VE VELKÉM ECBO
Auto brzdí při příjezdu do ulice Egido. Vystupuje muž. Vystupuje další muž a ještě dva. Hlídači u dveří couvají. První muž padá. Mrtvý. Druhý muž je raněný. Ztrácí brýle. Kulky přicházejí zezadu. V kavárně na rohu je několik vojáků a dva námořníci, kteří střílejí. Dobře krytí. Muž, který ztratil brýle, jde poslepu až ke vchodu budovy Colón. Nejmladší z mužů přechází ulici. Jde směrem k parku. Běží. Cítí, že něco běží za ním. Otáčí se. Asfalt, chodník a tráva se tříští směrem vzhůru. Kulomet zanechává stopy. Utíká. Kryje se za sochou. Socha je mramorová. Kus mramoru, který tvoří její ruku, letí pryč. Na ruce chybí prst. Hoch se chystá vystřelit. Nevystřelí. Dívá se na pistoli. Je to jen železo. Je prázdná. Chce ji zahodit, ale neudělá to. Znovu se dá do běhu. Za jeho patami se tvoří důlky po kulkách. Kličkuje. Kulky kličkují za ním.
Pršelo. Déšť hlučně padal mezi staré a rozežrané sloupy. Seděli a on se díval na ubrus.
„Budete jíst?“ zeptal se číšník.
«Ještě že neřekl: Co si dáš?» pomyslel si. «Je slušnost mluvit v plurálu.» Zeptal se jí.
„Co chceš?“
Zvedla oči od jídelního lístku. Na deskách černého papíru byl nápis «La Maravilla». Její oči se zdály být ve světle přicházejícím z parku a deště světlejší. «Leonardovo vesmírné světlo», pomyslel si. Zaslechl, jak promlouvá s číšníkem.
„A vy, pane?“ Číšník mluvil k němu. «Hm! Umí být slušný i v jednotném čísle? Dobře vychovaný.»
„Něco jednoduchého. Máte maso?“
„Ne, je pátek.“
«Tihle katolíci. Spolek starců a prohibice.»
Chvíli přemýšlel.
„Máte odpustky?“ zeptal se.
„Prosím?“ zeptal se číšník.
„Přineste mi jehněčí žebírko. Grilované. A bramborovou kaši. A maltu.“
„A vy si něco dáte, slečno?“
«A proč najednou tak jistě?»
Řekla, že pivo. «Ženská.»
Mezitím, co nosili oběd, se na ni díval. Nyní se mu zdála být jiná. Zvedla oči od ubrusu a podívala se na něj. «Stále dráždivá», pomyslel si. «Proč dneska nemáš svoji vítěznou tvář? Měla bys ji mít».
„Na co myslíš?“ zeptala se a její hlas zazněl zvláštně sladce a klidně.
«Kdybys tak věděla». Odpověděl:
„Na nic.“
„Zkoumal jsi mě?“ zeptala se.
„Ne. Díval jsem se na tvé oči.“
„Oči křesťanky s židovskou tváří.“ citovala.
Usmál se. Byl lehce znuděn.
„ Kdy myslíš, že se vyjasní?“ zeptala se.
„Nevím,“ řekl. „Možná až za rok. Možná už za chvíli. To se na Kubě nikdy neví.“
Vždycky takhle mluvil: jako kdyby se právě vrátil z dlouhé zahraniční cesty, jako kdyby byl na návštěvě, jako by byl pouhý turista nebo odmala vyrůstal v cizině. Ve skutečnosti ale nikdy neopustil hranice Kuby.
„Myslíš, že budeme moci jít na Guanabacoa?“
„Ano. Jít ano. Ačkoli nevím, zda tam něco bude. Dost prší.“
„Ano. Prší hodně.“
Přestali mluvit. Díval se do parku za poškozenými sloupy, přes ulici dosud dlážděnou dlažebními kostkami, se starým kostelem obehnaným popínavkami: do parku s vyhublými a řídkými stromy.
Cítil, že se na něj dívá.
„Na co myslíš? Nezapomeň, že jsme si přísahali, že si vždycky budeme říkat pravdu.“
„Ne, stejně bych ti to řekla, tak jako tak.“
Zarazila se. Nejprve si kousala rty a pak enormně otevřela pusu, jako kdyby chtěla říct slova, která jsou větší než její ústa. Vždycky dělala stejné gesto. Upozorňoval ji několikrát, aby to nedělala, že to pro herečku není dobré.
