|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
“Ztrácíme ho. Připravte další adrenalin a 50 jednotek plazmy.”
“Tlak pořád klesá. Puls je skoro neznatelný; dýchá, ale přerývaně a se šelesty.”
“Nemůžete jet rychleji? Jestli se takhle potáhneme, ztratíme ho.”
“Rychlejc to nejde.” odsekl řidič sanitky a zaklel, protože měl plné ruce práce s kroucením volantu. Jeho nohy bláznivě tančily po pedálech a několikrát málem celou sanitku převrhl, když objížděl stojící auta a šněroval cestu od krajnice ke krajnici.
Co se to se mnou děje? Chci otevřít oči, ale jakási podivná síla mi to nedovolí. Tlačí mi na ně a na víčkách mám snad tunu. Když se chci pohnout, končetiny vypovídají poslušnost. Slyším jenom úryvky řeči, jak vedle mě někdo mluví. Nerozumím mu ani slovo. Někdo mu odpovídá - je to ženský hlas a mě připadá krásný. Na rtech mi hraje úsměv.
Vjemy kolem mě se pomalu začínají rýsovat do mnou přijatelné podoby. Hlasům sice pořád nerozumím, ale občas zaslechnu slovo a taky slyším motor. Asi někam jedeme. Točí se mi makovice, jako kdybych měl v sobě deset piv. Na své hlavě ucítím upocenou ruku - mozolnatá dlaň mi přejíždí po čele a po spáncích. Není to nepříjemné. Spíš takové... zvláštní.
Ale co se to se mnou doprdele děje?
“Má nehmatný puls. MÁ NEHMATNÝ PULS.”
“Neřvi, tím mu nepomůžeš. Defibrilátor, fofrem.”
“Ještě tak dvě minuty. ” řekne řidič a smýkne volantem. Veškeré nepřipoutané vybavení sanitky létá po zadním prostoru, včetně dokotra a sestry.
“Zasraná bába! Co si kurva myslí?!”
Bolest mě probudí do stavu čtvrtinového vědomí. Nemám ponětí o tom, kde a jak ležím a jediné co cítím, je intenzviní bolest pulzující v dolí části mého těla. Aspoň si to myslím. Oči stále nefungují. Uvědomuju si, že ležím na zádech a jsem připoutaný jakýmisi pásy, které se mi zařezávají do těla.
“Naskočil. Puls je v pořádku. Myslím, že přichází k vědomí.”
“Což se nám moc nehodí, další dávku morfia. ”
“Doktore…”
“Co?”
“Krvácíte. Na hlavě. ”
“To nic není. Na to teď není čas.”
Bolest se začíná scvrkávat. Skoro odezněla, zůstává jenom nepřijemný pocit, ale na ten si za chvliku zvyknu a přestanu ho vnímat úplně. Vidění se mi jako zázrakem vrací. Rozeznávám infůzi, zavěšenou nad mojí hlavou a kanylu zavedenou do mojí pravačky. Nade mnou se sklání muž, podle pláště doktor a periferně vidím i oblé pozadí sestřičky. Něco kutí, ale nevidím jí na ruce.
Něco z obou mediků vychází. Jakási energie, která na první pohled vypadá jako živá. Cítím z ní teplo. Jádro je uvnitř, ale obklopuje oba svou matnou září. Doktorova je temně fialová, sestřina zelená. Cítím, že kdybych se jich dotknul, poznal bych, jací jejich majitelé jsou. Jejich pocity, přání, tužby i hříchy. S údivem si všímám, že stejná záře se objevuje i na mém těle. Je sytě oranžová. Poprvé se vlastně zaměřuju sám na sebe.
Kdybych se mohl zhrozit, udělal bych to. Ale já nemůžu, protože neovládám své tělo.
Moje bři cho je otevřené. Doslova. Temné provazce střev se tlačí ven; drží je jen provizorně obmotaný obvaz. Od pravého boku až k žebrům na levé straně je vidět krvavá stopa. Nevím, co se mi stalo, ale vůbec to nevypadá dobře. Ani trochu.
“Nabral vědomí. Myslím, že nás vidí – asi ho probudila ta bolest.”
“Tady je to morfium.”
Doktor ve spěchu bere do ruky injekční stříkačku s průhledným roztokem uvnitř. Proklepává nádržku a zavádí jehlu do žíly.
“Rychleji, skara, rychleji.”
“Už tam skoro jsme.” zavrčí řidič.
Bolest naprosto odezněla. Už necítím vůbec nic. Už nejsem schopný ani pohnout očima. Ale něco přeci cítím. Podivný tlak, který se mi usadil v konečích prstů u nohou i u rukou a pomalu postupuje výš a výš. Kdyby to nebylo trhlý, řekl bych, že cítím, jak mi odumírají buňky a zatěžují krevní řetězec. Nebo spíš přetěžují. Moje buňky, můj odpad.
Nakonec vypovídají službu i moje oči. Ale já tu ještě pořád jsem. V hlavě, jako laserový paprsek v místnosti plné zrcadel, se odrážím od jedné stěny ke druhé na nekonečné pouti. Ale cítím, jak s každým odrazem mi ubývá energie a oranžová záře kolem mě je pořád slabší a slabší, přičemž vzdálenost, kterou musím urazit, než se znovu odrazím, je pořád větší a větší. Co jsem? Myšlenka? Nebo snad bláhověrci měli pravdu a existuje lidská duše? Ať jsem co jsem, pořád přemýšlím – takže pořád ještě jsem. Aspoň to vím.
A pak mě to trkne. Bylo mi dovoleno naposledy se podívat na tenhle svět. Naposled se nadechnout.
Před nemocnicí řidič prudce zabrzd í a to už k zadním dveřím běží dva zřízenci s pojízdnými nosítky.
“Tak jsme…” nedokončil řidič větu. Vzadu panovalo podezřelé ticho. Když obrátil svůj pohled a střetl se s pohledem lékaře, hrklo v něm. Jeho oči hovořily za vše. Lesklé, nejenom ze soucitu a z lítosti, ale i z profesionálního pocitu nemohoucnosti. Sestra měla oči zavřené.
Myslíte si, že když umíráte, projde vám před očima celý život? Ani náhodou. Jenom si řeknete, že je to pěkně na hovno, chcípnout zrovna teď, když jste konečně našli smysl, pro který byste chtěli žít. Člověk vždycky nemá to co chce. A až při umírání si uvědomíte, proč tu jste, pro koho a pro co. A pak se vám chce strašně žít, vyměnili byste všechno na světě za možnost žít aspoň ještě jeden den a napravit aspoň kousek všech křivd, které jste za život napáchali. Ale pak už není nic, žádný písek v přesýpacích hodinách nezbyl. Pak vás to sežere. Přeju vám to. Je to úleva.
Uvidíme se příště.
PS: Nejsem zase tak zdatný v medicíně, abych věděl, co a v jakém množství se používá při zásahu saniťáků. Takže mě prosím za to nekamenujte.
|
|
|