu to měla říct. –
- Myslíš? –
- Hmm.. Taky bych to udělal. – Neudělal. měl jsem to udělat, teď už je pozdě. Zaplavila mě sebelítost. Nedokázal jsem se přinutit přát jí štěstí s někým jiným, málo jsem se snažil.
Ráno moudřejší večera mě minulo. Nebyl jsem o nic moudřejší, o nic zkušenější. Jen o něco smutnější.
Filipovi to řekla jednou po škole. Chtěla abych na ni počkal než to vyřídí. Bála se. Já ji chápal, já sám jí to říct nedokázal. Měla víc odvahy než já, mnohem víc.
Filip jí řekl, že ji rád nemá. Řekl jí to surově a tvrdě. ze školního hřiště, kde to ve stínu topolů řešili, přišla jako zpráskaný pes. Bylo mi jí líto, ale zárovně jsem byl sobecky rád.
Domů jsme nešli, šli jsme si lehnout do trávy na letiště. Pozorovat nebe, přemýšlet. A nemluvit. když se potom konečně zvedla, už nebyla skleslá. Byla vyrovnaná a na mě najednou působila dospěle. připadal jsem si vedle ní nepatřičně malý.
- Půjdeme. – řekla a vykročila pravou nohou. Poslechl jsem ji. Šel bych za ní kamkoliv, v té chvíli i na kraj světa. Ale ona šla domů.
Zase jsem chodili ven, na letiště, na hřbitov. Jako dřív. Zkoušky na gymnázium jsme udělali oba, a novou školu jsme si zamilovali.
Uvědomil jsem si, že Bára je kamarádka a vždycky bude. Že zamilovanost budu sdílet s někým jiným. Člověk se přizpůsobí. A rád.
|
|
|