„Přemýšlela jsem,“ slyšel ji a ptal se, zda začala mluvit právě teď nebo už před chvílí, „že vlastně nevím, proč tě mám ráda. Jsi přesný opak muže, o kterém jsem vždycky snila, jenže se na tebe dívám a cítím, že tě miluju. A že se mi líbíš.“
„Děkuju.“ odvětil.
„Ach,“ řekla naštvaně. Znovu se její pohled obrátil na ubrus, na její ruce, na nehty bez laku. Byla vysoká a štíhlá a šaty, které měla zrovna na sobě, s velkým čtvercovým výstřihem, jí velmi slušely. Její ňadra byla ve skutečnosti malá, ale tvar a křivky hrudníku jí poprsí hodně zvětšovaly. Měla na krku dlouhý fantastický perlový náhrdelník a vlasy vyčesané do vysokého drdolu. A silné rovné a hodně červené rty. Nijak se nelíčila, snad kromě černých stínů na očích, které je zvětšovaly a zjasňovaly. Cítila se znechuceně. Mlčela, dokud nedojedli.
„Nevyjasní se.“
„Ne,“ řekl.
„Dáte si ještě něco?“ zeptal se číšník.
Podíval se na ni.
„Ne, děkuji,“ odpověděla.
„Já chci kávu a tabák.“
„Dobře,“ řekl číšník.
„A účet, prosím.“
„Ano, pane.“
„Budeš kouřit?“
„Ano,“ řekl. Nesnášela tabák.
„Děláš to schválně.“
„Ne, víš dobře, že ne. Dělám to, protože to mám rád.“
„Není dobré dělat pořád to, co má člověk rád.“
„Někdy ano.“
„A někdy ne.“
Podíval se na ni a usmál se. Ona se neusmívala.
„Zrovna mě to trápí,“ řekla.
„Proč?“
„Jak proč? Prostě mě to trápí. Myslíš, že je všechno tak snadné?“
„Ne,“ odpověděl. „Naopak, všechno je těžké. Mluvím vážně. Život je těžká práce.“
„Žít je těžké,“ řekla. Věděla, jak dopadne. Vracela se ke stále stejné věci. Zpočátku nemluvila o ničem jiném než o smrti, celý den, pořád. Byl to on, kdo jí pomohl myšlenku na smrt překonat. Ale od včerejška, přesněji od včerejší noci, o ní opět začala mluvit. Nebylo to tak, že by jej smrt obtěžovala jako téma samotné, ale nezajímala ho víc, než jako téma literární, a i když sám na smrt myslel často, nerad o ní mluvil. Tím spíš s ní.
„To, co je snadné, je zemřít,“ řekla konečně.
«Á, už je to tady», pomyslel si a obrátil pohled do ulice. Pořád pršelo. «Stejně jako v Rashomonovi», zauvažoval. «Chybí už jen, aby se objevil starý Japonec a řekl: nerozumím tomu, nerozumím tomu...»
„Nerozumím tomu,“ dokončil nahlas myšlenku.
„Čemu?“ zeptala se. „Že nemám strach ze smrti? Říkám ti to pořád.“
Usmál se.
„Vypadáš jak Mona Lisa,“ řekla. „Stále se usmívající.“
Podíval se na její oči, ústa, na zvedající se ňadra – a zavzpomínal. Rád vzpomínal. Vzpomínky byly to nejlepší ze všeho. Občas měl pocit, že ho věci zajímají jen proto, aby na ně mohl později vzpomínat. Jako toto: přesně tento okamžik: její oči, dlouhé řasy, olejově žlutá barva jejích očí, světlo odrážející se od ubrusu a dotýkající se její tváře, její oči, její rty: slova, která z nich vycházela, tón, nízký a něžný zvuk jejího hlasu, její zuby, jazyk, který chvílemi pronikl až na kraj úst a pak rychle zmizel: šumění deště, cinkání sklenic, talířů, pokliček, vzdálená nerozpoznatelná hudba, co přicházela odnikud: kouř tabáku: vlhký a čerstvý vzduch proudící z parku: vzrušovala ho myšlenka vědomí, že si přesně zapamatuje tento okamžik.
Konec. Všechno zůstalo. Jako zůstalo všechno z předchozí noci.
„Jdeme,“ řekl.
„Pořád ještě prší,“ odvětila.
„Bude pršet celé odpoledne. A už jsou tři. Navíc auto je hned tady.“
Běželi k autu a nasedli. Cítil, jak ho atmosféra uvnitř malého auta dusí. Opatrně se posadil a nastartoval.
