Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 26.11.
Artur
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Zajetí myšlenek
Autor: Smutný Ivan (Občasný) - publikováno 5.5.2006 (20:07:09)
Kdesi v prostoru a čase, neznámo kde, vznikla, zformovala se, nebyla-li tam od počátku světa, neomezená, nevymezitelná, smysly nepostihnutelná místnost, široký sál, končící v nedohlednu, přesahující, lze to tvrdit téměř s úplnou jistotou, do cizích dimenzí neznáma. Dílo boží? Tiché a nekonečně klidné, prázdné. Kéž by tomu tak zůstalo navěky. Však tunelem, lehce a nevázaně v prázdnu bytující aulou, se z dáli počal ozývat pravidelný klapot dutých gumových podpatků kovaných ocelí, střetávajících se s černo-bílou šachovnicovou podlahou. Klap - klap - klap... Zvuk sílil, narušitel se blížil. Tunelem spěchal rázným krokem muž, jako by se bál, že zmešká, chvílemi se dokonce zdálo, že každým okamžikem přejde v běh. Sál, jenž ho obklopoval, vypadal stále stejně a kdyby neviděl pod svýma nohama ubíhající šachovnici, nemohl by si být jistý, pohybuje-li se vůbec vpřed.

Prohlédněme si důkladně toho muže. Má na sobě neúměrně velké kostkované sako s nesmyslně širokými plandavými rukávy, jenž pravidelně šustí do rytmu chůze, jak se třou o postraní kapsu saka a vytváří spolu s klapotem podpatků roztomilou bagatelu pro čtyři ruce. Ošoupané džíny mu obepínají kotníky a směrem nahoru se zvolna rozšiřují, až v půli stehen zničehonic mizí pod sakem. V ruce drží malý černý kufřík se stříbrným zavíráním... co v něm má? Jeho obličej je nesouměrný, kdybyste viděli profil jeho tváře z obou stran, neuhodli byste, že obě poloviny obličeje patří jednomu člověku. V jeho výrazu se vedle sebe vyskytují protiklady, aniž by se vzájemně vylučovaly. Hrdinství i zbabělost, dětská zvídavost i stařecká apatie se mu v ruku v ruce zračí ve tváři.

Náhle se náš muž, jehož cestu napříč prázdnou, monotónností ubíjející halou sledujeme, zastavil. Byl na místě. Položil si svůj kufřík na stůl a vyndal z něj váhy a sadu drobounkých závažíček. Letmo přehlédnul své hodinky obsahující stovky ciferníků, s ručičkami jdoucími po směru i proti směru, anebo zmateně poskakujícími (ale to se zdá jenom vám) z čísla na číslo, aby se přesvědčil, že čas ve všech rozměrech souhlasí. Konečně i poslední rafije zaujmula očekávanou pozici a do sálu vstoupilo několik dalších postav.

Jako první v zástupu příchozích šel volným odevzdaným krokem vysoký štíhlý muž v kutně z pytloviny a útrpným jasnovideckým pohledem. Když došel k muži s vahami, zaujal místo na židli po jeho pravici. Za ním energicky rázoval podsaditý svalovec s mohutným tolstojovským plnovousem. Oblečen byl do brnění a na hlavě měl sbitou přílbici, ze které vykukovaly vzhůru dva zahnuté kravské rohy. V ruce držel masivní kladivo, nebo spíše palici. Bez váhání usedl po levici muže s vahami. Třetí, s hlavou vztyčenou, šel ošklivý muž v oděvu, který byl v módě v Řecku před téměř dvou a půl tisíci lety, beze slova usedl vedle Petra, muže v kutně. Zástup uzavíral muž ve fraku. Po krátkém přemýšlení se usadil vedle vousáče Friedricha, naproti Řekovi.
„Jste všichni? Pouze čtyři?“ otázal se Soudce, měřivše si je skrze váhy. Ostatní se po sobě podívali a potom shodně přikývli. „Nevadí, začneme,“ pravil.
V prostoru mezi pěticí se začaly dít věci, které se patrně odehrávaly někde jinde (ale nebyla to všechno jen planá iluze?), nebo snad jindy (kde brát kýženou jistotu?); zjevil se tvor. Nejdříve spící, hrající si a pracující, posléze jen bez cíle bloumající, s hlavou v rukách, příležitostně chytající sublimující myšlenky do holých pěstí jako lelky, nazdařbůh stárnoucí.