Jak jeli, zůstávaly za nimi úzké a křivolaké ulice Staré Havany, krásné a staré domy, některé z nich již zničené a přestavěné na prázdná a asfaltová parkovací místa, složitě propracované železné balkóny, obrovská, krásná a pevná budova celnice, molo Luz a alej Paula jako neúprosné napodobeniny, a kostel Paula s vzezřením polohotového románského chrámu a zbytky zdi a strom, který je přerůstal, a Tallapiedra se zápachem síry a zkaženosti a Elevada a hrad Atarés, který se vynořoval skrze déšť, a šedé, husté, betonové Paso Superior a konstrukce železných cest dole, a kabely vysokého napětí a telefonní dráty nahoře a nakonec volná otevřená silnice.
„Chtěla bych znovu vidět ty fotky,“ řekla po chvíli.
„Teď?“
„Ano.“
Vyndal náprsní tašku a podal jí ji. V tichu se dívala na fotky. Mlčela, dokud mu tašku nevrátila. Poté, co sjeli ze silnice na cestu, řekla:
„Proč jsi mi je ukázal?“
„Sakra, protože jsi mě o to požádala,“ odpověděl.
„Nemyslím teď,“ řekla.
„Aha. Nevím. Myslím, že to byl malý kousek sadismu.“
„Ne, to nebylo tohle. Byla to ješitnost. Ješitnost a ještě něco. Bylo to proto, abys mě mohl mít celou, aby ses ujistil, že jsem víc než tvá: jednáním, přáními, výčitkami. Výčitkami svědomí především.“
„A nyní?“
„Nyní žijeme ve hříchu.“
„Nic víc?“
„Nic víc. Chceš snad něco víc?“
„A výčitky svědomí?“
„Tam, kde vždycky.“
„A bolest?“
„Tam, kde vždycky.“
„A požitek?“
Byla to hra. Předpokládalo se, že by měla vyjádřit, kde přesně sídlí požitek, ale neřekla nic. Opakoval:
„A požitek?“
„Nejsou požitky,“ řekla. „Nyní žijeme ve hříchu.“
Trochu zatáhl závěs z gumy a zahodil tabák. Poté jí nařídil:
„Otevři zásuvku.“
Učinila tak.
„Vyndej knihu, která tam je.“
Učinila tak.
„Otevři ji na označeném místě.“
Učinila tak.
„Přečti to.“
Viděla nápis velkými písmeny: «Neuróza a pocity viny». Zavřela knihu, vrátila ji do zásuvky a tu také zavřela.
„Nemusím nic číst, abych věděla, jak se cítím.“
„Ne,“ řekl. „To není, abys věděla, jak se cítíš, ale proč se tak cítíš.“
„Vím moc dobře, proč se tak cítím, a ty také.“
Smál se.
„Samozřejmě že to vím.“
Malé auto poskočilo a sjelo doprava.
„Podívej,“ řekl.
Vepředu vlevo se v jemném oslepujícím dešti objevil malý hřbitov, celý bílý, vlhký, lesní. Byla v něm jakási aseptická symetrie, která neměla co dělat se zkažeností, červy a morem.
„To je krása!“ řekla.
Zpomalil rychlost.
„Proč na chvíli nevystoupíme a neprojdeme se tam?“
Podíval se na ni, letmo a s kapkou výsměchu.
„Víš, kolik je hodin? Už jsou čtyři. Přijeli bychom až po skončení slavnosti.“
„Jsi morous,“ zabručela.
Toto byla druhá tvář její osobnosti: holčička. Byla tvor napůl žena a napůl holčička. «Borges by ji měl zahrnout do své zoologie», pomyslel si. «Samice-holčička. Hned vedle catoblepase a anfisbeny.»
Uviděl vesnici a v odbočce zabrzdil.
„Mohli byste mi, prosím, říct, kde je tady stadion?“ zeptal se skupinky lidí a dva nebo tři z nich mu popsali směr tak zevrubně, až mu bylo jasné, že se ztratí. O kousek dál se dotázal policisty, který mu cestu ukázal přesněji.
„Ti lidé tu jsou tak ochotní!“ řekla.
„Ano. Ti, co chodí pěšky a ti, co jezdí na koních. Venkovani jsou ochotni k feudálnímu pánovi. Nynějším nástrojem je kůň.“
„Proč jsi tak hrdý?“
„Já?“
„Ano, ty.“
„Nemyslím, že bych byl až tak hrdý. Jednoduše vím, co si lidé myslí a mám kuráž to říct.“
„To jediné, co máš...“
„Možná.“
„Ne, bez možná. A ty to víš...“
„Dobře. Vím to. Říkal jsem ti to od začátku.“
Otočila se a bedlivě se na něj podívala.
„Nechápu, jak tě můžu milovat, když jsi takový zbabělec.“
Dorazili.
Běželi v dešti až k budově. Nejprve myslel, že tam nic nebude: protože neviděl – kromě několika městských autobusů a pár aut – nic než fotbalově oblečené hochy a přes déšť nebylo nic slyšet. Když vešel, cítil, jakoby pronikl do magického světa:
bylo tam sto nebo dvě stě černochů oblečených do bílého od hlavy až k patě: bílé košile a bílé kalhoty bílé ponožky a hlava zakrytá bílými čepicemi díky kterým vypadali jako zástup kuchařů a ženy byly také oblečeny do bílého a mezi nimi několik bělošek s bílou pletí a tančily v kole podle bubnů a uprostřed velký černoch již starý ale stále silný a s černými brýlemi takže byly vidět jen jeho bílé zuby jako součást rituální výstroje a bouchal do podlahy dlouhou dřevěnou holí která měla na rukojeti vyřezanou velkou černou lidskou hlavu s opravdovými vlasy a byla to hra strof a antistrof a černoch s černými brýlemi křičel olofi a zastavoval se mezitím co se svaté slovo odráželo od zdí a deště a opakoval olofi a poté zpíval tendundu kipungulé a čekal a sbor opakoval olofi olofi a v temné a zvláštní atmosféře zároveň prostoupené studeným a vlhkým světlem černoch stále zpíval naní masongo silanbasa a sbor opakoval naní masongo silanbasa a pak znovu již trochu ochraptělým a mírně hrdelním hlasem zpíval sese maddié silanbaka a sbor opakoval sese maddié silanbaka a znovu
Zastavila se a zašeptala mu do ucha:
„Nádhera!“
«Proklatá teatrální hatmatilka», pomyslel si, ale usmál se, protože cítil její dech na zátylku a bradu, jak odpočívá na rameni.
černoch zpíval olofi a sbor odpovídal olofi a on říkal tendundu kipungulé a sbor odpovídal tendundu kipungulé a mezitím nohama udávali rytmus aniž by se přestali točit dokola tvoříce těsný sbor a aniž by se usmívali a s vědomím že zpívají mrtvým a prosí za jejich odpočinek a věčný klid a útěchu živých a čekají že vůdce znovu začne opakovat olofi aby opakovali olofi a znovu začali s invokací která říkala sese maddié.
„Olofi je v lukumijském nářečí Bůh,“ vysvětlil jí. Usmála se.
„A co znamená ten zbytek?“
«Stěží vím, co znamená Olofi», pomyslel si.
„Jsou to zpěvy pro mrtvé. Zpívají mrtvým, aby odpočívali v klidu.“
Její oči zářily zvědavostí a vzrušením. Stiskla mu ruku. Tančící kolo neúnavně přicházelo a vracelo se zpět. Byli tam staří i mladí. Jeden z mužů měl na sobě bílou košili, zepředu celou pokrytou bílými knoflíky.
„Podívej!“ řekla mu do ucha. „Tenhle má na košili víc jako sto knoflíků.“
„Psst,“ řekl, protože muž se na ně díval.
silanbaka bica dioko bica ñdiambe a rytmicky bouchal holí do země a po rukou a tváři mu stékaly tlusté kapky potu které smáčely jeho košili a vytvářely na bílém neposkvrněném oblečení tmavé fleky a sbor znovu opakoval bica dioko bica ñdiambe a uprostřed spolu s mužem tancovali další hodnostáři a opakovali hlasy sboru a když černoch s černými brýlemi zašeptal Ať ji chytí! jeden po jeho boku zanotoval olofi sese maddié sese maddié a sbor opakoval sese maddié sese maddié a mezitím černoch s černými brýlemi bouchal holí do země a přitom si otíral pot bílým kapesníkem
„Proč jsou oblečeni do bílého?“ zeptala se.
„Jsou ve službách Obbataláha, což je bůh neposkvrněnosti a čistoty.“
„Tak to já Obbataláhovi sloužit nemůžu,“ zavtipkovala.