„Naše otázka zní: ‚Co dál?? Neboť On již necítí vůči světu žádné závazky a říká, že mu už není ničím povinnován. Nevidí prý žádný smysl, jen černé prázdno, které ho postupně ubíjí. Nevěří v budoucnost. Myslím, že pomalu umírá.”
„Tak tedy již nevěří na posmrtné věčné blaho? Na věčné království Kristovo? Proč prázdno ve své duši nezaplní Bohem? Proč se nemodlí a nekaje ze svých hříchů, aby odčinil svou vinu?“
Dívali se na zdrcenou, pošlapanou trosku, čas od času obracející svůj nevěřícný pohled k nebi, oči stavící v masivní dórský sloup pobuřující svou jednoduchostí. Porobené zviřátko zmítané bojem vědomí vlastní nemohoucnosti s životadárnou (a to podtrhuji) sebeúctou.
„Ničím se necítí vinnen,“ odvětil Soudce.
„Ha, copak jsem to neříkal?“ vyhrkl vzrušeně Friedrich a ostruhu jedné své boty zarazil v rozčilení do nohy židle. „Nemůžete ho věčně věznit, držet spoutaného v okovech, jak to děláte už od nepaměti! On cítí ta vaše pouta, želízka morálky se mu zařezávají hluboko do škáry a mučí ho. Pusťte ho, dejte mu konečně svobodu, vždyť ho zabíjíte. Křesťané - drábové a trýznitelé lidstva, pcha. Svobodu!“
„Uklidněte se, Fridrichu, mějte na paměti, že nikdo z nás neví, co se v té bedně skrývá,“ zachovával klid předseda. „Musíme zvážit všechny možnosti, býti rozvážní,“ pokračoval, pohrávavše si s váhami.

Jak Friedrich správně poukázal - já jsem se to snažil prve zamlčet, protože jsem vás nechtěl pohoršovat - ten apatický tvor měl k noze řetězem připevněnou těžkou mosaznou kouli, která se za ním hlasitě valila, když chodil. Ale on se nehýbal, neboť... proč by měl? Vlastně, přestanu-li si konečně brát servítky; ležel, byv dokonale spoután, bez možnosti sebemenšího pohybu, s pažemi roztaženými. Prometheus? Byl svázán malými titěrnými lanky a nitkami, vlasci a bavlnou, přibitými k zemi dřevěnými třískami, které tam zatloukli pidimužíkové jeho vlastního, stokrát budiž zatraceného plemene, omotáván od svého narození důmyslně zapletenou a pravidelně, systematicky zahušťovanou pavučinou. Gulliver. Přemožen davy pidilidí, držen v zajetí miliónem jejich pidiprovazů. Občas do něj horlivý pidimužík píchl jehlou. Takto spoutaný tam seděl a poslouchal nevydané zvuky.

„Sigmunde,“ oslovil Soudce muže ve fraku, „máte nějakou představu o tom, co se skrývá uvnitř, jaký On je ve své nejryzejší podobě?“
Všichni se podívali na Sigmunda. Ten nehybně seděl a rentgenoval pohledem bednu omotanou silnými řetězi a zajištěnou masivním zámkem, jež stála veprostřed prostoru, který vymezovaly jejich židle. Pohled ostatních sklouznul ze Sigmunda k bedně, jako by snad mohli vidět její obsah, budou-li ji pozorovat dost pečlivě. Předseda se dokonce nahnul přes stůl, aby na bednu lépe viděl.
„Podle mého ta bedna musí zůstat zavřená,“ přerušil zkoumavé ticho klidným hlasem Petr. „Nesmíme mu dávat větší sílu, než jakou má. Moc je semínko, ze kterého vždy vzklíčí neposlušnost a pýcha. Odkryjeme-li jeho samého ve své podstatě, přestane věřit, ztratí víru v Boha, začne páchat zlo.“
Předseda chvíli vážil slova. „Dobrá, ale netvrdíte snad, Petře, že Člověk je ve své podstatě dobrý? Nestvořil ho snad Bůh k obrazu svému? Proč tedy věznit jeho jádro, nevrátit mu jeho nejvlastnější nitro, které z něj, z nám neznámé příčinny, bylo vyňato a spoutáno? Z jakého důvodu musí žít v tom vnitřním prázdnu, s dírou v duši, která vznikla právě odebráním toho, co je vězněno v té zamčené krabici, jeho nejvlastnějšího Já?“
A zatímco se takto vybavovali, Člověk trpělivě seděl, čekal. Odevzdaný všanc svým pánům (mysl je jak Thetida; její děti jsou mocnější než samotný otec) jako dojná kráva usmrkanému statkáři.