Ale on se na ni podíval s výčitkou a řekl:
„Neříkej blbosti.“
„To je čistá pravda. Neříkám blbosti.“
Podívala se na něj a poté, když obrátila pozornost zpět k černochům, odvětila bez ohledu na smysl toho, co řekla před chvílí:
„V každém případě bych se necítila dobře. Jsem příliš světlá na to, abych se oblékla do bílého.“
a po straně se rytmicky vznášel další černoch a nějak neurčitě narušoval a rozbíjel rytmus prsty směrem k očím které nesmírně otvíral a znovu ukazoval a zdůrazňoval vilné a trochu potrhlé mechanické pohyby a přece jako diktované nějakou naléhavou pravdou a nyní se zpěv odrážel od zdí a rozšiřoval se olofi olofi sese maddié sese maddié celým prostorem a dorazil až ke dvěma černým hochům ve fotbalovém úboru kteří se dívali a poslouchali jako kdyby jim tohle všechno náleželo ale nechtěli si to vzít a k ostatním divákům a zpěv pohlcoval hluk lahví od piva a sklenic vepředu na baru a sestupoval po schodišti které vedlo ze stadionu a skákal po loužích na fotbalovém hřišti a pokračoval mokrým polem a v dešti dorazil ke vzdáleným a cizím palmám a pokračoval až ke kopci a vypadalo to jako kdyby se chtěl zvednout nad vzdálené pahorky a vystoupat nad ně a okorunovat vrcholek a pokračovat ještě výš olofi olofi bica dioko bica dioko ñdiambe bica ñdiambe ñdiambe y olofi y olofi y olofi a ještě sese maddié a ještě sese maddié a ještě sese a ještě sese
„A tohoto teď zasvětí,“ řekl a ukazoval na mulata, který zvedal své prsty k vyvaleným očím.
„A zasvětí ho opravdu?“ zeptala se.
„Jistě. Není to sice nic jiného než jen rytmické vyvrcholení, ale oni to nevědí.“
„A mohla bych být zasvěcena i já?“
A předtím než by jí řekl ano, že ona by se také mohla nechat opít těmi rytmickými zvuky, dostal strach, že by se zvedla a šla také tančit, a proto řekl:
„Nemyslím. Tohle je záležitost ignorantů. Není to pro lidi jako ty, kteří čtou Ibsena, Čechova a kteří znají Tennessee Williams nazpaměť.“
Cítila se být lehce polichocena, ale řekla:
„Nezdají se mi být ignoranti. Primitivní ano, ale ne ignoranti. Věří. Věří v něco, v co nemůžeme věřit ani ty, ani já a nechají se tím vést a žijí v souladu se svými pravidly a pak zpívají svým mrtvým své zpěvy. Připadá mi to úžasné.“
„Pouhá pověrčivost,“ řekl pedantsky. „Je to něco barbarského a vzdáleného a cizího jako Afrika, odkud to pochází. Dávám přednost katolicismu, s celým svým pokrytectvím.“
„To je také cizí a vzdálené,“ řekla.
„Ano, ale má svá evangelia a Svatého Augustina, Svatého Tomáše, svatou Terezu a Svatého Jana z Kříže a hudbu Bacha...“
„Bach byl protestant,“ řekla.
„To je jedno. Protestanti jsou katolíci s nespavostí.“
Nyní měl pocit více uvolněnosti, protože se cítil být duchaplný a schopný mluvit přes hluk bubnů a hlasů a kroků a protože zahnal strach, který cítil, když vešli.
a sese a ještě sese a olofi sese olofi maddié olofi maddié maddié olofi bica dioko bica ñdiambe olofi olofi silanbaka bica dioko olofi olofi sese maddié maddié olofi sese sese a olofi a olofi olofi
Hudba a zpěv a tanec přestaly naráz a oni viděli jak dva nebo tři černoši uchopili za ruce mulata s vyvalenýma očima, aby mu zabránili narazit hlavou do jednoho ze sloupů.
„Už.“
„Je zasvěcený?“
„Ano.“
Všichni hocha obklopili a odvedli ho až dozadu haly. Zapálil dvě cigarety a jednu jí podal. Když dokouřili a došli ke zdi a vyhodil nedopalky do mokrého pole, uviděl černošku, která přicházela k nim.
„Dovolíte, pane,“ řekla.
„Jistě,“ řekl, aniž by věděl, co má dovolit.
Stará černoška zůstala zticha. Mohlo jí být šedesát nebo sedmdesát let. «To se ale u černochů nikdy dobře nepozná», pomyslel si. Její tvář byla malá, s jemnými rysy, třpytící se pletí s mnoha drobnými vráskami kolem očí a úst, ale napjatá na vystupujících lícních kostech a špičaté bradě. Měla živé, veselé a moudré oči.
„Dovolíte, pane,“ řekla.
„Prosím, prosím,“ odpověděl a pomyslel si: «Určitě má pocit, že z nás něco dostane».
„Chtěla bych mluvit se slečnou,“ řekla. «Aha, věří, že ona bude mít větší pochopení pro almužny. Dělá dobře, protože já jsem nepřítelem jakýchkoli charit. Není to nic než únikové dveře komplexu viny, kterou vytvářejí peníze», pomyslel si předtím, než řekl: „Ano, jakpak by ne!“ a předtím, než popošel kousek dál a hodně předtím, než se mlčky zeptal, co stařena ve skutečnosti chce.
Viděl jak ona, holčička, nejprve pozorně poslouchá a jak později sklápí oči ze staré černé tváře, aby se dívaly na zem. Když skončily s rozhovorem, znovu k nim přistoupil.
„Moc vám děkuji, pane,“ řekla stařena.
Nevěděl, zda jí má stisknout ruku nebo se k ní lehce naklonit nebo se usmát. Rozhodl se říct:
„Není zač. Já děkuji.“
Podíval se na ni a viděl, že se něco změnilo.
„Jdeme,“ řekla.
„Proč? Ještě to neskončilo. Je to až do šesti. Zpěvy budou trvat až do západu slunce.“
„Jdeme,“ opakovala.
„Co se děje?“
„Jdeme, prosím.“
„Dobře, jdeme. Ale nejdřív mi řekni, co se děje. Co se stalo? Co ti řekla tahle černoška?“
Tvrdě se na něj podívala.
„Tahle černoška, jak říkáš, toho hodně prožila a hodně toho ví a jestli se to chceš dozvědět, tak mě přestaň poučovat.“
„Ano?“
„Ano.“
„A můžu vědět, co ti ta pedagožka říkala?“
„Nic. Jednoduše se mi podívala do očí a tím nejsladším, nejhlubším a energicky nejpřesvědčivějším hlasem, který jsem ve svém životě slyšela, řekla: «Dcero, přestaň žít ve hříchu». To je všechno.“
„Skoupá a hlubokomyslná stařena,“ řekl. Vytrhla se mu a šla ke dveřím, dělajíce si svým půvabem cestu mezi skupinami zaříkávačů, bubeníků a farníků. Dostihl ji u dveří.
„Moment,“ řekl, „přišla jsi se mnou.“
Neřekla nic a nechala se uchopit za ruku. Otvíral dveře auta, když přistoupil hoch a řekl:
„Doktore, to kvůli jedný sázce, co je to za auto? Německý?“
„Ne, anglické.“
„Není to renólt, že ne?“
„Ne, je to MG.“
„Sem to říkal,“ řekl hoch se spokojeným úsměvem a vrátil se do skupinky lidí, odkud přišel.
«Jako vždy», pomyslel si. «Aniž by poděkoval. A to jsou ti, co mají nejvíc dětí».
Vyjasnilo se a bylo pěkně a on opatrně řídil, aby našel výjezd na cestu. Nic neříkala a když se na ni podíval, viděl, že potichu plakala.
„Zastavím a stáhnu střechu,“ řekl.
Zastavil na straně cesty a viděl, že se ocitli vedle malého lesního hřbitova. Když uvolnil kapotu a stáhl ji za ni, chtěl ji políbit na obnaženou šíji, ale cítil, jak z ní vyzařuje mocné odmítnutí.
„Plakala jsi?“ zeptal se.
„Zvedla obličej a ukázala mu oči, aniž by se na něj dívala. Byly suché, ale leskly se a v koutcích byly zarudlé.
„Já nikdy nepláču, drahý. Jen v divadle.“
Bolelo ho to a neřekl nic.
„Kam pojedeme?“ zeptal se jí.
„Domů,“ odpověděla.
„Tak definitivně?“
„Definitivněji, než si dokážeš představit,“ řekla. Pak otevřela zásuvku, vyndala z ní knihu a otočila se na něj.
„Na,“ řekla suše.
Když se podíval, viděl, že mu podává dvě fotografie – ženu, usmívající se, s vážným pohledem a jednu fotografii z ateliéru, dítě s obrovskýma a vážnýma očima, bez úsměvu – a že on je automaticky přijímá.
„Bude lepší, když budou u tebe.“
(Guillermo Cabrera Infante - Así en la paz como en la guerra, Seix Barral, Barcelona, 1975)
|