„Ano, Člověk je obrazem Božím, ale je pouze jeho nedokonalým obrazem. Člověk není Bůh, je schopný napáchat spoustu zla.“
„Pokud jde o mě,“ ozval se poprvé škaredý Řek, „myslím, že Člověkovo nejvlastnější Já je právě oním dokonalým vzorem Člověka existujícího ve světě idejí. Uvažte, jsou-li všechny skutečnosti na tomto světě jen nedokonalými napodobeninami skutečností dokonalého světa, které jsou jim vzorem, pak podstatou těchto pozemských věcí, jejich základem, jsou právě dokonalé formy daných věcí. V bedně se skrývá podstata Člověka, to, co je z něj vyjmuto, to dokonalé - ideální člověk, jenž deformován pobývá v našem světě.“
Že by otrokovi svítala naděje?

Friedrich, jenž celou dobu, co mluvili Petr a Řek, nervózně poposedal a mnul usilovně topůrko své palice, náhle vyskočil a udeřil zbraní dvakrát do podlahy, až se celý prostor zachvěl hromovým zvukem. „Dost, dost!“ křičel a pohledem křižoval Petra a Sopla (neboť tak se Řek jmenoval). „Oba dva jste omezenci, décadents!“ Ztěžka oddychoval, vousy mu ve vichřici, kterou doprovázela jeho promluva, divoce vlály. „Proč bezpřestání lidstvu nutíte vaše zhrzené dogma, že svět postupně upadá a řítí se do záhuby. Tvrdohlavě zaměňujete první za poslední. Tvrdíte, že první byl dokonalý bůh nebo idea, jako by snad nic vyššího nesmělo vznikat z nízkého. Všechny vaše nejvyšší hodnoty, to pravé, krásné a dokonalé, nesmí z ničeho vzniknout, musí být příčinnou sebe sama. Kde jste vzali, že zrovna to nejdokonalejší bylo na počátku? Proč by tomu tak mělo být?“
Té chvíle ticha, následující po řečnické otázce, využil předseda. „Zmlkněte, Friedrichu! Jestli jste si toho ještě nevšiml, snažíme se tu dobrat nějakých rozumných závěrů. To znamená, že tady na sebe nebudeme řvát, a už vůbec ne věci, jenž se nijak netýkají našeho problému!“ Tím byl prozatím nastolen klid, klid před bouří, neboť všichni přítomní cítili ve vzduchu nepříjemné dusno.
„Omlouvám se,“ zasyčel Friedrich svými zpola otevřenými zpěněnými ústy.

Pošlapování na místě. Člověku se myšlenky zběsilou rychlostí proháněly hlavou a seskupovaly se do vírů, od obecného kroužily jako supi nad kořistí, pomalu se přibližovaly ke kořisti. To vše byl ale klam, vnitřní šalba mozku (odpusťte mu tu nedokonalost), v této chvíli se myšlenky nepohybovaly po spirále, nýbrž po kružnicích, což vysvětluje, proč o nějakém pohybu vpřed, natož dosažení cíle, nemohla být v tu chvíli ani řeč.

Konečně promluvil Sigmund. „Ptáte se na mé mínění o nejniternější součástí člověka, která je obsažená v této krabici. Jsem toho názoru, že v Člověkově Já, v jeho hlubokém nitru, se nacházejí jeho nejintenzivnější, ničím nespoutaná přání a touhy. Pokud jde o povahu těchto tužeb Člověka, vyznačují se především tím, že jsou zcela egoistické, neberou ohledy na nic jiného, než okamžité uspokojení svých pudů.“
„Chcete tím říct, že ono Člověkovo Já je ZCELA amorální, že by v něm potlačilo veškteré etické zábrany?“ zeptal se Petr.

Hlavní nesnáz Člověka byla v tom, že je dokonale průhledný. Proto se trošinku ošíval, styděl se za svou nahotu. Ale jaké by to bylo vám, kdyby se ve vás hrabalo několik šťouralů, vidoucích každou skrytou buňku vašeho těla, a sahajících s vervou právě po vašich zakázaných, nejvíce skrývaných místech?

„Jsem tedy rozhodně proti otevření bedny,“ nenechal Sigmunda odpovědět Sopl, „neboť pokud říkáte, že Já by posílilo instinktivní a tělesnou část člověka, omezovalo by tím rozum a utiskovalo to, co je na Člověku ctnostné, vznešené, nejlepší a nejkrásnější - duši.“
„Sopl se bojí,“ Friedrichův hlas zněl sebejistě vesmírem, „že by osvobozené Já utiskovalo dobrou a krásnou duši Člověkovu. Krásnou duši. Ale co je krásné? Neurčuje snad sám člověk krásné věci? A jaké věci se člověku nejvíce líbí? Ty, které mu jsou nejpodobnější! Co je zkrášlování dle člověka? Polidšťování! Zotročování a znásilňování věcí k obrazu lidskému. Jestli je na světě něco krásného, duše tím určitě není! Copak není podle Sopla i širokých křesťanských mas právě duše oním potlačovatelem přání a tužeb Člověkova vězněného Já, strážcem a utiskovatelem těchto chčíčů, které nazývají tělesnými? Utlačovatelem toho nejniternějšího člověkova Já? Vždyť duše je tím činitelem, který se staví na odpor proti všem lidem nejvlastnějším, nejlidštějším přáním. Právě tyto skryté a ‚duší? vytrvale odpírané touhy Člověka jsou mu tím nejkrásnějším a nejlepším. Proto vraťte Člověku, co vězníte a co jeho jest.“

Předseda chvíli váhavě přesunoval závaží, než dospěl k závěru. Usoudil, že povaha přání Člověka je rozhodující, na kterou stranu se převáží misky vah.
„Je někdo z vás schopen charakterizovat přání a tužby člověka jinak než slovy zlá nebo dobrá?“
„Řekl bych, že jsou dětská,“ ozval se Sigmund. „To označení je podle mého vystihuje nejlépe. Jsou to přání Člověka ještě nedotčeného nebo jen velmi málo ovlivněného vnějším světem; výchovou a realitou. Touhy Člověka, jenž si ještě nezvykl dělat kompromisy, podřizovat se okolnostem.“
„Dětská? Chcete mi říct, že jsme tu celý dlouhý čas drželi spoutané dítě? To nejnevinnější a nejčistší stvoření, které svět poznal? Člověka ještě nezkaženého?“ zvolal s úlevou Petr a vše se náhle zdálo být tak prosté a jednoduché. Člověk je v jádru dobrý, tedy dětský a nezkažený. Proč ho držet v okovech?
Člověk seděl na bobku a dumlal si palec.
Předseda prozkoumal všechny čtyři tváře. „Souhlasíte s tím, abychom z bedny odstranili řetězy a zámek, vpustili jeho vytoužená nejosobnější přání? Vrátili mu tu část jeho Já, která mu byla kdysi odebrána?“
Přikývli.

Člověk a život. Několik miliard bytostí s těmi nejzločinnějšími úmysly, vrahů a násilníků, držících se vzájemně v šachu. Žádný jednotlivec nedosáhne svého, neboť toho může docílit pouze na úkor druhých, proto vždy narazí odpor většiny, která ho ztrestá a ochočí. Vzájemně mezi sebou lidé uzavírají pakty o neútočení a společné obraně a pak se je snaží potají porušit. A každý ten svazek, každá smlouva je poutajícím provázkem. Tak vzniká bondáž na Gulliverův způsob.

Friedrich vstal, vzal své kladivo a přistoupil k bedně. Rozmáchnul se a jedním úderem přerazil zámek. Řetězy s řinčením dopadly na zem. Člověkovo Já bylo konečně bez zábran, zcela volné. Proniklo škvírou krabice ven a všechny přísedící, když ho spatřili, vyděsilo k smrti. Friedrich rychle uskočil. Pokusil se Já udeřit kladivem, ale ve chvíli, kdy mělo dopadnout, zmizel. I Petr zmizel. Potom Sigmund. „Zavládne-li v myšlenkách Člověka anarchie, počne toužit po silném vládci,“ pomyslel si Sopl a zmizel rovněž. Potom Já pohltilo Soudce, neboť již nebyl potřeba. Nebylo koho rozsuzovat. Člověku vládlo Já, které nikoho nesnese a s nikým se nesoudí. Neomezený tyran.

Všechny vnitřní spory přestaly existovat. Člověk se stal svobodným. Zbavil se pout morálky, výchovy a výčitek svědomí, které zmizeli spolu se Soudcem. Nic mu teď nebylo zakázané. Dítě. Bůh sám sobě. Bezmezně egoistické, zmítané touhou po moci a porobování, nesmlouvavé k vyplňování svých přání. Víte, co to bylo za přání. Právě ta, která si vyčítáte, za která se stydíte, ba často přání nevědomá, neboť svědomí ta nejnepřijatelnější přání potlačí, a tak se o nich ani nedozvíte. Přání horší (dle svědomitého soudu našeho), než byste si kdy dokázali představit, že v sobě Člověk chová. Každý člověk, i vy.








Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter